Co se může přihodit. Vyrážím směrem Nové Město na Moravě s úkolem projít knižní pozůstalost a odhadnout, co si zasluhuje pozornost a péči. Má cesta je spojena s jistým očekáváním, knihovna údajně obsahuje knihy uchovávané po několik generací. Slepě věřím, že nenastane až příliš často se opakující situace: vstoupím do bytu a už z chodby vidím jednoduchou knihovnu se svazky, které, jak mi řekli do telefonu, by byla ohromná škoda namrskat do modře značeného kontejneru; z deseti metrů je zřejmé, že zde po dlouhá desetiletí úřadoval fanatický vyznavač estetizovaného zločinu a že ke stáru se tomuto milovníku nechtělo trápit s náročnými kusy; i upadl tedy do špatné společnosti zelené české detektivky Moravské Bastei; zavírám rychle dveře a mizím, dříve než se v rychlovarné konvi ohřeje voda na turka.
Tentokrát bude vše jinak, slibuju si v serpentinách mezi Žďárem nad Sázavou a Novým Městem. Kopcovitý kraj vyvolává pocit jakési kulturní původnosti, sněhové kalamity v dobách, kdy se čekalo na zprůjezdnění silnice i několik dní, uvěznily zdejší chalupníky ke stolům a nutily k náročným diskusím. Detektivka sem jistě pronikla až s výstavbou sídlišť ve městě – vrátím-li se tedy o několik generací zpět, najdu v knihovnách lecco, rozhodně ale žádné čtivo.
Vjíždím do vesnice, ukryté v terénu nad rybníkem potaženým silnou vrstvou řasy. Nadechnu se za kapry, dokud mám z čeho. Okrouhlá náves, kol dokola pár domů a dva velké dvory. Do jednoho z nich zajíždím, opatrně, dle navigačních pokynů majitele. Zaparkuji vedle několika starších aut se silnými dieselovými motory, pozdravím se s mužem, jenž mi co nevidět bude průvodcem, obhlédnu několik rozlehlých stavení, pochválím novou střechu, postavenou s citem pro věc, a nechám se vést ke knihám. První výstraha: nemíříme k obytnému domu, nýbrž do stodoly. Její střecha je asi tak o sto let starší než ta, kterou jsem spatřil prvně, na pár místech zborcená. Barabizna je opatřena mohutnými dřevěnými vraty, ostatně jak se sluší na věkovitou stavbu. Společně je otevřeme, a že fouká vítr, zapřeme jejich jednu půli lopatou, druhou krumpáčem. Během několika následujících hodin si musím vrata pohlídat, nerad bych od nich dostal ránu.
Majitel panství mě vede hlouběji do stodoly. Jsem připraven na nejhorší. Otevřený barák mezi polnostmi, chatrná střecha a všudypřítomný prach. Uprostřed baráku naštosovaná prkna, na prknech asi dvě desítky velkých krabic, některé uzavřené, jiné rozvalené a naplněné knihami až po okraj. Civím v šeru na tu hrůzu a přemýšlím, jestli má vůbec cenu výjev komentovat. „Naskládali jsme je sem, ale potřeboval bych ty prkna uvolnit a použít je na stavbu domu.“ Tak dí muž, o jehož řemeslném fortelu nemůže být pochyb, a kterému budu přesto za pár minut v duchu spílat do nejhorších barbarů.
Otevírám první krabici. Teologická skripta psaná na stroji, pak nejspíš nějaké domácké překlady francouzských textů. Níž spisy Komenského, několik knih od Václava Karafiáta. V druhé krabici opět Komenský, pod ním Amedeo Molnár. Po deseti minutách jdu k autu pro čelovku a termosku s čajem, kterou jsem si intuitivně připravil předtím, než jsem se vydal na cestu. Ruce mám černé, jako bych sem přijel vyčistit kamna. V dalším kartonu brožovaná vydání Dostojevského, německé vydání Nietzscheho, v knihách tužkou vepsány marginálie, v knižních blocích poschovávány papíry s nahusto psanými poznámkami. Začíná mi svítat. Pak opět Komenský, do toho Masarykovy spisy a občas Karl Marx, taktéž v německém vydání. Celé řady ruských klasiků realismu, biblické konkordance v několika jazycích a tak dále.
Ptám se: „Odkud všechny ty knihy máte?“ Muž, který spěchá na svá prkna, odpovídá, že po dědovi a ten že je dědil po svém otci. „Byli to evangeličtí faráři.“ „Jasně, evangeličtí faráři, to je zřejmé. Proč jste to proboha nenabídl někam do knihovny?“ Tvrdí, že nabídl, ale neměli zájem. „Aha. Ani ta skripta?“ „Jaké skripta?“ „Tahle!“ Ukazuju na fascikly, které už pravděpodobně nikdo nezachrání před zkázou, do niž byly uvrženy skladováním na tom nejnepříhodnějším místě, které si dokážeme představit. „Nechtěli nic.“ Dál už se neptám. Vzápětí nacházím knihu, do níž je vepsáno masivní věnování od TGM. „Ctěnému panu…“ Škoda jakýchkoliv slov.
Po dvou hodinách práce je jasné, že mé auto neuveze ani pětinu z toho, co sem ten člověk nanosil. Pokouším se systematicky třídit svazky a přemýšlím, na koho se obrátit s žádostí o pomoc. Je tu tolik knih, jejichž autory vůbec neznám, nedokážu je nikam přiřadit, natož tak určit hodnotu svazků. Vše zasviněno, mnohé už za hranou použitelnosti. Některé knihy požírá plíseň, co chvílí sklepávám z rukou pavouky. Těžko se mi odhaduje, o jak rozsáhlou knihovnu se jedná. Tři tisíce? Pět tisíc položek?
Venku se smráká. Rozhoduju se k radikálnímu řešení. Co znám, naskládám do krabic. Každou knihu se snažím alespoň trochu oprášit. Víc než osm velkých kartonů do auta nedostanu, zbytek si bude muset počkat na další kolo; to ovšem ještě nevím, že budu mít jen dva pokusy, poté řezník všechno vylifruje do sběrny. Dávám přednost brožurám dokumentujícím založení Českobratrské církve evangelické, zápisům ze schůzí a regionálním tiskovinám. Časopisy, ohlodané zubem času, zůstanou na místě a později zmizí v nenávratnu.
Domů se vracím oklikou. Auto se pomalu táhne do kopců, tlumiče zatížené několika metráky papíru tvrdě narážejí na vymletých okresních silnicích. Dává se do deště. Projíždím liduprázdnými vesnicemi, míjím osvětlené pomníčky osazené pneumatikami z motorek, živého člověka nikde nevidět. Kdoví, kolik baráků v téhle pustině ukrývá zkázu podobných rozměrů, jako jsem viděl před chvílí ve dvoře, obývaném dlouhá léta venkovskými intelektuály a barbary v dobách novějších.
A co že se tedy může přihodit? Minimálně to, že brak, kterého je na tisíce tun, bude až do poslední chvíle zachován v temperovaném bytě. Knihy, jejichž vlastnictví by snad mělo zavazovat k přiměřené péči, putují pod rozbitou střechu; co taky s nimi jiného, kdo by je četl, když jejich autory nezná už ani antikvář!
Autor je literární kritik a antikvář.