Inscenace Shadow Meadow pojednává o vesmírné prázdnotě. Využitím světel, stroboskopů a dýmu přitom testuje hranice divákovy vnímavosti. Jaký by to byl pocit, ocitnout se tváří v tvář konci světa?
Jan Mocek je autorem nedoceněné provokativní inscenace plné chlapeckého násilí, ale i krásy a archetypálních situací Tanz im Quadrat (2010), kterou vytvořil společně se skupinou FKK – Freie Körper Kultur. Svlečeni tehdy byli úplně všichni, včetně technického personálu. Představení pracovalo i s filmovou kulturou, a sice v promítaných záběrech, které ovšem živé nahotě nekonkurovaly, nýbrž ji zhodnocovaly a vytvářely pro ni iluzivní prostory. Oceněna však inscenace byla pouze na festivalu Příští vlna / Next Wave 2010 – i na zdejší liberální prostředí to bylo příliš.
Zahraniční úspěch měl Mockův společný projekt s Táňou Švehlovou Zářící město z roku 2016, experimentální performance v panelovém domě. O rok dříve společně se Švehlovou hrdinně zablokovali provoz v podzemních garážích Národního divadla projektem Play Underground. Poté Mocka na nějaký čas upoutaly experimenty s mobilem v ruce, takové trochu vyspělejší skautské orientační hry po městě – v jeho slovníku „interaktivní videowalk“.
Limity vnímání
Nyní představil v divadle Alfred ve dvoře novou produkci Shadow Meadow – do češtiny přeloženo jde skutečně spíše o „temnou planinu“ než „stinnou louku“. Chce se prý tentokrát zabývat „neznámými neznámými“ věcmi, „o nichž nevíme, že je nevíme“. Představení se opírá o intenzivní světelný a zvukový design, chce konfrontovat diváky s limity jejich vnímání. Tyto meze testuje ve snaze vytvořit pocity příbuzné zážitkům konce světa. Pracuje přitom s dosud nezpracovaným – a možná nezpracovatelným – lidským strachem z vesmíru. Organizátoři předem děsí a zároveň lákají: „není vhodné pro děti, těhotné a nemocné epilepsií“.
Na scéně je s Janem Mockem drobná houževnatá performerka do každého počasí Irina Andreeva, známá z pražské skupiny fyzického divadla T. N. F. (Teatr Novogo Fronta). Jejich vztah není upřesněn. Jsou to dva lidé, kteří na Zemi zbyli? Čekají spolu na zánik všeho. Tu situaci ovšem prožívají překvapivě věcně a veškeré drama přenechávají virtuálnímu vesmíru a ambientní hudbě. Tvůrce přiznává inspiraci dark ambientem či noise ambientem, hudbou, která pracuje se zvuky a pazvuky rozmanitého původu, často hlukovými zplodinami civilizace a jejího industriálního prostředí.
Temná planina jeviště
Performance jako způsob průzkumu světa je Mockovi vlastní. Jeho tým chce údajně divákům přinést prázdnotu, ticho… Ale není to útěcha z ticha a prázdnoty, co přináší, nýbrž pocit ohrožení. Autor vysvětluje: „Když se díváte do tmy, tma se začne dívat na vás.“ Odnášíme si poučení, že se máme očnímu kontaktu s vesmírem raději vyhnout, abychom nepřitáhli jeho pozornost. Hluk přibližující se planety sílí a zdá se, že si nás bohužel všimla – taková malá sestřička Melancholie Larse von Triera.
Temná planina jeviště se chvílemi halí do tmy, a zase se vynořuje. Na horizontu už je vidět kružnici ničivého objektu. Mockova Melancholie je osudově blízko a v pohybu směrem k nám neustává. Stroboskop a kouřostroj vybízejí představivost diváků mohutně ke spolupráci. Planeta se přibližuje, hluk vesmíru začíná být nesnesitelný. Země už zřejmě hoří, protože prostor malého divadla Alfred ve dvoře pomalu zaplňuje šedý kouř a obklopuje diváky. Pronikají ho jen záblesky stroboskopu. Kouř prostupuje do hlediště, stoupá jím schod po schodu. Brzy zahalí vše. Planeta nás pohltí. Performeři se i s diváky noří do šedé tmy. Nastává konec všech věcí.
Autorka je taneční publicistka.
Jan Mocek: Shadow Meadow. Koncept a režie Jan Mocek, dramaturgie Táňa Švehlová, performeři Jan Mocek, Irina Andreeva, světlo David Prokopič, zvuk Matthias Hesselbache. Alfred ve dvoře, Praha. Premiéra 21. 11. 2017.