Vánočním svátkům většina lidí stále přisuzuje určitý etický rozměr. Ten by se ovšem měl týkat i vztahu ke zvířatům, a to včetně těch, která tvoří součást svátečního jídelníčku. Tak to aspoň vidí aktivista za práva zvířat. V následujícím textu vysvětluje, že štědrovečerní kapr není zdaleka tak tradiční, jak se zdá, a odrazuje čtenáře od jeho rituální konzumace.
Označení Vánoc za svátky klidu a míru lze dnes vnímat leda sarkasticky – a to i v případě, že člověk nepodléhá konzumu a adventním reklamním tlakům. Nejen klid, ale i onen příslovečný mír je totiž relativní. Bez kádí s dusícími se rybami, které jsou přímo na místě zabíjeny, a bez kaluží krve na chodnících našich měst se totiž předvánoční shon neobejde.
Pojídání kapra
Paradoxem vánočních svátků, spojených se zabíjením kaprů, ale i jiných zvířat určených ke konzumaci při štědrovečerní večeři a v následujících dnech se zabýval již téměř před sto lety, v roce 1920, český novinář Gustav Jaroš alias Gamma v eseji Vánoce zvířat: „Kdo by si troufal spočítat miliardy živých bytostí, které o Vánocích musejí nechat pro člověka své životy? Vánoční zvonky jsou pro ně hlaholem umíráčku a do nesmírné obžaloby člověka z milionů strhaných očí zvířat a ptáků mísí se veselý zpěv: Narodil se… veselme se…“
Přitom ještě v Jarošově době smažený kapr nebyl na každém druhém vánočním stole, jako je tomu dnes. Tradice pojídání kapra ostatně není zdaleka tak tradiční, jak se mnozí domnívají. Objevila se až v druhé polovině 19. století, a to nejprve v bohatých vrstvách, mezi chudšími lidmi se rozšířila až po první světové válce a dnes tak oblíbený smažený kapr se stal „tradicí“ až v padesátých letech minulého století.
Fakt, že každoroční výlov a následující zabití několika milionů kaprů není ani tak lidová tradice, jako věc obchodního marketingu, sice není žádnou novinkou, konzumenty to ovšem nikterak neodrazuje. Naopak, na kritiku každoročních jatek reagují někdy až agresivně – ze zkušeností při propagaci práv zvířat a veganství vím, že protesty proti násilí na kaprech patří k těm nejkonfliktnějším, tu a tam dokonce dochází i k potyčkám. Kritika zabíjení zvířat spojeného s tradicí – ať už domnělou nebo skutečnou – ostatně vzbuzuje prudké emoce i jinde ve světě. To je třeba případ koridy či honů na lišku. Pozlátko tradice činí z jakkoli krutého jednání se zvířaty cosi posvátného a nezcizitelného a kritika takového počínání je pak pro mnohé útokem na jejich identitu. Sami se přitom pohoršujeme nad zahraničními tradicemi spojenými s násilím na zvířatech – aspoň tedy do té míry, do jaké jsou nám cizí. Příkladem je Yulinský festival psího masa v Číně, býčí zápasy ve Španělsku, ale i halal a košer porážky. Kulturní významy spojené s násilím na zvířatech v těchto případech zajímají jen málokoho.
Cítí ryba bolest?
Existuje tedy nějaká naděje na změnu našeho přístupu ke konzumaci masa, potažmo zabíjení zvířat? Jestliže ano, bude patrně spojená s novým pohledem na živé tvory obecně, a tedy i s novými poznatky biologie, etologie i etiky. Nelze se například divit, že lidé neberou ohled na blaho ryb, pokud žijí v domnění, že ryby nevnímají bolest. Představa, že živý tvor necítí bolest, je sice podivná, fakt ale je, že teprve před několika lety biologové prokázali, že ryby bolest i jiné počitky vnímají obdobně jako ostatní obratlovci včetně člověka. Neslyšíme sice jejich křik či nářek, ale primární smysly mají stejně dobré jako my. A podobně jsou na tom i další živočichové, kteří se stávají naším pokrmem.
Tyto poznatky se sice z akademických sfér šíří společností a snad dorazí i mezi rybáře a farmáře, komerční zájmy jsou ale mocnější. Nejde přitom jen o ryby a jejich chov za účelem každoročního vybití, ale i o masové vytlačování původních druhů a o jejich vymírání po stovkách ročně. Zní to možná jako katastrofické klišé, ale současný vývoj nasvědčuje tomu, že už v příštích několika dekádách definitivně rozhodneme, zda bude na planetě Zemi pokračovat život v té podobě, v jaké ho dnes známe. A vztah člověka ke zvířatům v tom bude hrát integrální úlohu. Pokud se ale lidstvo bude nadále považovat za nadřazený živočišný druh a bude přistupovat k okolnímu světu z pozice síly, není příliš pravděpodobné, že stihneme učinit dostatečně radikální změny, abychom udrželi planetu v obyvatelném stavu.
Zvířecí bližní
Pro záchranu biodiverzity, planetárního klimatu a zastavení šestého velkého vymírání druhů (to poslední proběhlo před 65 miliony let a smetlo z povrchu Země dinosaury) bude nezbytné vzdát se vznešené biblické představy o člověku jako „koruně stvoření“ a začít milovat své „zvířecí bližní“ jako sebe sama. Možná nás to naučí i lepším mezilidským vztahům. Historik Charles Patterson ve své knize Věčná Treblinka (2002, česky 2003) přišel s odvážnou myšlenkou, že otroctví i jiné formy zneužívání lidí lidmi, vrcholící holocaustem, jsme si vždy nejprve vyzkoušeli na podřadných, mimolidských bytostech. Zemědělská revoluce započatá před deseti tisíci lety se v této perspektivě jeví jako naprostá katastrofa nejen pro živočišné druhy žijící na územích zabraných a přetvořených zemědělstvím a následně i pro osud hospodářských zvířat, ale i pro naši etiku. V podobném duchu ostatně uzavřel před sto lety svou výzvu i Gustav Jaroš: „Spravedlnost ke zvířeti je nepominutelnou podmínkou spravedlnosti k člověku, výrazněji vysloveno: humanita ke zvířatům je v nejvlastnějším zájmu lidském, neboť v tom je nemilosrdná logika, že všecky křivdy lidmi spáchané konec konců bolí lidi samé.“
To, že jeho slova dodnes neztratila na aktuálnosti, ba právě naopak, k přílišnému optimismu nevybízí. Je ale pravda, že environmentální nouze pomalu začíná na lidi doléhat a neudržitelnost vztahu lidstva k ostatním obyvatelům planety se stává stále diskutovanějším tématem. Čekat dalších sto let si nemůžeme dovolit.
Autor je aktivista.