Socialismus v ženském rodě

Každý čtenář memoárů a vzpomínek si určitě někdy položil otázku, jestli existuje nějaký rozdíl mezi pamětmi psanými muži a těmi, které píšou ženy. Na základě malého osobního průzkumu se nyní odvažuji tvrdit, že takové odlišnosti jsou – hlavně ve složení toho, co vypravěč ze svého života považuje nebo nepovažuje za hodné zmínky. Zatímco muži mají sklony ze svých pamětí vynechávat detaily osobního života a celý text přizpůsobovat podle výkladového mustru „jak jsem se podílel na tvorbě velkých dějin“, a tím pádem z něj odřezávají „nepodstatné“ intimní podrobnosti, ženy se je nerozpakují podrobně analyzovat, a jsou tak schopny lépe zachytit jemné předivo vztahů mezi mikro­- a makrosférou lidského života.

Manželka funkcionáře

Tak to aspoň vypadá, když si pročítáte stohy vydaných memoárů, v nichž jejich autoři vzpomínají na svůj život strávený v obou československých diktaturách minulého století. Vzpomínky Žo (Žofie) Langerové, které vyšly poprvé v sedmdesátých letech na Západě, dočkaly se překladu do několika světových jazyků a letos je v češtině vydalo nakladatelství Prostor, tuto teorii jen potvrzují. Sám název Žila jsem s oddaným komunistou naznačuje hlavní dějovou linii životního příběhu autorky. Vzestupy a pády jejího muže, prominentního československého komunisty Oskara Langera, který zažil v padesátých letech pád z vrcholu stranické hierarchie přímo do ruzyňské cely, následně určovaly i vzestupy a pády jejího vlastního života.

Český čtenář už měl několik příležitostí seznámit se s osudy žen, které spojoval osud „profesionální manželky funkcionáře“, své vzpomínky v češtině vydaly už v devadesátých letech Heda Margoliová, manželka popraveného ministerského náměstka Rudolfa Margolia (Na vlastní kůži, 1992), a žena uvězněného diplomata Pavla Kavana Rosemary (Cena svobody, 1997). Zejména Langerová a Kavanová nabízejí inteligentní a citlivý popis vlastního rodinného života, který může sloužit jako příklad proměny revolučních ideálů avantgardy v dosti tradiční patriarchát, navíc doprovázený nástupem postbudovatelské kocoviny poté, co do jejich životů zasáhla „revoluční spravedlnost“.

Právo na soukromí bez politiky

Zatímco Kavanová popisuje vlastní životní peripetie často ve stylu humoristického románu, ve kterém jsou i tragické momenty součástí absurdní fresky, která spíše než Dostojevského připomíná Švejka, vypravěčský styl Langerové je přesně opačný. Čtenář se potácí v neproniknutelné mlze strachu a odcizenosti a spolu s autorkou pociťuje beznaděj ze systému, v němž člověk nemá moc kontrolovat síly, které fatálně dopadají na jeho život. Maďarská židovka provdaná za československého komunistu Langera, se kterým před válkou uprchla do Ameriky, popisuje svůj osud coby oscilování mezi touhou prožít šťastný život s mužem, kterého miluje, a snahou splnit všechny nároky, jež na ni postavení jejího manžela klade – být nejen vzorně pečující manželkou, ale i oddanou komunistkou, která zbytky svého volného času podřizuje nezištné práci pro stranu. Katarzi přináší až odsouzení manžela, které ji zbavuje povinnosti předstírat loajalitu k okolní společnosti a v tomto smyslu ji osvobozuje. Dlouhotrvající nesnesitelné životní napětí se však u ní pravidelně projevuje psychickými problémy a nočními můrami, v jejichž básnických popisech se zhmotňují vnitřní konflikty, které v ní život na okraji společnosti vyvolává. Ironií osudu se nakonec Langerová živí i jako tlumočnice, která doprovází delegace západních komunistů, jezdících do Československa obdivovat výdobytky socialismu.

Srovnání se staršími vzpomínkami Kavanové (obě ženy se navíc osobně znaly) je zajímavé i kvůli dvěma odlišným politickým lekcím, které ze svých zkušeností vyvodily. Zatímco Kavanová se po stalinských represích stává stoupenkyní demokraticky orientovaného socialismu, Langerová píše své vzpomínky (určené původně pro západní čtenáře) hlavně jako polemiku se soudobou západní levicí, která je pro ni „nepochopitelným lidským druhem“ a chce ji konfrontovat s realitou života v sovětském bloku. Nekončí však na pozicích obhajování liberálně kapitalistického (nebo jiného) statu quo, ale spíše práva na soukromý, depolitizovaný život, ve kterém se žena s mužem mohou zabývat přízemnějšími a lidštějšími problémy, než je stávkové hnutí v Monaku a proletarizace čínského kuliho. Na rozdíl od Kavanové tak Žo Langerová v roce 1968 s úlevou uniká od politické angažovanosti, která ji sice v mládí přitahovala, postupem času se však pro ni stávala čím dál větším břemenem, jež na ni nakládal život s oddaným komunistou.

Autor je historik.