Násilí drogových kartelů v Mexiku nabylo podoby drastického spektáklu. Mučení a popravy jsou nahrávány na video a umisťovány na internet. Na tento fenomén ovšem reagují také některé fikční snímky a seriály americké i mexické produkce. Vynořuje se přitom řada eticky sporných momentů.
Vidíme dva muže na prašné cestě, jak trhají na kusy nahé lidské tělo. Není to hladký proces – těžko ho můžeme popsat jinak než jako chaos. Zabijáci pracující pro drogový kartel, neboli sicarios, do těla opakovaně mlátí, ale kosti a svaly odolávají a ruce se nedaří oddělit od trupu. S každým úderem se tělo kroutí a svíjí, je těžké v něm rozeznat člověka. Na zkrvavené silnici se z oběti stává objekt. Jeden z maskovaných sicariů se pokouší odříznout pravou ruku kapesním nožem. Při mučení je slyšet smích zabijáků. Video je natočené na mobilní telefon a nízké rozlišení i vertikální formát ho přibližují snuffu, gore filmům či žánru torture porn (fikční filmy zobrazující mučení pornografickým způsobem). Zachycuje ovšem reálnou popravu a je dostupné na webu Blog del Narco, zřejmě nejnavštěvovanější internetové stránce zaměřené na novinky, fotografie a videa mapující situaci, která trvá v některých oblastech Mexika posledních několik desetiletí a která by se dala označit za občanskou válku.
Wikileaks drogových válek
Blog del Narco byl založen v roce 2010 a antropolog Howard Campbell ho označuje za „Wikileaks drogových válek“. Anonymní správce stránek tvrdí, že web plní funkci opozičního hlasu proti naivitě mainstreamových médií v Mexiku, která jsou navázaná na tamní vládu. Jeden z hlavních oddílů stránky nese název Videos fuertes (Extrémní videa) a obsahuje nesestříhané záznamy výslechů, přestřelek a poprav. Na některých videích vidíme sicarios, jak hrají fotbal s useknutou lidskou hlavou nebo vyslýchají sedmnáctiletou dívku, která donášela konkurenčnímu kartelu, načež ji dekapitují mačetou a my sledujeme její tvář zbrocenou potem a slzami, jak lapá po posledním dechu. Některá z videí doprovází stručný komentář nebo zpráva vytvořená samotnými kartely při zveřejnění videa. Obvykle jsou to výhrůžky adresované konkurenčním gangům. Tento druh videozáznamů je označován za „narcopropagandu“, nástroj psychologické války a terorismu vytvořený k zastrašování, odlidštění a dominanci. Videa tohoto typu využívají filmové konvence „body horroru“ založeného na explicitních obrazech fyzických deformací a destrukcí.
Videa drogových kartelů mají vzbuzovat strach v protivnících prostřednictvím fyzické transgrese. Zároveň se na ně ale dívá eklektické internetové publikum, což dokazují stovky komentářů od voyeurů sledujících gore videa, anonymních přispěvatelů vydávajících se za obchodníky s drogami, diváků zajímajících se o sociální rozklad současného Mexika a také mnoha mladých mužů se zálibou v macho pózách a morbidních poznámkách. Blog del Narco nám umožňuje být svědky zvěrstev doprovázejících probíhající ozbrojený konflikt, ale někomu přináší i voyeuristickou slast.
Zlí hombres, zkažení Američané
Většina hollywoodských filmů odehrávajících se na americko-mexické hranici není příliš promyšlená a obvykle je charakterizuje černobílý moralistický pohled na věc. Smrt či zmrzačení postav, jež nepocházejí z USA, je zřídka ztvárněna tragicky. Zabité většinou nemáme vnímat jako individuální oběti. Spíše jsou zobrazováni jako „zlí hombres“, kteří si smrt nejspíš zasloužili. Spravedlnost v duchu Divokého západu dostává přednost před lidskými právy. Na druhou stranu obchodníkům s drogami, narkomanům a zkorumpovaným úředníkům angloamerického původu se často dostává morálního zadostiučinění nebo dokonce procházejí procesem vykoupení. Ve filmové adaptaci neowesternu Cormaca McCarthyho Tahle země není pro starý (No Country for Old Men, 2007) od bratrů Coenů nejsou členové mexického kartelu ničím víc než nerozlišeným davem barbarů, zatímco bílý protagonista, ač je jeho hlavní motivací chamtivost, trpí za to, že se ocitl „ve špatnou dobu na špatném místě“. Podobně ve snímku Traffic (2000) Stevena Soderbergha, prvním a zřejmě nejoceňovanějším hollywoodském filmu o současných kartelových válkách, je městská scenerie Tijuany a Ciudad de México zobrazována výlučně jako zbídačená pustina obývaná zkorumpovanými individui.
V Mexiku a dalších latinskoamerických zemích, zejména v Kolumbii, se obchod s drogami stal tématem soap oper nebo narcotelenovel jako La reina del sur (Královna jihu, 2011), vyprávějící o ženě, která se stane drogovým bossem, či Pablo Escobar, el patrón del mal (Pablo Escobar, boss zla, 2012), zaměřené na vzestup a pád kolumbijského narkomafiána Pabla Escobara. Tato extravagantní vyprávění vrhají kvazihrdinské světlo na drogové bosse a sicarie. Velmi populární žánr mexických videofilmů o narcos pak ztvárňuje násilí spojené s drogami už od osmdesátých let. Tyto nízkorozpočtové filmy jsou uváděny v Mexiku a Spojených státech přímo na videokazetách a zhruba z poloviny je financují samotné kartely. V USA se distribuují v hispánských enklávách a cílí na diasporické komunity, pro něž vlast představuje vzdálenou a fascinující realitu. Násilí je v těchto béčkových filmech bezmála komické, nezáměrně kýčovité a nadsazené. Estetiku podobnou té, kterou využívají hudební videa k narcocorridám, imitoval videoklip Negro y azul v televizním seriálu Perníkový táta (Breaking Bad, 2008–2013).
Červená knihovna od NRA
Nízkorozpočtové filmy o narcos vznikají levně a překotně, aby se v nich odrážely novinky z bulvárního tisku. Snímek El pozolero (Muž, který vařil pozole, 2009) například vypráví skutečný příběh muže najímaného kartely k tomu, aby rozpustil stovky mrtvol v kyselině, což byl případ, který pozorně sledovala senzacechtivá média. Smrt a terorismus se v béčkových filmech o narcos stávají banálními skutečnostmi, což je narativní trik, který umožňuje zaplnit obrazovku hypnotickým chaosem. Filmový historik Ryan Rashotte popisuje tyto filmy následovně: „Zkuste si představit, jak by vypadal seriál Mladí a neklidní, kdyby ho psal Steven Seagal, a dostanete angloamerický ekvivalent těchto filmů: přestřelky, exploze, francouzské polibky, kung-fu kopy, další exploze, nahá poprsí, hysterické vzlykání, pěstní souboje a navrch ještě exploze. V centru dění stojí hrdina s ocelovým pohledem, který pomocí násilí odolává krveprolití, ve které se vše proměňuje, anebo se do něj naopak ponořuje. Představte si, jak by vypadala červená knihovna sponzorovaná NRA. Představte si ódu na osamělého muže, kterou zpívá parta drsňáků, drnkajících na své AK-47 za svitu žlutého měsíce. Přidejte k tomu tempo jako z bajky o želvě a zajícovi, kde scény natahovaných expozicí střídají rychlé přestřeky a bollywoodské muzikálové vsuvky (v tomto případě v podání význačných interpretů corrid), a pochopíte, proč bývají diváci při prvním kontaktu s těmito filmy poněkud dezorientovaní.“
Reálný konflikt ztvárněný v těchto filmech ovšem rozhodně není jednoduchý a prostupuje řadou vrstev mexické společnosti. Drogová válka, která začala v osmdesátých letech s pomalým ústupem kolumbijských kartelů a zesílila za vlády prezidenta Felipa Calderóna v letech 2006 až 2012, se proměnila v mnohohlavé monstrum. Válečnou mašinérii přikrmuje neschopnost amerických úřadů omezit konzumaci drog na svém území a obchod se zbraněmi prodávanými z USA do Mexika. Extrémní násilí narkomafie se objevuje nejen uvnitř kartelů, ale i mezi kartely, v konfliktech kartelů s represivními složkami vlády a také ve střetech represivních složek s řadovými občany. Někteří komentátoři oprávněně tvrdí, že v určitých oblastech Mexika, jako jsou státy Tamaulipas, Veracruz, Chihuahua, Durango, Guerrero, Sinaloa nebo Michoacán, došlo ke zhroucení státního dozoru. Podle Campbella představuje mexický organizovaný zločin odpověď na chyby a nedbalosti neoliberálního mexického státu. Přestože násilnosti kartelů zobrazené v extrémních videozáznamech jsou eticky neospravedlnitelné, vědomí ostrých sociálních rozdílů, typické pro dravý neoliberalismus, umožňuje celý konflikt kontextualizovat, navrátit obětem důstojnost a nastolit otázku používání zneuctěných lidských těl pro účely propagandy a zábavy. Jelikož se vládě nepodařilo velké části populace zajistit základní služby, mexičtí narcos se stali populárními hrdiny na způsob moderních Robinů Hoodů, kteří přerozdělují majetek spravedlivějším, byť nezákonným způsobem.
Každodenní krutost
Porozumění kulturní a politické komplexnosti drogových válek může vrhnout nové světlo i na jejich filmová zpracování. Kvůli nedávnému zintenzivnění vládních akcí proti kartelům se tyto mafie pustily do nových aktivit porušujících lidská práva, jako je obchod s lidskými orgány, obchod s bílým masem, lichva nebo únosy migrantů ze Střední Ameriky. Po celé zemi jsou nacházeny masové hroby. Města, která dosud nebyla postižena nejhoršími násilnostmi spojenými s drogami, například Ciudad de México, kde sídlí mimo jiné nejdůležitější instituce mexického filmového průmyslu, se nedávno stala dějišti spektakulárního zabíjení, reálných bodyhorrorových událostí. Například v distriktu Santa Fe byly před budovu jedné místní korporace umístěny useknuté lidské hlavy. Na bohatém předměstí Interlomas visela z mostů vzhůru nohama bezhlavá těla.
Pro Los Zetas a další kartely je zabíjení prostředkem, jak zneškodnit protivníky, stejně jako nástrojem upevnění vlastní moci a vlivu v určité oblasti. Okázalými vraždami demonstrují plnou kontrolu nad těly nepřátel. Je-li natočeno a umísteno na internet, stává se vynalézavé a kruté mrzačení dříve autonomních lidských bytostí ukázkou síly s významným emocionálním a vizuálním účinkem. Spektakulární způsoby, jimiž jsou oběti popravovány a jejich těla vystavována, se odrážejí ve slovníku, který používají videa zachycující reálné vraždy i fikční reprezentace konfliktu, jako jsou béčkové filmy o narcos. Najdeme tu termíny jako decapitado (stětí hlavy), descuartizado (rozčtvrcení těla), encajuelado (tělo umístěné do kufru auta), encobijado (tělo zabalené do deky), entambado (tělo umístěné do bubnu), enteipado (přelepení očí a úst oběti páskou), pozoleado nebo též guisado (tělo v kyselinové lázni; první z termínů je narážkou na mexickou polévku pozole). Už jen tento výčet vražedných technik je důkazem závažnosti sociálního rozkladu v Mexiku. Mučení a destrukce lidského těla v drogových válkách má ovšem historické precedenty. Lidské oběti a rituální zohavování jsou v mexické postkoloniální imaginaci spojené s barbarstvím předhispánské éry Mexika. V koloniální éře byli ti, kdo zabili misionáře v severním Mexiku, popravováni setnutím hlavy. Hlavy zločinců pak byly obvykle vystavovány na kůlech, přičemž někdy šlo i o jiné části těla, zejména ruce či paže. Vystavování mrtvol v drogových válkách následuje tyto vzorce.
Realita, kterou lze vypnout
Na pozadí uvedených skutečností může analýza tří scén z nedávných snímků zobrazujících drogové války ukázat, jak je v nich zdůrazněn afekt prostřednictvím body horroru. Afekt přitom chápeme jako fyzický proces, při němž je tělo poznamenáno nějakým vnějším podnětem. Ve dvou z těchto ukázek je afekt přítomen zároveň v akci, která se odehrává ve filmu, i v pozici diváků. To pak vyvolává estetické a etické otázky mířené jak na producenty, tak na publikum.
V současné populární kultuře je patrně nejdiskutovanějším dílem věnovaným válkám kartelů seriál Perníkový táta. V sedmé epizodě druhé sezóny, nazvané Negro y azul, je zavražděn člen kartelu Tortuga (Želva), kterého hraje mexicko-americká ikona, společenský aktivista Danny Trejo. Tortuga byl informátor, který se chystal uzavřít dohodu s policií. Během policejní operace je však nalezena členy protidrogové agentury DEA a mexické státní policie jeho mrtvola. Useknutá hlava je přitom umístěná na krunýř želvy, což je morbidní vtip adresovaný i divákům. Agent DEA Hank Shrader identifikuje Tortugu pomocí dalekohledu, zatímco se želva pomalu sune pouští, korunována lidskou hlavou.
Také další americké filmy zprostředkovávají podobné afektivní reakce na mučení a drastické vraždy „na jih od hranice“. Můžeme připomenout Divochy (Savages, 2012) Olivera Stonea, obsahující explicitní scény mučení, jež vycházejí z propagandistických materiálů narcos. Hollywoodská produkce Sicario (2015) Denise Villeneuva zobrazuje reakci na odpudivost scén zločinů narkomafie, zejména na pověšená, zastřelená a dekapitovaná těla. Hlavní hrdinka Kate Macerová, expertka na únosy pracující pro DEA, ve filmu přebírá pozici diváka, když na internetu hledá obrazy z válek kartelů. Zatímco na obrazovce sleduje řadu zmrzačených anonymních těl (díry po kulkách, pokrývky přehozené přes kusy lidského masa, mrtvoly visící hlavou dolů z mostů), lapá po dechu překvapením a znechucením, načež vypne notebook a sáhne po krabičce cigaret. Villeneuve je patrně kritičtější než producenti Perníkového táty, protože akcentuje rozdíl mezi realitou globálního severu a realitou globálního jihu. Tato scéna ukazuje, že obyvatelé Spojených států mohou jednoduše vypnout počítač a ignorovat nepříjemné situace, jakkoli jsou v nich eticky angažovaní. Kate projíždí válkou zpustošený Ciudad Juárez (nachází se jen kousek od El Pasa, nejbezpečnějšího města Spojených států) a sleduje visící mrtvoly z bezpečí svého obrněného vozidla, kde okna a čelní sklo slouží jako svého druhu obrazovka, na níž se celý masakr promítá. Podobně jako v Perníkovém tátovi zde divák sleduje Mexiko ve stavu de facto občanské války skrz subjektivní pohled bílé hlavní postavy, optikou dantovské pouti, kterou podniká ctnostný americký občan do mexických měst, jež vypadají výlučně jen jako násilnické slumy.
Smrt jako rutina
Mexičtí artoví režiséři nabízejí alternativní ztvárnění kartelových válek na základě estetických principů hyperrealismu. Tato stylistická volba jejich snímky přibližuje videím skutečných poprav páchaných kartely. Výrazným tvůrcem tohoto typu je Gerardo Naranjo, který v Miss Bala (2011) zkoumá dopady násilí kartelů na mladé ženy. Dokumentarista Everardo González nedávno uvedl snímek La libertad del Diablo (Ďáblova svoboda, 2017), který sestává z rozhovorů s oběťmi kartelových válek, včetně dětí. Zpovídané osoby, jež popisují zabíjení nebo zkušenost mučení, mají masky. Na jejich tělech jsou ovšem vidět různé fyzické znaky zohavení, jako třeba následky těžkých popálenin. Maska je přitom subtilním, ale působivým estetickým nástrojem.
Film Heli (2013) Amata Escalanteho zachycuje destruktivní efekt kriminality na každodenní život na mexickém venkově. Podobně jako jeho spolupracovník Carlos Reygadas i Escalante pracuje s neherci, používá neupravované lokace a vyznává realistický přístup ke kinematografii. Heli není útokem na divákovy smysly, spíše kontemplativní a tichou koláží každodenních scén, nelítostně přerušených násilným konfliktem. Zatímco Sicario staví diváka do pozice šokovaného pozorovatele a Perníkový tátazlehčuje brutalitu drogových válek tím, že ji redukuje na efekt znechucení, Escalanteho film využívá styl cinéma vérité k tomu, aby zobrazil mučení a násilnou smrt kvaziklinickým způsobem. V jedné z ústředních a nejkontroverznějších scén celého snímku skupina sicariů zapálí svázanému muži genitálie. Escalante prezentuje tento hrůzný výjev odtažitým, téměř nezúčastněným způsobem. Kamera stojí opodál, zatímco vrazi a oběť sdílejí odlidšťující intimitu násilné smrti. Scéna je zbavena dramatičnosti a neobsahuje hudební podkres. Zároveň s brutální akcí vidíme dva teenagery, jak hrají videohry – virtuální a skutečné násilí stojí vedle sebe. Zabijáci jednají rutinně, jako dělníci na jatkách, pro které je zabíjení denním chlebem.
Filmový kritik Mark Kermode poznamenal, že Escalanteho věcný přístup k násilí ještě zvyšuje drastický efekt jeho snímku. „Každodennost je nejvíce zneklidňujícím prvkem celého filmu,“ píše. „Mučení probíhá v domácnosti, v přítomnosti dětí, jejichž pozornost je rozdělená mezi blikající obrazy na televizní obrazovce a reálné bití oběti, jehož se musí účastnit.“ Afektivní mechanismy Heliho nespočívají ve sledování anonymních obětí, které jsou mučeny a zabíjeny v cizí a nehostinné zemi, ale v rozeznávání povědomých civilních situací v domácnosti, jež se náhle promění v místo vraždy.
Sledování reálného i fikčního body horroru vycházejícícho z reality drogových válek vyvolává etické otázky na producenty i na publikum. Většina filmových ztvárnění násilí kartelů od angloamerických filmařů využívá obrazy mučených těl k voyeuristické konzumaci, aniž by reflektovala hrůzu zakoušenou těmi, kdo jsou přímo zasaženi probíhajícím konfliktem. Oběti jsou zbaveny své lidskosti a z jejich těl se stávají pouhé rekvizity. Snímky a seriály jako Perníkový táta, Sicario nebo Heli můžeme analyzovat s ohledem na etickou a kritickou pozici, již zaujímají tváří v tvář reálné humanitární krizi. Nabízejí tato díla sebestřednou, nebo empatickou perspektivu?
Diváci reálných i fikčních poprav se mohou zároveň ptát, jakou pozici při pohledu na násilnou smrt zaujímají. Filmový teoretik Aldana Reyes vznáší v souvislosti se scénami mučení ve fikčním filmu Hostel (2005) otázku: „Jsem nějakým způsobem spoluodpovědný za krutý spektákl, jehož jsem byl svědkem?“ Stejný dotaz můžeme položit množství internetových voyeurů, kteří sledují popravy prováděné kartely. Asi je načase vyvolat diskusi ohledně reprezentací současných konfliktů ve filmu a v televizi a nabídnout alternativní, empatičtější pohled na mexické drogové války, jež jsou americkým zábavním průmyslem dezinterpretovány.
Autor vyučuje média a komunikaci na Swinburne University of Technology.
Z anglického originálu Spectacles of Death: Body Horror, Affect and Visual Culture in the Mexican Narco Wars, publikovaného v online časopisu Senses of Cinema č. 84/2017, přeložil Antonín Tesař. Redakčně kráceno.