Umírat na demonstraci

Snímek Robina Campilla 120 BPM se zevrubně věnuje aktivitám pařížské skupiny náležící k mezinárodní organizaci ACT UP (AIDS Coalition to Unleash Power), která se na začátku devadesátých let snažila rozproudit veřejnou debatu o nemoci AIDS a její léčbě. Od veřejných aktivit organizace ale začne odbíhat ke scénám ze soukromí jednoho z jejích členů, Seana, který je stejně jako většina ostatních homosexuál nakažený virem HIV a žije v ne­­ustálém strachu z toho, že u něj nemoc propukne naplno. Díky střídání a vzájemnému prostupování obou těchto rovin není Campillův film jen rekapitulací jednoho aktivistického hnutí, ale také vyhroceným komentářem o aktivismu jako takovém.

Protestuj, nebo zemři

Pařížská ACT UP, jak ji ukazuje 120 BPM, je skupina, které nejde jen o „veřejné blaho“, ale doslova o životy jednotlivých členů. Aktivismus proniká od veřejné sféry až do vyloženě fyziologické roviny. Většina aktivistů je HIV pozitivní a podstupuje nějakou formu léčby. Mnohem víc než osvětové kampaně a prevence nemoci ji proto zajímají problémy dopadající na ty, kdo už se nakazili – zadržování informací o vývoji léčiv od farmaceutických firem, způsoby testování experimentálních léků, vedlejší účinky předepisovaných farmak a úsilí, které se výzkumu této choroby věnuje.

Jen málokterá z postav dostane ve filmu prostor přesahující společné schůze a veřejné akce skupiny, ale velká část z nich se alespoň jednou nějak vyjádří k tomu, jaký smysl podle ní celý kolektiv má. Tato vyjádření se pohybují od sobeckých prohlášení, že ACT UP prevenci vůbec řešit nemusí, protože to většině jejích členů nijak nepomůže, přes debaty, zda má skupina postavit farmaceutické firmy před soud, nebo zůstat stranou právnických otázek, až po nařčení jednoho z členů, že si skrz aktivismus buduje mediální kariéru. Tyto názory jsou o to naléhavější, že činnost skupiny je pro všechny jedinou možností, jak vůbec nějak zasahovat do toho, jakým způsobem veřejnost nakládá s jejich zdravotním stavem. Rozhodnutí Nathana, milence hlavního hrdiny Seana, pečovat o umírajícího partnera do poslední chvíle je další, intimní způsob, jak se vyrovnat s lhostejností veřejnosti vůči utrpení jeho blízké osoby.

Popel rodině, prach světu

Většinu stopáže filmu zabírají scény schůzek pařížské ACT UP, během nichž se připravují veřejné akce a vedou se bouřlivé debaty o směřování a budoucnosti skupiny. Campillo je mistr v inscenování dramatických dialogových scén na malém prostoru. Díky detailům, jako je rozmístění mluvčích v prostoru schůzovací místnosti, luskání prsty, které při schůzích nahrazuje tleskání, nebo dělení prostoru na oficiální posluchárnu a neoficiální kuřárnu, kde se ventilují potlačené konflikty, nepůsobí z větší části konverzační snímek strnule. Přímo do dialogů Campillo často vkládá záběry z připravovaných nebo již proběhlých akcí a odlehčuje tempo někdy až reklamně líbivými scénami z diskoték či demonstrací.

Teprve velmi dlouho po začátku snímku vidíme první záběry ze soukromého života některé z postav. Jednou z prvních takových pasáží je přitom dlouhá milostná scéna dvou gayů, která v takovém kontextu působí obzvlášť intimně. To je další ze způsobů, jakým se ve filmu v ostrých kontrastech vzájemně překlápí soukromá sféra postav s jejich performativními personami obrácenými do sféry veřejné. Tím, jak film střídá veřejné a intimní scény, zdůrazňuje oddělenost obou vrstev. Zároveň ale upozorňuje na jejich vzájemnou prostupnost. Seanovo umírání a smrt je proces, který se odehrává v ústraní, kam Sean kromě Nathana nikoho ze skupiny nepustí. Ve skvěle napsané a zinscenované finální scéně, kdy se členové ACT UP scházejí v Seanově bytě, kde na posteli pořád leží jeho mrtvé tělo, dosud poměrně striktní dělení na soukromou a veřejnou sféru kolabuje. Film na něj znovu upozorní v dialogu, kde se řeší Seanovo přání, aby byl jeho popel rozprášen při nějaké veřejné akci ACT UP. Členové hnutí a Seanova matka se napůl v žertu dohadují, kolik procent jeho popela „použije“ skupina a kolik ho dostane jeho rodina.

Zdravý nemocnému nevěří

Sean přitom není ve filmu nikde představen jako výrazná osobnost ACT UP. Campillo nenatáčí biopic o výjimečném jedinci s tragickým osudem. Tvůrci naopak ukazují Seana jako jednoho z mnoha členů hnutí, kteří nemoci nakonec podlehli. Střípky informací o ostatních postavách naznačují, že podobný osud stihl – a ještě stihne – mnoho z nich. 120 BPM vůbec není životopisný film, ale mnohem spíš kolektivní portrét ukazující, co znamenalo být na začátku devadesátých let členem protestního hnutí vztaženého k viru HIV.

Hořkost a smutek, které film vyvolává, také nejsou způsobeny jen bojem hlavního hrdiny se „zákeřnou nemocí“ – tím by se 120 BPM zařadilo do dlouhého zástupu (melo)dramat o vyrovnávání se s blížící se smrtí. V této souvislosti film spíš naznačuje, že jakmile smrtelná choroba opravdu propukne, je už na nějaké vypořádání zpravidla pozdě. Jeho pesimistické vyznění vychází spíš z toho, jak marný a beznadějný boj v něm vede hrstka nemocných proti zdravé většině, která jejich problémy zdaleka nevnímá tak naléhavě. Tvůrci nás tak dlouho a tak podrobně provádějí přípravami protestních akcí, které většinou nikam nevedou, aby nám ukázali, že všechny tyto snahy být vnímán a vyslyšen stejně nevyhnutelně směřují k probdělým nocím stráveným na nemocničním pokoji v bolestech.

120 BPM nekompromisně předvádí, kam v devadesátých letech vedla lhostejnost veřejnosti vůči těm, kteří se ji snažili upozornit na vlastní zdravotní stav. Vzhledem k tomu, jak v současnosti vypadá výzkum a prevence nemoci AIDS, zároveň provokuje otázku, co se od té doby změnilo.