Mexické corridy vznikly v 19. století a vyprávěly o různých lidových hrdinech. V posledních desetiletích se tyto písně doprovázené tahací harmonikou či akustickou kytarou zabývají především drogami a násilím. Takzvané narcocorridy oslavují vládce drogových kartelů a někdy vznikají přímo na jejich objednávku.
Tu noc obyvatelé města Culiacán v severozápadním Mexiku nemohli spát. Ulicemi projížděla auta se staženými okénky a z reproduktorů se rozléhal hrubý a neškolený hlas Chalina Sáncheze, na který by se jindy nevázaně tančilo dlouho do noci. Tentokrát ale šlo o tryznu. Sánchezovo tělo totiž ten den našli pohozené ve strouze. K čemu tehdy, v květnu 1992, došlo a kdo vpálil dvě kulky do zátylku mexického zpěváka, dodnes není jasné. Sánchez odehrál vyprodaný koncert pro dva tisíce diváků, načež se svým bratrem a několika dalšími lidmi nasedl do auta. To však po chvíli zastavili ozbrojení muži v policejním vozidle, kteří Sáncheze zadrželi a odvezli. Nad ránem jej pak mrtvého našli dva rolníci cestou na pole. Přes oči měl pásku a na jeho zápěstích byly stopy po provazech. Vrahové zůstali neznámí. Sám Sánchez ale, zdá se, podobný konec očekával. Ještě předtím, než v osudný den odjel ze svého domu v Los Angeles do mexického Culiacánu, prodal veškerá práva ke svým skladbám. Přátelům navíc rozdal svou pečlivě opatrovanou sbírku střelných zbraní. Přitom s pistolí u boku chodil i na pódium. Jako by tušil, že se blíží konec – že upadl v nemilost u některého z mocných mafiánů.
Písně na zakázku
Chalino Sánchez se hudbě naplno věnoval jen čtyři roky, jeho vliv je ale dodnes citelný. Žánr mexických baladických písní, takzvaných corrid, kterými se proslavil, sahá až k počátku 19. století. Hudebníci tehdy zpívali o událostech z války za nezávislost a zpravovali své vesměs nevzdělané a negramotné posluchače o aktuálním dění. O sto let později se v textech corrid objevovali revolucionáři Emiliano Zapata a Pancho Villa. Skladby doprovázené tahací harmonikou a akustickou kytarou tak představují specifickou podobu orální historie Mexika. Opěvováni jsou především ti, kdo hrdinně vzdorovali přesile. V textech najdeme vůdce povstaleckých vojsk proti vládním armádám nebo bandity, kteří kradli bohatým. V druhé polovině 20. století k nim přibyl ještě jeden typ. Oslavovanými bojovníky proti přesile se stali obchodníci s drogami.
Jedním z prvních hudebníků, kteří začali zpívat o gangsterech ve službách drogových bossů, byl právě Sánchez. Narodil se v chudé vesnici v provincii Sinaloa, kde sídlí patrně nejmocnější drogový kartel na světě. Ze svého rodiště ale musel uprchnout poté, co se pomstil muži, který znásilnil jeho sestru. Podle legendy k násilníkovi ve svých patnácti letech přistoupil a beze slova jej zastřelil, načež ho ve vesnici už nikdy neviděli. To bylo v polovině sedmdesátých let. Sánchez překročil Rio Grande a protloukal se všelijak až do sklonku následující dekády, kdy nahrál své první corridy.
Jeho texty obvykle pojednávají o mužích, kteří stejně jako on vzešli z nuzných poměrů. V zemi, kde je právo často slepé a možnosti chudých omezené, valiente bere spravedlnost do svých rukou. Vůči nepřátelům je krutý, až sadistický, zato ale pomáhá rancheros, obyčejným lidem. V mexické populární a lidové kultuře jde odjakživa o oblíbenou figuru. Sánchezovy narcocorridy se brzy proslavily v komunitě mexických imigrantů a později i v Mexiku. Produkce písní byla založena na jednoduchém obchodním modelu: zájemce o novou skladbu dodal základní údaje (rodná vesnice hrdiny, jeho příslušnost ke kartelu, hrdinské činy a počet zabitých nepřátel, typ zbraně) a peníze, načež Sánchez napsal text a pak ve studiu nahrál skladbu opěvující činy dotyčné osoby. Sánchezova sláva rychle rostla a jeho hudba se navíc stala velmi populární i mezi mladou generací, která dosud poslouchala především rap. Zatímco dříve byla tradice mexické lidové hudby pro mladé čímsi zpátečnickým, narcocorridy představovaly způsob, jak vyjádřit vlastní identitu. Nešlo přitom pouze o hudbu. Někteří fanoušci dokonce začali nosit bílé kovbojské klobouky, což by dříve vůbec nepřicházelo v úvahu.
Rádi zabíjíme
Sánchezova násilná smrt v roce 1992 jen zvýšila kultovní postavení, kterému se těšil na obou stranách americko-mexické hranice. Prodej jeho kazet se zmnohonásobil, a přestože španělskojazyčná rádia narcocorridy odmítala hrát, stal se kulturní ikonou. Vedle různých napodobitelů se postupně objevili také hudebníci posouvající narcocorridy dále. Namísto Sánchezových stále ještě částečně romantických hrdinů nastoupili skuteční zabijáci. Kumulace násilí vyvrcholila hnutím Movimiento Alterado, jehož největšími hvězdami jsou El Komander a Edgar Quintero. Ti už o činech pašeráků nebo nájemných zabijáků, takzvaných sicariů, nevyprávějí ve třetí osobě, ale rovnou přebírají jejich perspektivu. Zatímco Chalino Sánchez nosil za pasem pistoli, členové hnutí na koncerty vozí rovnou bazuku, o níž ostatně zpívají ve svém společném hitu Sanguinarios del M1: „V ruce mám AK-47 a na rameni bazuku/ Vlez mi do cesty a uřežu ti hlavu/ Toužíme po krvi, jsme šílení a rádi zabíjíme.“
Narcocorridy v jejich podání připomínají spíše jakési „necrocorridy“ – oslavují násilí, smrt a vraždění. Současné formace, například ta nejpopulárnější, nazvaná Los BuKnas de Culiacán, jsou de facto hlásnou troubou bossů drogových kartelů, jimž hudebníci obstarávají PR. Vydavatelství Twiins, pod které spadají všechny velké hvězdy narcocorridy, operuje z Kalifornie a k problému se staví cynicky. „Je to dobrý byznys. Kdybychom to nedělali my, dělal by to někdo jiný,“ cituje jednoho z dvojice majitelů magazín The American Prospect. El Komander zatím žije na svém ranči v provincii Sinaloa a užívá si přízně a ochrany tamního drogového kartelu.
Moc, peníze, zbraně
Zajímavý je postoj dalšího populárního zpěváka Edgara Quintery, jenž v dokumentu Narco Cultura (2013) působí jako sympatický mladý muž, otec dvou malých dětí, který sice zpívá o násilí, ale to se ho v jeho domě na předměstí Los Angeles přímo nedotýká. Dokument nabírá na obrátkách v okamžiku, kdy se Quintero svěří, že jakožto člověk narozený ve Spojených státech nedisponuje takovou slovní zásobou jako zpěváci žijící přímo v Mexiku. Vydává se proto do Culiacánu, kde poznává místa, o kterých dosud jen zpíval. Nejsilnější moment přichází, když je pozván na soukromý ranč, aby zazpíval jeho bohatému majiteli. Na Quinterově tváři je v tu chvíli jasně patrný úlek. Ani jeho hudba nevzniká ve vakuu, do velké míry naopak závisí na dobrozdání narkobaronů a dobrých vztazích s nimi.
Hrdinové písní Chalina Sáncheze byli zpravidla osamělí muži, kteří se vydávali do boje proti přesile, i když věděli, že mají jen pramalé šance. Současné narcocorridy toto poselství obracejí. Kapely jako Los BuKnas de Culiacán, ale i další zástupci Movimiento Alterado aplaudují těm, kdo mají největší moc, nejvíce peněz a nejlepší zbraně. Z žánru, jenž vznikl jako oslava outsiderů překonávajících společenské překážky, se tak corridy změnily v oslavu drogového establishmentu.
Autor je publicista.