Aliance proti alienaci

Vzhledem k tomu, že se na tuzemské umělecké scéně už zhruba rok diskutuje s daleko větší intenzitou než dříve o možnostech aplikování feministických pravidel v praxi, je namístě pokusit se ukázat, jak by feministický přístup mohl vypadat v kritickém psaní. To je totiž tradičně spjato s hierarchizováním, kategorizací a především hodnocením – podobně jako princip soutěže. Vzhledem k tomu, že je tato recenze společné výstavy finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého psána s odstupem, po vyhlášení výsledků této soutěže (proběhlo 26. listopadu) a dlouho po započetí výstavy, mohu si snad dovolit pokusit se tentokrát psát trochu jinak, než je obvyklé.

Dvouhlavé zlaté tele

Dokonce i Společnost Jindřicha Chalupeckého se postupně mění. Tým organizátorek pod kuratelou ředitelky Kariny Kottové se pokouší přibližovat profesionální úrovni prezentace i reprezentace jak bývalých laureátů (formou sdílení jejich aktuálních projektů), tak i všech nominovaných (viz letošní výstava Ripple Effect v pražské Futuře) a vše doplňuje řadou přednášek a performancí zahraničních hostů. Kottové i kurátorce Tereze Jindrové je očividně jasné, že symbolický kapitál Ceny Jindřicha Chalupeckého (která je nově chápána jen jako jedna z aktivit Společnosti) funguje oboustranně: finalisté a laureáti pociťují hodnotu její značky, a naopak organizátoři využívají umělce k získání kredibility pro své aktivity. Cílem je vybalancovat pravidla tak, aby síly byly trochu vyrovnanější a finalisté například nemuseli podstupovat kabaretní vystoupení prezentující jejich tvorbu a dostávali adekvátní finance na přípravu nového díla pro výstavu.

Tereza Jindrová se snažila v úvodním textu k výstavě Finále 2017 propojit text Jindřicha Chalupeckého Svět, v němž žijeme (1940) s aktuální filosofickou debatou o vlivu mimolidských činitelů na naše jednání a rozhodování. Dokládá, že nejistota o tom, jak uspokojivě žít tady a teď, byla tématem ve čtyřicátých letech stejně jako dnes. Umění přitom má hrát roli pionýrských hlídek, které ukazují, co jiní možná ještě nevidí, a klade otázky po tom, co zatím není zřejmé – jak nedávno v diskusi podotkl Palo Fabuš, podle něhož je úkolem kritiky formulovat otázky tak, aby odpovědi na ně odhalovaly ony nezřejmé aspekty současnosti.

To hlavní, co přinesla finálová výstava Ceny Jindřicha Chalupeckého, nicméně není banální zjištění, že si stále nevíme rady se světem, v němž žijeme. Kurátorkám se totiž podařilo přenést pozornost od soutěživosti k péči o celek s ohledem na jednotlivce. Na první pohled to vypadá jako dvouhlavé zlaté tele: zachovat hierarchizační charakter ocenění (jeden vítěz) a zároveň se pokusit o to, aby daný stav byl pro všechny co nejpříjemnější. Zkusme ale výstavu nahlédnout jako portfolio možných přístupů k roztříštěné a nesoustředěné přítomnosti, zkusme tuto péči ocenit, navázané vztahy posílit a nedovolme soutěživosti nebo touze po kritickém ostrovtipu, aby ji narušily.

Instagramotnost

Pokusím se tedy v následujících odstavcích projít výstavou a s odkazy na jednotlivá díla předložit několik úvah. Základní společný znak děl vystavujících lze s určitou dávkou klišé – jež je ovšem tomuto fenoménu vlastní – nazvat „instagramotnost“. Je to schopnost, na jejíž získání jsme kdysi kývli Facebooku či Instagramu při zřizování svého účtu. Sociální sítě nás lapily svou lepkavostí a ovlivnily naši pozornost – vedou nás ke sledování milionu detailů na úkor celku a nadhledu, což nám ale zároveň umožňuje získat obrovský přehled. Tato nová forma gramotnosti, jež spočívá ve schopnosti propojení světa kolem a reality sociálních médií, detailů a celku, je do velké míry založena na analýze spoře okomentovaných obrázků, fotografií a screenshotů.

Nejlépe to vidíme u Romany Drdové, jejíž instalace je nepochybně inspirovaná mnoha podobnými (a přesto v detailech odlišnými) díly ze všech koutů Instagramu. Důležitá je ale i fyzická přítomnost diváka, který jen těžko odolává nutkání udělat si selfie před děrovaným zrcadlem. Stejně tak chytlavá je růžová barva, jíž je místnost vymalována. Upomíná na „millenial pink“ – barvu oblíbenou u žen z generace takzvaných mileniálů. Existuje k tomu dokonce i vědecká analýza, která nicméně postrádá vysvětlení, proč se jedná právě o tento odstín.

Instagramotnost ale nespočívá pouze ve zpětném zacyklení sociální reality sdílené offline i online, viděla bych ji též v přirozené mnohosti vazeb, jež se navzájem nijak nevylučují a kterým zároveň nelze uniknout. Tak v instalaci Viktorie Valocké (nyní Langerové) najdeme vedle sebe existenciálně působící gauče, které umělkyně pomalovala a které doplňují rozměrné obrazy zaměřené právě na detail na úkor celku. Příkladem je obrázek delfína ze zapalovače autorčiny kamarádky, založený na vrstvení barevných poloprůsvitných filtrů. Kompozičně banální detail v rohu jednoho z obrazů ukazuje realistický obrázek z dovolené, který jako by říkal: „Neberte mě moc vážně.“ To je lehký, ale zřetelný spodní proud, který spojuje díla všech finalistů a zřejmě bychom ho mohli též spojit s dopadem sociálních sítí, kde převážná část komunikace funguje v polovážném režimu.

Práce a strach

Dalším tématem, jež lze sledovat v dílech všech finalistů, je hledání možností, jak překonat odcizení. Jedním z nich jsou živočišné aliance (v případě Drdové i spojenectví neživých částí našeho světa), jiným zkoumání toho, jak práce formuje nás samé i naši vzájemnou komunikaci. Dominik Gajarský pro svůj film zvolil formu multilineární narace, v níž akcentuje nejistotu a strach, čímž sleduje odklon od toho, co jsme kdysi nazývali přirozeným životem. Příběh tu vyprávějí zvířata, jako v bajce. Husa a had jsou zmateni, ale přizpůsobují se městské džungli a vyrovnávají se s všudypřítomnými auty jako emblémy lidské bezohlednosti. S kým vlastně zvířata ve filmu mluví?

Otázkou vztahu komunikace a práce – a je­jích odcizujících dopadů na život jednotlivce – se zaobírá Martin Kohout, když sleduje nikoliv předpoklady, ale spíše důsledky onoho odcizení. Ve svém půlhodinovém filmovém eseji Slides ukazuje svou představu blízké budoucnosti. Tématem, jímž se jeho vítězný film zabývá, je práce na směny, respektive práce v noci. Soustředí se na to vzepřít se režimu světa a tmy, na něž naše tělo chemicky reaguje, a ukazuje, jaké viditelné následky (představené v poněkud trhlém až vykloubeném jednání aktérů) by odcizení znásobené samotou mohlo mít.

Richard Loskot pak ve své instalaci otevírá otázku volného času a toho, co zbývá ze života mimo práci. Inspirací mu prý byl rezidenční pobyt – zvláštní formát prostoru kdesi mezi osobním a pracovním i času, kdy je velmi těžké odlišit čas pracovní a volný. Potřeba inspirativní samoty se mísí s touhou využít příležitost k networkování. Výsledkem může být strach z toho, jak pokračovat. Obě polohy jsou dnes ostatně důvěrně známé skoro každému, a přestávají tak být výsadou uměleckých rezidencí.

Uznání, péče a dehierarchizace společně s otázkou gramotnosti, jež je potřebná pro čtení okolního světa, diskuse o budoucnosti práce a fyzických limitech komunikace potřeb, důležitost volného času a aliance napříč živočišným i ne­-lidským světem – to všechno jsou témata, jež zkoumá současné feministické myšlení a současné umění se skrze ně vyjadřuje o našem světě. Bylo by ale dobré věnovat jim prostor i v kritice. Nikoliv proto, abychom dokázali v textech lépe a přesněji kategorizovat, nýbrž abychom byli schopni budovat vazby ve světě, v němž žijeme.

Autorka je výtvarná kritička.