Úzká cesta Johna Bunyana

„Bylo tam několik knih, pořádně nachlup na­­­skládaných v každém rohu stolu. Jedna kniha byla rodinná Bible, plná obrázků. Jiná se jmenovala Poutníkova cesta a pojednávala o muži, který opustil svou rodinu. Proč to udělal, tam nebylo. V té knížce jsem si hodně čítal, občas. Obsah byl zajímavý, ale dalo fušku porozumět tomu.“ Tak zahovořil Huckleberry Finn, driftující někdy v polovině 19. století brutálním jihem Spojených států. Popsaný styk s knihami v parádním pokoji vily bohatých plantážníků se děje ve zdánlivě klidném mezidobí, kdy máme čas prohlédnout si knihy na stole, ne jen shánět jídlo. Na ubrusu, patrioticky ozdobeném dvěma orly v letu, leží vedle Bible, Domácího lékaře a sebraných projevů obskurního bojovníka za svrchovanost amerických států rovněž Poutníkova cesta. Tedy The Pilgrim’s Progress from This World to That Which Is to Come anglického nonkonformního protestanta Johna Bunyana, vydaná poprvé roku 1678 a od té doby neustále přetiskovaná (první české vydání z roku 1864 nese název Cesta křesťana z města zkázy do blahoslavené věčnosti).

Jak je u Marka Twaina zvykem, knižní rekvizita nelichotivě komentuje prostředí, do kterého čtenář právě vstoupil. Bible a Bunyanův křesťanský spis tu leží před chlapcem, který na útěku od vlastního násilnického otce přibyl do bohaté, civilizované rodiny. Její mužští členové budou zanedlouho pobiti při krevní mstě příslušníky jiného rodu, jistě neméně civilizovaného, vybaveného týmž morálně hodnotným čtivem, vhodným k diskusi při odpolední kávě. Twain Poutníkovu cestu nepochybně znal, v jeho době se jednalo o vysoce respektovanou položku kánonu anglické literatury, která navíc v učesané verzi sloužila jako vhodný dárek pro děti. Autor tedy mohl počítat s tím, že ji budou dobře znát i jeho čtenáři.

Na první pohled Poutníkova cesta opravdu nepůsobí nijak nesrozumitelně. Její podtitul Z tohoto světa do světa budoucího, ve starších vydáních ještě šířeji rozvedený, zřetelně ukazuje k náboženskému obsahu a ani letošní nové české vydání v překladu Tomáše Míky s titulem Poutníkova cesta z tohoto světa do světa budoucího neponechává mnoho prostoru pro fantazii či omyl. Na ilustracích Harolda Coppinga (jehož díla dle závěrečné poznámky „zdobila pracovny misionářů po celém světě“) spolu lidé – oblečení tak, jak si malíři v edwardiánské Anglii představovali bytosti z doby stuartovské restaurace – rozprávějí s tklivým pohledem v očích, klečí před křížem nebo hynou v plamenech jako svědkové víry. Křesťanský barvotisk, řekneme si. A přesto dává Hucku Finnovi fušku.

Dírou ve zdi

Poutníkova cesta, již od prvního vydání vybavená odkazy na konkrétní biblické pasáže, jež inspirovaly jednotlivé scény, představuje svého autora jako čtenáře jediné knihy – Písma. Nebylo by divu. John Bunyan se narodil mimo intelektuální sféry, jeho otec byl kotlářem a tomuto řemeslu se po nějaký čas věnoval i sám autor. Roku 1644, v první fázi anglické občanské války, se jako šestnáctiletý přidal k parlamentnímu vojsku a odsloužil v něm tři roky. Myšlenky nasáté v této líhni nekonformních názorů na nápravu církve v něm patrně kvasily až do roku 1650. Tehdy při pochůzce v městečku Bedford natrefil na „tři nebo čtyři chudé ženy“, které se vyhřívaly na sluníčku a přitom se bavily o náboženských věcech. Jako by si tím krátily čas. Jejich řeči „o novém narození, o tom, jak Bůh jedná v jejich srdcích, a o jejich poznání vlastního zavržení“ Bunyan „naslouchal, ale nerozuměl“. Pak šel dál po své práci, jeho srdce však zůstalo u žen a v mysli se mu z pouhého poslechu usadila hluboká radost, které se již nezbavil. Nakonec se do Bedfordu vrátil a přidal se ke svobodnému sboru Johna Gifforda, jehož nástupcem na kazatelně se posléze stal. Bunyanova sláva jakožto náboženského spisovatele se šířila právě odtamtud.

Zpráva o kotlářově obrácení se zachovala v jeho traktátu Milost přehojná, největšímu z hříšníků udělená (1666, česky 2000) a zapadá do důstojné tradice podobných konverzí, která se táhne od Pavlova pádu z koně cestou do Damašku až k dnešním letničním křesťanům. Bunyanovi jsou otevřeny oči a děje se tak (podobně jako v případě Augustina či Danta Alighieriho) za účasti žen. Jejich slova ke ztrápenému nevzdělanému veteránovi a čerstvému otci prvního dítěte, nevidomé dcery, jsou přitom nanejvýš bezútěšná. Stařeny hovoří o své „zhýralosti srdce a nevíře“ a dále postupují k „odsuzování, umenšování a zostouzení jejich vlastní spravedlnosti, tak hnusné a nedostačující na to, aby jim jakkoli posloužila k dobrému“. Intelektuálně nesnadná kalvinistická dogmata nicméně z úst těchto žen působí především afektivně. Neděsí rozum (patrně už tak dost vyděšený), ale rozehřívají cit. Ukazují Bunyanovi bedfordský sbor jako místo, kde lze otevřeně a citlivě hovořit o vlastním hříchu a pak vyjít za usmířením.

Již v Milosti přehojné, vydané na začátku Bunyanovy spisovatelské kariéry, vede vypravěče styk s dobrými křesťany směrem, který bude čtenáři Poutníkovy cesty povědomý: „Připadalo mi, že se nacházejí na slunečné straně nějaké hory a těší se osvěžujícími paprsky slunce, zatímco já jsem se ve stínu třásl zimou. A mezi sebou a jimi jsem spatřil zeď obepínající horu a má duše zahořela velikou touhou projít skrz tu zeď a vstoupit do jejich středu.“ Tato touha nakonec dochází naplnění. V psychoanalyticky vděčné pasáži se vypravěč protahuje úzkou štěrbinkou ve zdi, doslova se rodí do slunečného prostoru ženských hlasů a může se k jejich hovoru připojit. Celou Poutníkovu cestu lze číst jako amplifikaci této Bu­nyanovy vize obrácení. Jako plastiku z papírmašé vyztuženou dějovou kostrou konverze a oblepenou aktualizovanými a dramatizovanými biblickými citáty.

Smrt a nevím, co ještě

Bunyan patří vedle Johannese Keplera a Reného Descartesa k vlivným raně novověkým snivcům. Poutníkova cesta je vyprávěna v podobě snu a slovu „sen“ také náleží prominentní místo na titulní straně prvního vydání. Na samém začátku se přitom Bunyan netají tím, že píše ve vězení, kam byl jako nonkonformista uvržen po zpřísnění náboženských zákonů po konci revoluce.

Snad proto jeho Kristián působí (a může působit) tak svobodně, až anarchisticky. Prchl z domu, od ženy a dětí, „proč to udělal, tam nebylo“. Víme, že podle něj bude jeho město „vyvráceno ohněm z nebe“ (právě tím straší své příbuzné ve snaze zlákat je k pouti) a on sám že bude muset „zemřít a po smrti předstoupit před soud“, aniž by byl schopen se ctí „podstoupit to první či obstát v tom druhém“. Jako by se bál pekla a zatracení, zmírání ve věčném ohni a puchu – na rozdíl od svých starších předchůdců však Bunyan toto peklo nepopisuje ani nenechává žádného trýzněného hříšníka podmínečně vystoupit z muk, aby o nich svědčil. Jako protestantský písmák očividně nevěří v očistec, na rozdíl od jiných reformátorů se však drží doktríny o individuálním a okamžitém soudu duší po smrti. Peklo není předmětem popisu, příliš se o něm nemluví, ale ani se na něj nečeká. Je vždy na dosah ruky. Když se na samém konci příběhu k branám nebeského města přištrachá pan Neznalost a ukáže se, že někde ztratil potvrzení opravňující jej ke vstupu, andělé jej bez průtahů odexpedují k brance na svahu nebeské hory a šup s ním dolů. „A já viděl, že cesta do pekla vede od samotných bran nebe právě tak jako z Města zkázy,“ praví Kristián. Hrůza, která na počátku vyhnala Kristiána z domova, se tak pro čtenáře násobí.

Když se na samém počátku cesty snaží pan Světaznal svést Kristiána z cesty evangelia k marnému zákonictví, vypočítává mu, jaké hrůzy před ním čekají – šelmy, bolest, únava, „smrt a nevím, co ještě“. Kristián se této otevřené možnosti chápe: „Vždyť nakonec mě může potkat i to, že budu osvobozen od svého břemene,“ odpovídá Světaznalovi a tato naděje jej žene vpřed k úzké brance. Naděje na osvobození sebe sama, těsně sousedící s hrůzou. Oním břemenem je hřích. Pro ilustraci má podobu odporného šedavého kokonu bez popruhu či knoflíků, přichyceného na Kristiá­nových zádech napohled slizkými chapadélky. Jako by si tu Copping podával ruce s H. R. Gigerem. Jde přitom o nespecifikovaný hřích rodový, prvotní, obecný. Hrdinu netíží nějaké konkrétní provinění, ale celý životní způsob neobráceného, nespaseného lidstva – a do tohoto prostoru si samozřejmě mohou čtenáři po libosti dosazovat podoby hříchu, pod kterými klesají oni sami a před nimiž by mohli stejně jako Kristián s křikem „život, život, věčný život“ utéci k úzké brance nebeského království kdesi v dáli. K místu, které podobně jako průchod zdí v Bunyanově vyprávění o vlastní konverzi zřetelně připomíná porodní cesty (jak upozorňuje například americká badatelka Vera Camdenová).

Jako taková mohla Poutníkova cesta dobře sloužit těm, které Světaznalovo „nevím, co ještě“ nijak neděsilo, neboť v zásadě neměli co ztratit – ať už je semlel otrokářský systém, kapitalistická bezohlednost nebo různé opresivní politické režimy. Tento potenciál Bu­­nyanova zdánlivě barvotiskového díla se vyjevuje obzvlášť výrazně v kontextu afrických misií na přelomu 19. a 20. století. Kniha byla totiž velmi oblíbená mezi misionáři a obvykle se po Bibli stávala druhým textem, který překládali do domorodých jazyků. Literární historička Isabela Hofmayrová ve svých „transnacionálních dějinách“ recepce Poutníkovy cesty například upozorňuje na fotografickou ilustraci chystanou pro vydání v jednom konžském jazyce, kde černošský Poutník vyzbrojený mačetou drží v šachu nebezpečného obra Beznaděje z druhé části knihy, který se nápadně podobá portugalskému koloniál­nímu úředníkovi. V těsné blízkosti strachu a z „nouze spasení“ (jak by řekli dávno před Bunyanem čeští bratři) se může zrodit svoboda, nebo aspoň její obraz.

Skutek ať si utíká

Na cestě k novému narození a pak k branám nebeského města se Kristiánovi děje leccos. A při tom všem z různých úst (zejména těch jeho) neustále znějí slova o Bohu, hříchu a milosti. Prvním cestovatelem, který se s Kristiánem na cestě zdrží tak dlouho, aby mohlo v hovoru dojít na vážné věci, je jeho soused Přístupný. Jeho odhodlání hledat lepší živobytí v budoucím světě však končí v bažině Malomysl­­nosti, kam oba poutníci zapadnou. Přístupnému se nakonec podaří obrátit a vylézt ven. Beze slova se pak vrací do svého domova ve Městě zkázy a Kristiána ponechává jeho osudu.

Již v této scéně působí pravidlo, jež platí obecně v celé Bunyanově knize. Lidé na cestě za tou či onou spásou spolu hovoří, ale málokdy si pomohou. Přístupný zapadl do bažiny mělčeji než Kristián, netíží ho takové břemeno, a přesto svému druhovi nepodá ruku. Kristián se k jiným spolupoutníkům chová stejně, což můžeme jistě číst jako projev individuální svobody či osamělosti vyvolených ve víře, příchuti sobectví se zbavit nelze. Zmíněným vyvoleným byla podle Bunyanova specifického chápání teologie smlouvy spása zprostředkována díky dohodě o záchraně lidstva uzavřené mimo čas a prostor uvnitř Trojice, mezi Bohem Otcem a Synem. Pozemská stvoření se tomu mohou v bázni či ve svatém nadšení divit, kořit se božské velikosti a věřit, že právě oni patří mezi vyvolené, jichž se blahý pakt týká, ale to je tak všechno. Pokud se setkají s někým, o kom ve smlouvě evidentně nebyla řeč, nic s jeho smůlou nenadělají.

Kristiánovi nakonec z bahna nepomáhá žádný soused, ale alegorický pan Pomoc (Bunyan si dává záležet, aby jeho mluvící jména hovořila zřetelně). Další cesta bude ovšem ještě nebezpečnější, neboť na místo Kristiánových malověrných bližních nastoupí mnohem mocnější nepřátelé. Jméno prvního z nich, již zmíněného pana Světaznala, lze číst jako analogii ke Komenského slídivému Všudybudovi z Labyrintu světa a lusthauzu srdce (1631) či k různým bytostem svádějícím zbožné hrdiny ke světským radostem. Bunyanův antagonista je však nepochybný teista uznávající a propagující Boží zákon. Poutníkovi také neradí, aby se vrátil domů, nýbrž aby vyrazil do vesnice Morálka k panu Zákonnosti. Tam se mu jistě dostane pomoci a úlevy – a může tam za sebou přivést i ženu a děti. Kristián se nechá zlákat a vyráží po úbočí hory Sinaj ke vsi na obzoru. Za chvíli však strne strachem. Převisy oné hory se svatým jménem jej totiž hrozí zavalit.

V tu chvíli se Poutníkovi opět zjevuje Evangelista, tvrdě ho kárá a staví na cestu pravou s důrazným poukazem na to, že skrze morálku a zákon cesta ke spáse nevede, naopak: všechny lidské zákony, ale i onen starozákonní soubor nařízení daný Mojžíšovi na Sinaji člověka pouze vedou k zoufalství a buďto jej ničí nesplnitelnými předpisy, anebo darmo ukolébávají – to pokud je mylně přesvědčen o své schopnosti tyto předpisy zachovávat. Součástí tohoto souboru zákonnosti jsou sice i lidské dobré skutky, spoléhat na ně však nelze a bez řádného ukotvení ve víře v milost jsou mrtvé. Cesta vyvoleného křesťana vpřed je vždy důležitější.

Vanity Fair

Poutníkova cesta bývá často srovnávána s Labyrintem světa, neaspiruje však na celistvé pojednání o světě a všech jeho zákrutech, jež jako by Labyrint zdědil po předchozím encyklopedickém projektu svého autora. Bunyanův okruh zájmu v zásadě odpovídá čtyřem kapitolám Labyrintu – té osmnácté, kde Komenského poutník „prohlédá náboženství křesťanské“, a pak krizovému přechodu mezi dvěma částmi díla, když chtěl hrdina nejprve „ze světa utéci“, nakonec však „domů trefil“ a „Krista za hostě dostal“ (kapitoly 36 až 38). Svět poutníka není širý a obecný, ale spíše úzký, protáhlý a přechodný. Vše důležité tu trvá v nějakém vztahu k linii s Městem zatracení na jednom konci a s nebeským královstvím na druhém. Do rolí antagonistů jsou tak obsazeny především bytosti přebývající v krajině po stranách cesty či putující tamtéž co hrdina. Lidé, kteří řečem o věčném zatracení ani o věčné radosti na nebesích nevěnují žádnou pozornost, zůstávají na začátku a po odchodu Váhavce už nejsou k vidění, zatímco Komenského protagonista se pohybuje prakticky výhradně v jejich společnosti.

Na rozdíl od poutníka Labyrintem se tudíž Kristián potýká s bytostmi více či méně probuzenými, osvícenými. I „jarmark Marnosti“, Vanity Fair, nejznámější lokace na Kristiánově cestě, jež zároveň nejvíce připomíná Komenského svět, je orientován především na marnost křesťanů různých denominací, zejména té římské. Jsou tu ke koupi církevní tituly i těla i duše, všechno možné, jenom pravda tu schází. Ukazuje se však, že zdejší mocipáni k ní nejsou lhostejní. Když se po ní poutníci na cestě ptají, začne jim hrozit smrtelné nebezpečí. Obsahem této pravdy však není žádné snadno formulovatelné dogma, ale zase jenom cesta, na níž se v čím dál delších hovorech mezi dobrými i zlými poutníky zjevuje obsah křesťanské zvěsti.

Jazyk sám

Občas se zdá, že hrdinou Poutníkovy cesty je jazyk sám. Živá řeč hrubá tak, že ji bylo v pozdějších staletích třeba zjemňovat, zdánlivě jen málo souladná se zvěstí knihy. Právě k Bu­­nyanovu jazyku se na začátku 19. století vztahuje Samuel Taylor Coleridge, „jezerní básník“ a nepřítel triviálních alegorií, a ve své poněkud překvapivé pochvale užívá personifikační postupy podobné těm Bunyanovým: „Navzdory spisovatelovým pokusům vnutit čtenářově mysli alegorický smysl pomocí všech těch divných jmen – Stará Blbost ve Věži Upřímnosti, atd., atd. – se jeho géniu podařilo ošálit jeho pravověří a Bunyan z Parnasu zvítězil nad Bunyanem z modlitebny.“ Geniální část Bu­­nyanovy mysli či duše nastražila léčku na nějakou jinou část sebe samé. Dovedla Bunyanova vnitřního „pana Pravověrného“ k přesvědčení, že píše zbožné, návodné vyprávění, a zatím tu vznikala jedna z prvních „moderních novel“ anglické literatury (jak bývala Poutníkova cesta v oněch dobách klasifikována). Spisovatel je tu nepochybně chválen, ale zároveň se rozpadá.

Přitom není méně spojitý než kterýkoli jiný moderní subjekt, když si (jak se děje každou chvíli) uvědomí svou neukotvenost, neschopnost poznat, k jakému cíli jde (řečeno slovníkem bližším Bunyanovi: zda je předurčen ke spáse či k zatracení), i svůdnou moc propůjčit světu kolem sebe smysl pomocí přiřčených jmen, provizorních slov. To, před čím prcháme, můžeme nazvat „smrt“, přitom však půjde o pouhou synekdochu nepoznatelného. Bunyanův Kristián je zvláštním, postrenesančním člověkem. Není obkroužen sférami živlů a planet, vlastně není ve světě vůbec obsažen, ale rozpřahuje se na trajektorii mezi dvěma body, peklem a nebem, smrtí a životem. Jde úzkou cestou a přichází k úzké brance z tvrdých desek. Ty nejsou tvořeny zákonem, ale spíše absolutní svobodou, k níž se Bu­­nyanův křesťan zavazuje. Anebo se k ní zavazuje existencialista? Dekadent? Hippie? Nadšený konzument? Poutníkova cesta byla, jak se zdá, napsána na samém začátku rozhodující chvíle, která dosud trvá. Jen to s jejím barvotiskovým nátěrem a pověstí kruté kalvinistické agitky dá občas fušku rozpoznat.

Autor je komparatista.