Zoufalství se rodí v neděli

Chůvy mají ve francouzské společnosti zcela specifický status – jsou neviditelné, téměř průsvitné, nikoho kromě matek malých dětí nezajímají, ale francouzská ekonomika by bez nich absolutně nemohla fungovat.

Leïla Slimani si dlouho kladla otázku, jak napsat román o chůvě, aby nebyl příliš plochý. Až jednou narazila na policejní zprávu o tom, že v USA zabila chůva dvě malé děti, o které se starala. Bezprostředně poté napsala první dvě stránky Něžné písně(Chanson douce, 2016, česky 2017). Zůstaly v původní podobě, jejich síla a neodbytný pocit úzkosti, které do nich vložila, udávají tón celé knize. „Menší z dětí bylo mrtvé. Stalo se to během několika vteřin. Lékař prohlásil, že netrpělo.“

Samota se lepí na tělo

Příběh je vlastně banální. Mladý manželský pár si najme chůvu ke svým dvěma dětem, aby Myriam mohla začít pracovat v advokátní kanceláři. Louise do rodiny okamžitě zapadne, děti ji zbožňují, Paul a Myriam se bez ní záhy nedokážou obejít. V létě ji vezmou na dovolenou do Řecka, Myriam ji obdarovává svým jen mírně obnošeným oblečením, Louise vaří neuvěřitelná jídla pro děti i pro Paulovy a Myriaminy přátele, malý byt se náhle skví čistotou, všechny věci našly své místo, vyprané prádlo, které se dosud vždy povalovalo, kde se dalo, je srovnané ve skříních. Nebýt drsných prvních stran, nebýt té dvojí smrti téměř v přímém přenosu, čtenář by ochotně podlehl idyle.

Jenže život chůvy je mimořádně fádní a monotónní. Pořád dokola, celý život, den za dnem dělá totéž. Mění se jen děti, o které je potřeba se starat, což jen umocňuje frustraci. Louise se stereotypní představě o chůvě poněkud vymyká – je Francouzka a není už úplně mladá. Život se jí zrovna nevydařil: dcera Stéphanie, o jejímž otci nic nevíme a Louise možná také ne, matku nedokázala vystát a v patnácti utekla z domova; přítel, s nímž strávila valnou část života, zemřel a zanechal po sobě spoustu dluhů, nikoho jiného Louise nemá. Čtenář se stane bezděky svědkem její každodennosti, večerů v ohavném pronajatém kutlochu, bezduchých cest do bytu Masséových, prázdných nedělí, během kterých často nedokáže vstát ani kvůli jídlu, úzkostné péče o zevnějšek. Stravuje ji zoufalá touha po tom, aby po ní někdo toužil. Bloudí ve svých myšlenkách, v promarněném životě, po nevábném pařížském předměstí, po dětských hřištích.

Ačkoli Louise vypadá jako dokonale upravená porcelánová panenka, čtenář velmi rychle odhalí její tajemnou, děsivou stránku. Už jednou, krátce po smrti přítele, když ji notář seznámil s výší jeho dluhů, se zhroutila. „Dolehla na ni samota, jako obrovská průrva, do které pomalu sklouzávala. Samota se jí lepila na tělo a na oblečení, měnila jí rysy ve tváři, dodávala jí pohyby stařenky. (…) Samota fungovala jako droga, s níž možná ani nechtěla skoncovat.“

Tragédie se skrývá v detailech

Jednu z nejsilnějších stránek celé knihy představuje mistrně udržované napětí, které ne­­ohrozí ani sterilní, strohý způsob psaní. Nedá čtenáři ani na vteřinu vydechnout, drží ho pevně od první věty, neúprosně ho vede vstříc tragédii antických rozměrů. Detaily, které by mohly zůstat nepovšimnuty, představují vzhledem k odhalenému konci důležité indicie blížícího se šílenství. Je to právě tato chvíle, kdy se všechno zvrtne?

Vyprávění se na několika místech tříští, mění se úhel pohledu. Sledujeme Louise očima Myriam, Paula, ale také očima mladého muže – jednoho z dětí, o které se starala před mnoha lety, vidíme, jak svou matkou opovrhovala Stéphanie, na závěr o Louise přemýšlí mladá vyšetřovatelka. Skrze změny vypravěčské perspektivy autorka nechává nahlédnout do Louisiny minulosti, pomalu odkrývá její dlouholeté zoufalství, rodící se nenávist, psychickou i fyzickou bídu, v níž se Louise topí. Nejčastěji během víkendů, tedy pokaždé, když nemůže pracovat, a žít tak život jiných lidí.

Po báječném, rozverném létě přišla zima. Smyčka se pomalu, ale jistě utahuje. Vztah mezi Louise a jejími zaměstnavateli se nezadržitelně mění, ani hry s dětmi ji nedokážou vytrhnout z otupělosti. „Občas, když je zavřená v bytě Masséových, má Louise pocit, že propadá šílenství. (…) Za těchhle dlouhých zimních dní ji škrtí pocit nedozírné samoty. Popadá ji panika, vychází z bytu, zavírá za sebou dveře a navzdory chladu bere děti na hřiště do parčíku.“ Jenže ani parčík nepřináší kýžené vydechnutí, je vymrzlý, nehostinný, plný ztracených existencí.

Leïla Slimani přikládá velký význam detailu a netají se náklonností k autorům, kteří ji inspirovali, například k Čechovovi nebo Kunderovi. Dokonale hrůzná scéna, kdy Myriam po návratu z práce najde na stole bezvadně očištěnou kostru kuřete, které zkažené ráno vyhodila do odpadkového koše, připomíná makabrózní atmosféru Baudelairových básní. „Zahledí se na hnědavou kostru, její zaoblený hřbet, špičaté kosti, čistou a hladkou páteř. Stehna někdo oderval, ale zkřivená křidýlka stále drží na povolených kloubech, jen se ulomit. Lesklé, nažloutlé chrupavky vypadají jako zaschlý hnis. (…) Na téhle kostře už není žádné maso, žádné orgány, nic, co by se mohlo rozkládat, a přece se Myriam zdá, že před ní leží mršina, hnusná mrtvola, která si tady v klidu hnije, před jejíma očima, v její kuchyni.“

Podoby mateřství

Něžná píseň není jen příběhem jednoho zločinu spáchaného šílenou chůvou. Proniká hluboko do francouzské společnosti a jejích různorodých sociálních vrstev. Moderní česká společnost se zatím setkává s fenoménem chův jen letmo, ve Francii na něm stojí značná část ekonomiky. Bez nich by tolik žen nemohlo pracovat, setkávat se s přáteli, vést bohatý společenský život. Ženy se vracejí do zaměstnání brzy po porodu a často nemají k dispozici jiné řešení než najmout ke svým dětem chůvu. Všechny pak prožívají tutéž noční můru – svěřují své děti někomu, o kom toho moc nevědí. Bez přestání bojují s pocitem viny a nedostatečnosti. Autorka je sama šťastnou matkou dvou dětí, přesto nevykresluje mateřství jako nejšťastnější období v životě ženy. „Jsou tu i matky s roztěkanými pohledy. Ženy, které nedávný porod odsunul na okraj světa a jež tady na lavičce cítí tíhu svého ještě stále povislého břicha. Nesou své tělo plné bolesti a výměšků, tělo páchnoucí zkyslým mlékem a krví. Vláčejí ho za sebou, tohle tělo, kterému nedopřejí odpočinek ani péči.“ Problém podle ní nespočívá v mateřství samotném, ale v tlaku a očekávání společnosti, jemuž jsou ženy neustále vystavené.

Nahlíží však problém i z druhé strany – po­­hledem chův. Tyto ženy, které často nechaly své vlastní děti doma, v zemi, odkud pocházejí, a mluví s nimi jednou, dvakrát týdně po telefonu, tráví život s dětmi cizích lidí. Jak se cítí? Co prožívají?

Román však otevírá ještě další společenské dilema. Chůvy si často najímají mladí lidé, kteří stojí na společenském žebříčku jen o příčku výš, a přesto se ocitají v pozici zaměstnavatelů. V teoretické rovině jsou bytostně přesvědčeni o tom, že společnost musí stavět na rovnosti, cítí se proto trapně, nevědí, jak se jako zaměstnavatelé chovat. Hledají ve vztahu s chůvou své místo, svůj přístup. „Myriam dělá všechno pro to, aby se Louisy nedotkla, aby jí nezpůsobila bolest nebo v ní nevyvolala závist. Když koupí sobě nebo dětem něco na sebe, zamaskuje oblečení do staré látkové tašky a vybalí ho teprve, když je Louise pryč. Paul ji za její ohleduplnost chválí.“ Jenže matka a chůva mohou být jen stěží kamarádkami, mimo jiné proto, že jedna platí a druhá peníze přijímá.

Román Něžná píseň si bezpochyby zaslouží uznání jak za umné řemeslné zpracování, tak za svou angažovanost a snahu pochopit a popsat specifický stav současné společnosti. Skoro se vtírá otázka, zda nejprestižnější francouzská literární cena neocenila především toto společenské angažmá.

Autorka je překladatelka.