Za spravedlivá pravidla

Nedávno jste prezentovala svůj výzkum o genderových nerovnostech na uměleckých školách v Polsku na konferenci s názvem Co můžeme dělat?, pořádané kolektivem Ateliér bez vedoucího na Akademii výtvarných umění v Praze. Jste socioložka a ještě před nedávnem jste k uměleckému světu ani uměleckému vzdělávání neměla žádný vztah. Co se změnilo?

Umělecký svět mě skutečně začal zajímat, až když jsem si všimla následujícího paradoxu: polské výtvarné školy jsou coby místa studia extrémně feminizované a naopak mimořádně maskulinizované jako pracoviště. Genderový nepoměr mezi těmito dvěma kariérními etapami – studentskou a učitelskou – je srovnatelný pouze s tím, co lze sledovat na teologických školách, do jejichž systému je vyloučení žen přímo zabudováno. Skleněný strop existuje v mnoha oblastech života. Přesto jsme chtěli zjistit, co konkrétně v uměleckém světě zapříčiňuje odchod tolika žen.

Je to ještě zajímavější, když to spojíme s dalšími fakty: jedná se o extrémně progresivní komunitu. V jiném výzkumu týkajícím se polských výtvarníků se čtyřicet pět procent označilo za levicové a pouze dvě procenta za pravicové. Také v našem výzkumu byli studenti umění progresivnější než mladí lidé v Polsku obecně. Pouze sedm procent studentek uměleckých předmětů a šestnáct procent studentů uměleckých oborů souhlasilo, že „ženy by měly být připraveny snížit pracovní nasazení v zájmu rodiny“. Naproti tomu mezi polskou mládeží s tím souhlasilo čtyřicet sedm procent mužů a čtyřicet šest procent žen. To mě na uměleckém světě fascinovalo. Proč se komunita, která se prohlašuje za tak rovnostářskou, tolik podobá teologickým institucím – symbolům náboženského konzervatismu, pokud jde o podporu žen?

Vytvořili jsme deset různých hypotéz prezentovaných ve třech skupinách: strategie a aspirace, sítě a psychologické faktory, jako je sebevědomí, vzory nebo deprese, která je, jak jsem si všimla, mezi umělci velkým problémem. Často lidé vysvětlují nerovnost mezi pohlavími ve smyslu vědomých voleb – narativy jako „ženy nestojí o akademickou kariéru“ nebo „zaměřují se na rodinu“. Náš výzkum však ukázal, že muži a ženy v umění chtějí stejné věci: nezávislost, seberozvoj a peníze. Pro obě strany byla rodina v hodnotovém žebříčku velmi nízko. Pro mě jako socioložku se jednalo o první příležitost vidět takřka bezdětnou profesní skupinu.

To se velmi liší od českého uměleckého prostředí, kde zejména generace nad třicet let zažívá spíš baby boom. Je to ale otázka typu buď–anebo? Rodina, nebo práce?

V naší studii většina umělců a umělkyň prostě neměla zájem o rodinný život. V Polsku vydává jedna agentura veřejného mínění každé tři roky hodnotovou pyramidu Poláků. Pokud byste tuto pyramidu obrátili vzhůru nohama, hodně by odpovídala hodnotám zkoumaných umělců. U polské populace je nejdůležitější rodina, po níž následuje zdravý a řádný život. Život v demokracii a kultura je zcela dole. V našem výzkumu jsou naopak umění, vyjádření sebe sama a možnost se vyjádřit politicky na samém vrcholu. Umění bylo tak vysoko, že když si lidé měli vybrat mezi uměním nebo rodinou, většina z nich si vybrala umění. Umělci se zásadně liší od zbytku společnosti na té nejzákladnější úrovni – hodnotové.

Kde jinde byla vidět genderová nerovnost na uměleckých školách?

Zkoumali jsme také psychologické faktory. Spousta výzkumů z celého světa ukazuje, že ženy mají nižší sebevědomí než muži. To má vážné důsledky jak pro osobní, tak profesionální život. Pokud jste sebejistí, máte pocit, že to, co děláte, něco znamená. Když to lidi zajímá, nemáte strach ze života obecně a nebojíte se něco vytvářet, ukazovat svou práci, nebojíte se selhání. Být tak zaujatý vlastní prací vás činí velmi zranitelnými a křehkými, je­-li vaše práce kritizována. Pokud jste sebejistí, s kritikou se vyrovnáte lépe.

Ale myslím, že nejzajímavější ­výsledky pocházejí z oblasti síťování. Viděli jsme spoustu pozitivních podnětů – mnozí studenti uváděli příklady hluboké podpory ze strany svých profesorů. Přesto byl každý typ povzbuzení, rady nebo pomoci častěji směřován na chlapce než na dívky. Rozdíl je nejviditelnější, když mluvíme o pozváních na mimoškolní výlety a akce, přičemž právě tam se dějí důležité věci. Narazili jsme také na negativní podněty. Téměř pět procent studentek uvedlo, že jim jejich profesoři dělali nevyžádané sexuální návrhy. Blízkost mezi mistrem a učedníkem produkuje pozitivní i negativní dynamiku.

Myslíte si, že polský systém uměleckého vzdělávání svou strukturou podporuje tyto nerovnosti? Zmínila jste, že vytváření sítí a blízkost mezi učitelem a studentem umění jsou často rozhodující buďto pro vzdělání, nebo pro pozdější práci.

Když se podíváte na umělecké školy, vzdělávací systém podporuje velkou blízkost. V polském vyšším vzdělávacím systému máte v průměru šestnáct studentů na učitele, což je jako na základní škole. V uměleckých školách připadají na učitele pouze čtyři studenti – což z nich dělá spíš něco jako rodinu. V rodině prožíváme všechny záležitosti intenzivněji – jak negativní, tak pozitivní. Může v ní být hodně lásky a péče, ale někdy i domácí násilí, kterému může být těžší uniknout než násilí přicházejícímu zvenčí. A tato blízkost je do jisté míry reprodukována i v uměleckém světě.

Ve všech oblastech života je podstatné, kdo vás podporuje. Ale v umění to může být ještě zásadnější kvůli nejasným kritériím hodnocení vaší práce. Záleží totiž na tom, zda se lidem líbí váš nápad. Někdy je provedení myšlenky sekundární. Z mého pohledu současné umění spočívá ve schopnosti přesvědčit lidi o vlastních myšlenkách. To nás přivádí zpět k otázce sebevědomí a k tomu, do jaké míry věříte myšlence samotné, a samozřejmě kdo bude sdílet a pomáhat vám propagovat vaše koncepty. V tom jsme mezi studenty a studentkami nalezli spoustu rozdílů.

Polské umělecké školy jsou vystavěny na ateliérech. Předání ateliéru nástupci je vážná záležitost a také otázka identity. Nemůžete jednoduše převzít něčí ateliér – zdědíte ho, pokud jste ten vyvolený. Lidé mluví o svém ateliéru, jako by to bylo rodinné dědictví, které lze vysledovat až k mistrům z 19. století. Je to příležitost, kterou budete pravděpodobně dávat lidem, s nimiž se bytostně ztotožníte. V sociologii se to nazývá „mini­-me syndrome“. Není to tak, že hledáte někoho, kdo vypadá a uvažuje jako vy. Jde to mnohem hlouběji: s větší pravděpodobností si vážíte toho, co ostatní říkají, když sdílíte podobné hodnoty a zkušenosti. Vezměme jako příklad feministické umění. Pokud bagatelizujete feminismus jako ideologii, je nepravděpodobné, že pochopíte a oceníte umění na této ideologii založené.

Ještě jedna poznámka k profesním sítím. Je zajímavé, že novější školy nemají tolik sítí starých známých jako školy s dlouhou historií, a v důsledku toho také propagují více žen. I když jsou řízeny muži, dochází k větší výměně mezi muži a ženami, mladými i starými – a tím pádem i k větší rozmanitosti. Naproti tomu v jedné velmi konzervativní akademii dokonce před několika lety nebyla ani jedna profesorka, přestože většinu studentů tvořily ženy.

Také jste zkoumala představy o kariérním růstu a aspiracích. Zaměřila jste se i na absolventy a na to, co výše zmíněná dynamika způsobuje těm, kteří byli čerstvě po škole?

Výzkum stál na třech pilířích. První analyzoval administrativní data, takže zahrnoval obecně kohokoli studujícího na umělecké akademii. Druhý pilíř byl založen na 966 dotaznících vyplněných studenty a čerstvými absolventy. Třetí pilíř zahrnoval rozhovory s lidmi ve čtyřech fázích kariéry: s novými studenty, absolventy, mladými pracovníky a etablovanými umělci. Zajímali jsme se o akademický svět, takže i mezi etablovanými umělci jsme hledali ty, kteří jsou ještě jednou nohou na akademické půdě. Průměrný respondent měl alespoň tři pracovní místa: práci ve škole, uměleckou praxi a další zakázky.

Jak na váš výzkum reagovali lidé na vedoucích pozicích v akademiích?

Dostalo se nám podpory – studenti se aktivizovali, ale i několik profesorů bylo z výzkumu opravdu nadšených, pomohli nám při distribuci dotazníků a podobně –, ale stalo se i to, že jedna škola nám nechtěla poskytnout ani administrativní údaje, což je v Polsku v rozporu se zákonem – pokud jste financováni z veřejných peněz, každý může využívat právo na svobodu informací. Dokonce se snažili dotazníky zakázat. Takové chování ve 21. století je nejen zastaralé a směšné, ale navíc naprosto kontraproduktivní: když se studenti dozvěděli o těchto pokusech o cenzuru, byli více motivováni k vyplnění on­-line průzkumu. V důsledku toho jsme z této školy získali skvělý vzorek.

Genderová nerovnost je často zesílena jinými souvisejícími činiteli, jako je sociální a ekonomický status, třídní zázemí, etnická příslušnost. Zdá se, že je velmi důležité je i to, k jakému typu informací mají žadatelé o studium nebo studenti přístup. Jaké mají znalosti a dispozice k tomu, aby těmto informacím porozuměli, jaké dovednosti k postupu studiem mají nebo potřebují mít a podobně. Zkoumali jste také tyto souvislosti?

Tento výzkum měl velmi jasnou výzkumnou otázku: „Proč tolik žen vypadne ze systému?“ Intersekcionální analýzu na propojení třídy, pohlaví či místa původu budu pravděpodobně provádět později. Na vysokých uměleckých školách máte oblasti s vysokým a nízkým rizikem. Oblast s vysokým rizikem je například sochařství nebo malba či jiné tradiční umělecké disciplíny. V oblasti s nízkým rizikem máme například grafický design, který je nyní velice žádaný a pravděpodobně bezpečnější nejen než jiné oblasti umění, ale také než studium politologie nebo sociologie. Neznám přesné složení třídního původu studentů, ale domnívám se, že v oblastech s nízkým rizikem najdete spíše studenty z nižší střední třídy. Ale to je potřeba zjistit.

Jak je podle vás možné výše zmíněnou situaci změnit?

Někteří lidé chtěli využít výzkum k prosazení genderových kvót. Byla jsem skeptická. Nikdy jsem se neidentifikovala jako neoliberálka, ale existuje několik liberálních myšlenek, které považuji za velmi podstatné, například že svět byste neměli nadměrně regulovat. Pokud tak učiníte, vytváříte určitý typ teroru. Vytváříte mechanismus, jenž se sice snaží obnovit spravedlnost, ale sám je považován za nespravedlivý ze strany samotných aktérů v systému, který je regulován. A je velmi pravděpodobné, že to vyvolá odpor.

Domnívám se, že existují i jiné metody, které mohou přinést změnu, jež je sice na první pohled méně působivá, ale dlouhodobější. První vrstvou je poskytování informací. Někteří lidé byli doslova šokováni, když viděli výsledky o svém vlastním pracovišti. Druhým průlomovým bodem bylo, když jsme propagovali výsledky v komunitě – tím, že jsme lidem poskytli informace, jsme jim dali do rukou nástroj, aby s tím něco udělali. Někteří studenti na základě výzkumu napsali diplomovou práci. Během voleb rektora Akademie výtvarných umění ve Varšavě studenti hovořili s kandidáty. Jeden student mi později řekl, že několik lidí – kupodivu mužů – se zeptalo mužských kandidátů, jak budou reagovat na výsledky našeho výzkumu. Bylo zajímavé, že lidé u moci se museli před studenty obhajovat. A před několika týdny začal „černý protest“ výtvarných akademií. Studenti vylepili plakáty po celé Akademii výtvarných umění ve Varšavě, četli fragmenty výzkumné zprávy se svými požadavky a oficiálně předali vytištěnou zprávu vedení. Pro mě je důležité, že už nikdo nemůže předstírat, že se nic neděje, nikdo nemůže říct „my jsme to nevěděli“. Zjevně se změna neodehraje přes noc, ale vytvořili jsme podnět k zamyšlení.

Dále bychom se měli snažit o řešení, která by umožnila budování širokého konsenzu. Kdybych měla navrhnout nějakou regulaci, radši bych se rozhodla pro regulaci volebních orgánů než kandidátů. Měli bychom vždy diverzifikovat volební orgán, protože lidé mají tendenci podporovat věci, kterým rozumějí a s nimiž se mohou identifikovat. Dívku z Podlesí si nevybírám, protože jsem sama dívka z Podlesí. Je to hlubší: daleko pravděpodobněji ocením její práci, pokud se k ní budu moci vztahovat, a až pro ni budu hlasovat, mohu být hluboce přesvědčena, že objektivně volím nejlepšího kandidáta. A neplatí to jenom na úrovni genderu a místa původu, ale i pro všechny druhy lidských zkušeností, politických názorů a tak dále.

Myslím, že bychom neměli ovlivňovat výsledek tím, že řekneme: potřebujeme padesát procent žen a padesát procent mužů, deset procent z každé menšiny a osmdesát procent rodilých Poláků. Vždy bychom měli začít tím, kdo si koho vybírá. Pro rozmanitost a kreativitu neexistuje nic horšího než těch stejných deset lidí, kteří vždy sedí společně ve stejných komisích, opakují stejný model a vybírají podobné lidi od roku 1960 a poskytují si navzájem výhody, protože vědí, že struktura komise bude v budoucnu stejná. Myslím, že strategie rotování a diverzifikace výběrových orgánů pravděpodobněji vytvoří podmínky pro změnu. Pokud vytváříte pravidla, měli byste je vytvořit tak, aby je za spravedlivá považovalo co nejvíce lidí.

Z angličtiny přeložila Marta Martinová.