Ačkoli se původně ústecká skupina Nauzea Orchestra přesunula do Prahy, pořád svým způsobem zůstává kapelou ze Sudet. Nové, v pořadí čtvrté album, nazvané Štěstí, vydal soubor po deseti letech fungování. Je výsledkem rafinovaného křížení stylů i jazyků a prospěl mu také bohatší a projasněnější zvuk.
Hudební dráha skupiny Nauzea Orchestra připomíná osud další ústecké formace – Houpacích koní. O obou skupinách se dá říct, že s přibývajícími roky nevídaně zrají, obě měly pověst kultovní kapely pro úzký okruh zasvěcených a až po mnoha letech se dočkaly zaslouženého uznání. Nauzea Orchestra v průběhu deseti let existence prodělali změny různého druhu. Styl kapely se vyvinul od electroclashového nářezu až ke country vypalovačkám či postindustriálním šansonům. Už na minulém albu chyběla zpěvačka Mücke a zbylí členové se postupně přestěhovali do Prahy – skupina nicméně zůstává i nadále pevně spojená s Ústím nad Labem.
Ve středním věku
Nauzea Orchestra dnes rozhodně nejsou neznámá kapela, ale kupříkladu o výborné desce Dobro z roku 2015 se toho napsalo určitě méně, než by si zasloužila. Aktuální album Štěstí je ovšem razantním krokem vpřed, a to v textech, hudbě i zvuku, který měl na starosti Ondřej Ježek. Ten masteroval také minulé album skupiny (smíchané Bertem Nevenem a nahrané ve studiu No1), tentokrát se však v jeho studiu Jámor nahrávala i většina nástrojů. Posun celkového zvuku nahrávky od analogové špíny směrem k větší transparentnosti a bohatší struktuře je jasně slyšitelný.
Na aktuálním albu sice zaznívá pro Nauzea Orchestra typický mix jazyků (němčiny, angličtiny a češtiny), nicméně zdaleka nejvýraznější podíl má mateřština, což lze v tomto případě jen pochválit. Texty Ondřeje Švandrlíka a Iva Mikšovského patří mezi to nejlepší, co lze momentálně na domácí rockové scéně slyšet. Mnohdy lakonické, zhusta sarkastické, nikdy však patetické ani opájející se vlastní krasořečí. Zpěv Ondřeje Švandrlíka se dříve vyznačoval jistou teatrálností, ta ale nyní ustoupila civilnějšímu výrazu a transformovala se v pevný projev, který zpěvákovi dovoluje s kamennou tváří zazpívat i verše typu: „Jó, já zpívám jako Bůh,/ jó, zaprodal jsem svou nešťastnou duši./ Já vím, skončím asi v pekle,/ nejdřív si ale dám cígo s Maradonou.“ Sarkasmus je využíván decentně a míří většinou do vlastních řad, není to žádné chytrolínské pošklebování, ale spíše posmutnělé pochechtávání se nad marností vlastního snažení a nad nezadržitelným stárnutím – jak to udělat, aby člověk ve středním věku s kytarou na krku nepůsobil trapně?
Pestrý žánrový slepenec
Hudba se na Štěstí ztišila, přibylo však dynamických pasáží i pestré instrumentace. Inspirace pozdními Einstürzende Neubauten se nijak neskrývá – projevuje se v pěveckém projevu, v užití různých perkusí nebo i v drobnostech, jakou je symptomatický kytarový sustain vytvářený magnetickým smyčcem E-bow. Jsou tu ale i jiné vlivy, díky nimž je deska rozmanitým žánrovým slepencem: zejména country a postpunk. Právě country se na desce možná prosazuje až příliš, nebo se, lépe řečeno, občas málo slučuje s ostatními vlivy. To je příklad skladby Misantrop, která jako by vypadla z repertoáru skupiny Sketa fotr. Jde o jednu z přímočařejších písní, které spojují skupinu s minulostí, kdy bylo zapotřebí drhnout nástroje hlava nehlava. Pak jsou ale na desce skladby, které udiví zřídka slyšenou rafinovaností – například hned úvodní Nemyslím, epický a temný love song s ekologickým i politickým podtextem. Začíná více než minutovým ševelením cikád, sloužícím snad pro odrazení toho typu netrpělivých posluchačů, kteří si z písniček pouštějí jen prvních dvacet či třicet vteřin.
Je otázka, který ze zmíněných přístupů v budoucnosti u Nauzea Orchestra převáží. Osobně bych si přál, aby se spíše než stylově čistší tracky jako Misantrop či Hero Returns prosadily sofistikovanější a obtížněji zařaditelné skladby typu Nemyslím, Star nebo Duhy. Vyčkejme, jakou odpověď přinese příští album. Mohlo by se jmenovat třeba Láska nebo Krása.
Autor je hudebník a divadelník.
Nauzea Orchestra: Štěstí. Červený kůň & Drug Me Records 2017.