Války bez hrdinů

Když v roce 2015 dostala běloruská spisovatelka Světlana Alexijevičová Nobelovu cenu za literaturu, vyvolalo to vlnu pozdvižení, protože její jméno do té doby mimo ruskojazyčný svět příliš nerezonovalo. Její knihy jsou navíc víceméně dokumentárním záznamem událostí. Alexijevičová vede s rozhovory s pamětníky a z jejich autentického, neupravovaného vyprávění pak vytváří literární koláže.

Zbytečná válka

Ve svých knihách autorka hledá sovětského člověka a snaží se zodpovědět, kým vlastně je, co si myslí, jak vznikl či po čem touží? Právě to se dozvídáme z výpovědí lidí, kteří prožili traumatizující zážitky, jež sovětského člověka pronásledují víceméně odjakživa. V knize Zinkoví chlapci (Cinkovyje malčiki, 1989) autorka rozmlouvá se svědky války, již Sovětský svaz rozpoutal na počátku osmdesátých let v Afghánistánu a která trvá v trochu jiné podobě dodnes. Vše začalo jako jiné konflikty dvou velmocí během studené války: Sovětský svaz v Afghánistánu podporoval komunistický převrat v sedmdesátých letech, v reakci na to začaly Spojené státy americké napomáhat protivládním mudžáhidům a vše vyvrcholilo vojenskou intervencí Sovětského svazu na konci roku 1979. Válka to byla krvavá zejména pro Afghánce, jichž za devět válečných let zemřelo asi 1,5 milionu (většinou civilistů). Ztráty na opačné straně čítaly přibližně patnáct tisíc vojáků. Válka to ale také byla zcela zbytečná, protože agresorovi nic nepřinesla, a naopak vedla k rozpadu Sovětského svazu. Vedle mrtvých mladíků po sobě zanechala další tisíce doživotně zmrzačených.

Alexijevičová v knize zpovídá nejen řadové vojáky, ale i jejich nadřízené, dobrovolníky a pozůstalé. Vydání knihy následoval soudní proces, protože mnoho postav Zinkových chlapců pochybuje o smyslu této válečné operace, a navíc často popisují, jak se v sovětské armádě kradlo a šikanovalo. Obraz sovětského vojáka­-hrdiny se tak stírá, aniž by přitom autorka zpovídané kritizovala nebo jinak hodnotila. To nechává na čtenáři. Je přitom evidentní, že vina neleží na straně mladíků, kteří do války museli narukovat, přičemž mnohdy vůbec nevěděli, kam jedou. Jeden z nich si pokládá kacířskou otázku: V čem se v tomhle konfliktu lišíme od fašistů, kteří také vtrhli do cizí země a vraždili její obyvatele?

Atomový mezník

Jako válečný konflikt nahlíží mnoho dotazovaných i havárii jaderného reaktoru v Černobylu, které se autorka věnuje v knize Modlitba za Černobyl (Chernobylskaja molitva, 1997). Ostatně, první zmínky o havárii byly vedením SSSR interpretovány jako záškodnická činnost nepřátel ze Západu. Zatímco celé generace sovětských lidí byly školeny k tomu, aby dokázaly čelit jadernému útoku, na havárii spojenou s „mírovým atomem“ nikdo připraven nebyl. Zatímco jinde ve světě trvalo postavení jaderné elektrárny kvůli různým bezpečnostním prvkům minimálně desetiletí, sovětští inženýři dokázali Černobyl vybudovat za tři roky. Na stavbě to probíhalo podobně jako v jiných socialistických republikách: materiál se rozkrádal a ten rozkradený se nahrazoval materiálem méně kvalitním. V elektrárně prý nepracoval žádný jaderný specialista, zaměstnáni tu byli hlavně místní. Ještě problematičtější byla situace po výbuchu – vláda se ho snažila před světem, ale i před svými obyvateli utajit. V době největších úniků radiace si tak hrály venku děti, a dokonce se uskutečnil i klasický prvomájový průvod v městech kolem Černobylu. Do likvidace pak byli nasazeni vojáci zcela bez ochranných prostředků, takže se nelze divit, že v následujících letech podlehli děsivým nemocem z ozáření. Děti, které se rodily ženám po Černobylu, byly často znetvořené, muži byli neplodní. Alexijevičová chápe Černobyl v širším měřítku, jako mezník v dějinách lidstva. Lidé využíváním jaderné energie narazili na technické i etické limity dalšího pokroku, na hranici, za níž je riziko ničivé katastrofy již tak velké, že ztrácí smysl ho podstupovat.

Sovětský člověk

Kdo je tedy podle recenzovaných knih sovětským člověkem? Je to bytost celý život připravovaná na válku. Válku chápe jako vyšší smysl života, přičemž těmi nejoslavovanějšími se stávají její přímí účastníci – hrdinové. Příprava na válku pak funguje jako argument na všechno, včetně chudoby obyvatel. Pro budoucí vítězství ve válce je totiž třeba trpět. Paradoxně tak i ti, kdo prošli tragédií války, chápou, že je nutná.

Většina z dotazovaných se vrací k takzvané Velké vlastenecké válce, tedy té části druhé světové války, v níž se ze Stalinova spojence Hitlera stal nepřítel. Ne snad proto, že systematicky vyvražďoval Židy, to měli ostatně se Stalinem společné, ani proto, že tyranizoval obyvatele Evropy, protože to samé prováděl Stalin obyvatelům Sovětského svazu. Nepřítelem se stal, protože zradil. Vítězství nad Hitlerem dodnes v sovětském člověku rezonuje jako vrcholné údobí dějin. Následující období studené války se pak stalo čekáním na další hrdinské činy. Hrdiny se bohužel nestali ani vojáci bojující v Afghánistánu, ani ti, kteří zasahovali v Černobylu, přestože jejich sebeobětování hrdinské svým způsobem bylo. Jejich smrt a utrpení však zůstaly zbytečné. A s tím se racionálně smýšlející člověk jen tak vyrovnat nedokáže. To svede jen člověk sovětský…