V zajetí obyčejnosti

Společný projekt Divadla Archa a Living Dance Studia z Pekingu Obyčejní lidé přivedl na jeviště lidi, kteří se v různých politických situa­­cích zasazovali o svobodu v umění a životě. Lidi, kteří nepřistoupili na hru totalitní demagogie a kteří neztratili víru v lidskost. Lidi, které nespojuje společný jazyk, ale přesto si velmi dobře rozumějí.

Inscenace Obyčejní lidé vychází ze skutečných vzpomínek performerů. Čínští umělci (Wen Hui, Jiang Fan / Yiai Yao, Wen ­Luyuan a Li Xinmin) komentují politické ­události posledního století ve své rodné zemi – ne­­adekvátním násilím potlačené protesty na náměstí Nebeského klidu v Pekingu, hladomor, cenzuru či postavení homosexuálů a leseb mimo zákon. Český pendant představuje nástrojář Vladimír, někdejší lev salonů, jehož zálibu v „kapitalis­tickém“ rokenrolu vládnoucí moc netolerovala. Všechny výstupy navíc doplňuje Švýcar Philipp Schenker, který vstupuje do dialogu dvou totalitních režimů jako jakýsi západní komentátor.

Technika v hlavní roli

Převažuje zde mluvené slovo, pohybové pasáže jsou spíše v náznacích a doplněné výrazným světelným designem a videoprojekcí. Technici, kteří jsou součástí dění na jevišti, si zasluhují největší poklonu. Jaroslav Hrdlička (videoart), Jan Burian (hudba a zvukový design) a Pavel Kotlík (světelný design) dokázali ze světla a zvuků vytvořit autonomní bytost, jež interaguje s herci. Téměř každý výstup doplňuje jiná originální projekce, která se ze všech divadelních komponentů nejvíc podílí na vytváření atmosféry strachu a útlaku. Snaží se herce umlčet (promítáním černého pruhu přes ústa a „vypípáním“ nežádoucích slov) či dokonce je vymazat a následně „vygumováním“ černé clony zanechat na horizontu otisky jejich postav. Z oblečení na zem dopadají světelné kapky krve; jindy herce obklopují úsečky, které stupňují stres, bezvýchodnost a pomatení smyslů.

Samotná technika je také přítomná na jevišti a zcela přiznaná – v průběhu četných přestaveb scén technici natahují kabely a nastavují svá sofistikovaná zařízení. Kromě toho je scéna spíše pustá, pro různé účely je zde několik kartonových krabic a zábradlí, které se mění třeba na vězeňskou mříž. Krabice slouží jako úkryt pro performery, ale i jako stavebnice, z níž vznikne i vysoká labilní věž padající k nohám diváků.

Stejně výrazná a různorodá je i hudba. V úvodu navozuje Philipp Schenker ­rozvernou náladu folkovou písničkou s kytarou. Vzápětí se ale své elektronické kytary chopí čínský hudebník a zahraje tvrdý rock, který zní v uších až do samotného konce. Atmosféru strachu navozují performeři v průběhu inscenace i kovovými zvuky, které vznikají třískáním do zábradlí, a elektronickou hudbou.

Příliš velké sousto

Největším otazníkem zůstává samotný koncept (jehož autory jsou režisérky Jana Svobodová a Wen Hui a dramaturg Ondřej Hrab). Srovnání českého a čínského totalitního režimu je jistě nasnadě a využití dokumentárních příběhů „obyčejných lidí“ rovněž. Inscenace ukazuje, že lidské touhy a starosti jsou všude stejné, ale politická situace, na kterou mají běžní lidé často minimální (jestli vůbec nějaký) vliv, může naše životní reality zásadně ovlivňovat. Téma svobody v životě a v umění je již poměrně klišé a není jednoduché k němu přistupovat tak, aby divákům otevřelo nové obzory a otázky. Sesbíraný dokumentární mate­riál z tohoto začarovaného kruhu známých pouček nijak významně nevystoupil. Jednotlivé příběhy pouze opakují velmi dobře známá fakta a český pohled Vladimíra dokonce balancuje na hranici kýče. Patosem i laskavým humorem opředené vzpomínky na mládí, na rozverné taneční večírky ve společnosti mnoha dam či na zpackané statování v Národním divadle jsou v intencích „obyčejnosti“ záměrně banální, přesto vyznívají v kontextu politicky vyhraněného díla spíše jako odlehčení, nikoli jako plnohodnotný hlas utiskovaného lidu.

Tak rozsáhlé téma, jakým je obyčejný člověk v totalitním režimu (navíc s tak širokým historickým a geografickým rozptylem), je pro jednu inscenaci zkrátka velké sousto. Šíře představených politických i osobních situací nutně vede k mechanickému výčtu bez ambice analyzovat. Ano, lidskoprávní problematika v Číně je ožehavé téma a stejně tak tomu bylo v komunistickém Československu. Ale co s tím dál? Pouhé didaktické konstatování nestačí…

Autorka je divadelní kritička.