Roztančit se na vlastním hrobě

Devízou Edgara Dutky není výstavba rozsáhlého fikčního světa s hromadou postav a komplikovanou narativní strukturou, ale schopnost vzpomínat a s dokonalým využitím vlastních životních osudů uvažovat o lidském bytí – jednoduše, s nadhledem, bez hysterie, exhibic a zbytečných slov. Dutka není velkým romanopiscem, je však dozajista velkým povídkářem. V době sílících kritických hlasů k současné povídce přichází se souborem Matka vzala roha (2016), jímž rámuje předešlé knihy mapující jeho mládí, pobyt v Austrálii, milostná vzplanutí a zralou dospělost. A opět se povídky vyznačují civilností, jasným pointováním a nevtíravým smyslem pro vtip.

To by člověk nevymyslel

Edgar Dutka je jedním z mála autorů, u nichž není na škodu připomenout si jeho vlastní životní příběh. Jednak by už sám o sobě stál za zfilmování, jednak je to pro porozumění jeho povídkám stále důležité. Když bylo Dutkovi sedm let (v roce 1948), byla jeho matka odsouzena za převaděčství na šest let do vězení. Odtud však utekla, podařilo se jí dostat do Vídně, poté odplula lodí do Austrálie, kde nakonec zůstala dvaačtyřicet let. Jinými slovy: Matka vzala roha. Tak se jmenuje úvodní povídka, která knize dala jméno. A přesně tyto osudy v ní Dutka zpracoval. Čtenář se tak nedokáže zbavit dojmu, že čte skutečný příběh matky Edgara Dutky. Er­formové vyprávění je občas narušeno odkazy k osobě vypravěče („A přes to všechno se nám čas bez matky strašně vlekl“; „Byl to trest pro ni i pro nás“; „Matčino vězení jsem si jako chlapec představoval…“). Autor naprosto přirozeně vkládá matce i dalším postavám do úst repliky, zaplňuje svět detaily, úvahami, zprostředkovává bohatý vnitřní život hlavní hrdinky. Když je potřeba, zhutní vyprávění do krátkých vět, aby vystupňoval napětí. Je to patrné zejména ve scéně, kdy ve Vídni matka prchá před „fízlem“ nouzovým východem v kině přes hromadu sutě z rozbořeného činžáku. „Obyčejné“, nadto nezažité paměti se tak stávají jedinečným prozaickým útvarem.

Jako správný prozaik má i Edgar Dutka své alter ego, jež ho provází od počátku jeho spisovatelské dráhy. Je jím Ben – flákající se student, který sám sebe vidí jako bohémského spisovatele. Zatímco jeho matka se pohybovala napříč kontinenty, on a jeho starší sestra se ocitli na dva roky v dětském domově. Protože se životem v této heterotopii zabýval autor důkladně ve své prvotině U útulku 5 (2003) a soubor Matka vzala roha koncipoval jako završení volného cyklu „vzpomínek“, je jí věnována pouze drobná noticka s názvem Pár rad, jež mi pomáhaly v dětském domově přežít, která se skládá z deseti krátkých axiomů („Překážky jsou od toho, aby se překonávaly, a zákazy, aby se obcházely“ a podobně). Po dvou letech v dětském domově se Dutky/Bena ujala rodina matčiny sestřenice. Ta jej vychovala a byla u všech eskapád jeho dospívání. Tomu je věnován zbytek souboru.

Dospívající Romeo

Rozsahem už žádná další povídka úvodní nepřekoná, zato řada z nich vyniká intenzivnějším cílením na humorné historky zachycující události, které ve chvíli, kdy se děly, účastníkům vtipné nepřišly. Perspektiva chlapce, případně mladého muže Dutkovi svědčí. Ať už jde o Benův pubertální odpor ke starším v rodině, například vůči těžce nemocnému strýci Oskarovi, jehož posledním vrtochem na smrtelné posteli je okusit pravý ementál, a který si přesto neodpustí prásknout na Bena, že kouří, nebo vůči despotické tetě. Ta si Bena uzurpovala, nechtěla, aby se stýkal se svou milou Julií (povídka Romeo) nebo aby vystupoval jako kabaretní umělec ve stylu V+W (Rytmus 54 – pianista swingového orchestru). Těmito dvěma povídkami končí i Benovo mládí v této knize a následující texty se už věnují jeho dozrávání v muže a milostným dobrodružstvím. Povídka Citová výchova téměř hraničí se šestákovou erotikou, když v ní vypravěč líčí jednu z padesáti sexuálních poloh Kámasútry: „A v to počítám i takové, že ona visí z okna a on jí to dělá dole z chodníku.“ Text pak končí vypravěčovou vysněnou polohou. Ne nadarmo se literatura považuje za poměrně úspěšný psychoterapeutický nástroj. Balanc nad propastí ale Dutka ustojí a povídku završí lyrickým vyznáním: „sklenutí, ve kterém spočinete jen jednou, lze napodobit, ale nelze je opakovat“.

Když bylo Dutkovi 27 let (1968), podařilo se mu legálně, byť s mírnými obtížemi vzhledem k přátelské pomoci našich sovětských bratří, kteří v té době zrovna dorazili, odcestovat na rok do Austrálie za matkou, kterou tak viděl po dlouhých dvaceti letech. Vydatně toto období zpracoval v knize Záliv osamění & zapomenuté australské povídky (2007), výrazně ovlivněné poetikou americké beat generation. Tři australské povídky jsou i v aktuálním souboru, jen už se tolik nenesou ve „zbité“ náladě. Hned první však odhaluje autorovu schopnost pohybovat se i v tak náročné disciplíně, jakou povídka je, napříč žánry. Pokud je titulní text dramatickým příběhem s prvky kriminálky, pak povídka Znalec se během čtení jeví jako nezáživná konverzačka, nahrazující průvodce australskou krajinou. Překvapivá a pro každého emigranta pravděpodobně skličujícím způsobem známá pointa ale staví na hlavu dosavadní dojem a nutí čtenáře ke zcela jiné optice. Rozmanitost Dutkova psaní je, zdá se, nevyčerpatelná.

Nezapomenout na původ

Často se u povídkových knih stává, že díky autorovu vrozenému citu a editorově šťastné ruce celý soubor působí, jako by měl dohromady dát jeden velký příběh. V případě Edgara Dutky tomu tak rozhodně je, ale nikoli jen na ploše této knihy. Zajímavou narativní cézurou je zde krátká povídka Za dveřmi osudu, přesně v polovině souboru, oddělující Benovo dětství od dospělosti. Autor se v ní znovu vrací k matčinu útěku z titulní povídky. Tentokrát však dává slovo vyšetřujícím estébákům, kteří na sebe v kanceláři křičí, jak je možné, že někdo takový mohl utéct, a jak je možné, že syn někoho takového vůbec může studovat. Zatímco Ben se vypořádává s dospíváním, jeho matka uniká klepetům státní hydry a státní hydra bezmocně přiznává, že „díky naší bdělé Estébé, necháme té protistátní mrše vyštudovat inženýra! A pak že nejsme demokrati.“

Dutkovi hrdinové jsou plastické bytosti s uvěřitelnými problémy a zážitky a pohybují se v uvěřitelných reáliích, i když jsou to třeba reálie tisíce kilometrů vzdálené. Znalost lidských charakterů, nadhled a jemnocit v humoru činí z krátkých próz dílo, jež může být cenné i pro generaci čtenářů, která Dutkova témata už nepovažuje za tak aktuální.

Autor je literární a divadelní kritik.