Problém, který nelze vyřešit

"Riziko, spočívající v tom, že revolta nabude zvrácenou podobu, nikdy není dostatečným důvodem k tomu, abychom se nebouřili,“ říká Étienne Balibar na jednom místě knihy Násilí a civilita (Violence et Civilité, 2010). Bylo by ale zavádějící myslet si, že vás po přečtení tohoto svazku prodchne touha rozpoutat revoluci a zničit kapitalismus. Přitom něco podobného bychom nejspíš od bývalého žáka Louise Althussera, možná posledního „velkého“ filosofa marxistické tradice a spoluautora proslulého spisu Lire le Capital (Číst Kapitál, 1965), mohli čekat. Balibar je sice řazen podobně jako u nás již zdomácnělí Slavoj Žižek a Alain Badiou, k postmarxismu, je to ale trochu jiný postmarxismus a Balibar je trochu jiný typ filosofa. Snad méně okázalý a méně sebejistý. Pokud něco charakterizuje soubor tří přednášek, doplněných o cosi jako úvod a závěr, jež tvoří Násilí a civilitu, je to nedefinitivnost. Tedy vědomí, že problémy, jimiž se autor zabývá, nelze vyřešit, jen lépe formulovat.

Násilí? Civilita?

Zmíněnými problémy jsou vztahy mezi otázkou násilí a pojmem politiky. Ač platí, že východiska Balibarova myšlení v Násilí a civilitě leží zcela jinde, lze celý text číst i jako polemiku s Hannah Arendtovou, která násilí z politiky vyloučila. Právě Arendtová je v jistém smyslu patrně nejprominentnější myslitelkou „ne­-násilí“, jež podle Balibara patří ke špatným negacím násilí. Na vyrovnávání s násilím se totiž politika do značné míry zakládá. A politika, která násilí nepřekonává, je zoufalá. Mezní podobou násilí je krutost, kterou Balibar dělí na ultra­-objektivní, v jejímž rámci se nakládá s lidmi jako s věcmi, a na ultra­-subjektivní, jež z lidí dělá představitele zla. Tyto podoby se ovšem často spojovaly, například v podobě nacistického „konečného řešení“ nebo koloniálního rasismu.

Jak bylo řečeno, politika podle Balibara jakožto chybný pokus o vyřešení problému násilí generovala jeho špatné negace. Vedle zmíněného ne­-násilí šlo o (revoluční) „proti­-násilí“ a obě podoby se často propojovaly do nekonečného cyklu. Balibarova civilita je pokusem tento cyklus prolomit jinou negací násilí, totiž „anti­-násilím“. To by podle autora mělo být politikou pojímanou jako „nejistý prostor konfrontace s prvkem nezrušitelné jinakosti, již v sobě nese“.

Vstupní úvahou do problematiky je pro Balibara otázka konverze násilí, postupující od Hobbese, přesvědčeného, že „stát je nejniternějším nepřítelem společnosti, kterou chrání“, až k Hegelovi. Právě Hegel je bytostným filosofem konverze násilí, jež v jeho myšlení ospravedlňují samy dějiny svým postupem vpřed. Revoluční proti­-násilí u Marxe má sice zajistit také konverzi, zároveň u něj ale podle Balibara dochází ke zlomu, když formuluje historicky první teorii strukturního násilí (ta je v různých formách – například „symbolického násilí“ či patriarchátu – živá dodnes). Ke zmíněnému zlomu patří i Marxův materialismus a docenění ekonomické roviny společenských vztahů. Právě tehdy, když Balibar dospívá k závěru, že v protnutí ekonomiky a ideologie se vynořuje násilí a politika je vyzývána k zásahu, nejlépe vystupuje povaha jeho postmarxismu.

Limity filosofie

Síť, kterou Balibar splétá, aby do ní zachytil některé aspekty komplikovaného vztahu politiky a násilí, je velmi vrstevnatá. Byť lze za její nejdůležitější vlákna považovat interpretaci Hegela, Hobbese a Marxe, Balibarův záběr je daleko širší – sahá od Prima Leviho až k postkoloniálnímu teoretikovi Achille Mbembemu, zabývá se třeba Deleuzovou strategií stávání­-se­-menšinovým nebo Spinozou jakožto filosofem, který si jako první skutečně uvědomoval význam ideologie (již Marx sice pojmenoval, ale nedocenil její význam).

Díky této síti Balibar posléze nachází odpověď na otázku, proč socialistické revoluce nedokázaly změnit svět: nezvládly totiž teoreticky ani prakticky zpětné nárazy násilných situací, k nimž při nich docházelo. Souvisí to s hledáním civility, o které Balibar mluví jako o rubové straně, jako o něčem navíc v zavedených politikách emancipace, díky čemu se tyto politiky dokázaly „produktivně“ spojit s formami mezního násilí. Poněkud stranou ale v Násilí a civilitě zůstává otázka, zda „nevstřebaná“ násilnost socialistických revolucí nebyla jen důsledkem toho, že konverze násilí coby teoretický koncept, jehož platnost je čistě abstraktní, byla uplatňována jakožto konkrétní politická praxe. A tato otázka možná úzce souvisí se samotnou fenomenologií násilí. Ta totiž u Balibara nesahá tak daleko, aby umožnila rekonstruovat vztah politického násilí k násilí bez politického rozměru – násilí jako plodu zločinu, vášně, patologie, zvyku. Násilí je zkrátka u Balibara ve stejné míře kontaminováno politikou jako politika násilím.

Provizorium Balibarových „závěrů“ staví na oprávněném předpokladu, že filosof, jenž by chtěl dát definitivní odpovědi na otázky po vztahu násilí a politiky, by mohl působit nabubřele nebo i směšně. Tento problém nelze vyřešit, jen lépe formulovat. Jak říká Balibar v jedné poznámce pod čarou, „úkol filosofů spočívá ve vyjadřování alternativ nebo rozporů, které sami nevynalézají, ale které nenacházejí radikální vyjádření nikde jinde než ve filosofickém jazyce“. Ono „nikde jinde“ nicméně zní poněkud domýšlivě – zvlášť když si uvědomíme, že neexistuje jen jeden filosofický jazyk a že ani nárok filosofie na „radikální vyjádření“ existujících rozporů není nijak samozřejmý. Pokud ale odhlédneme od nadnesenosti citovaného prohlášení, zůstává nepochybné, že filosofie umí vytvářet pojmové nástroje, jež nám mohou být k užitku.

Potíže s pojmy

Z autorského kolektivu, který stál za výše zmíněným dílem Číst Kapitál, se českého překladu již před několika lety dočkal Jacques Rancier. Překladem Balibara se českým čtenářům zpřístupňuje – dle názoru samotného Althussera – druhý nejdůležitější z přispěvatelů. Paradoxem typickým pro českou polistopadovou realitu je, že z Althussera samotného byla dodnes přeložena jen autobiografie Budoucnost je dlouhá (1992, česky 2001), která ale bez znalosti jeho díla vlastně nemá opodstatnění. Od předloňska máme sice k dispozici althusserovskou monografii Petra Kužela (recenze v A2 č. 10/2015), ta ale nemůže suplovat vliv, jejž překlady zásadních děl mají na naše pojmové vesmíry a jenž úzce souvisí právě s Balibarovým „radikálním vyjádřením“. Díky pilnému překládání Foucaulta a Derridy tak máme dávno pod kůží pojem diskurs, překlad Ernesta Laclaua vyvolal vlnu volání po levicovém populismu a po vydání knihy Hegemonie a socialistická strategie (1985, česky 2015; recenze v A2 č. 7/2015) u nás zase takřka zevšeobecnil pokud ne pojem, tak slovo hegemonie. Podobné překlady v Česku zkrátka formují nejen levicově orientovanou publicistiku, ale také levičácké hospodské debaty.

S Balibarovým pojmovým aparátem to však patrně bude o něco složitější. Jeho psaní je vrstevnaté, občas značně přehuštěné, přičemž leckdy není zcela patrné, s jakými inspiracemi zrovna pracuje. I proto ale Balibar patří k tomu zajímavějšímu, co v češtině z postmarxismu zatím vyšlo. Na rozdíl od jiných autorů nepřešišlává levicové šibolety, ale spíše je rozkládá či komplikuje. Pracuje přitom s marxismem v hlubších vrstvách své pojmové sítě – čímž vlastně vyvolává potřebu jej nejen znát, ale také se s ním znovu vyrovnat.