Tereza Boučková
Život je nádherný
Odeon 2016, 237 s.
Nová deníková próza Terezy Boučkové v mnohém navazuje na předchozí Rok kohouta (2008). Autorka v ní opět téměř splývá s hlavní hrdinkou, v široké perspektivě komentuje dění jednoho roku (od zimy 2010 do zimy 2011), nechutnou politickou situaci, stav společnosti nebo dojmy z četby – a znovu zachycuje především svůj vlastní život a život své rodiny. Dominantním tématem je rozpad osobnosti hrdinčiny matky, způsobený Alzheimerovou nemocí. S matkou jako by pro ni odcházel starý svět, svět disentu, ve kterém je doma, i jeho hodnoty, v nichž vyrostla a jejichž platnost je v současném světě dennodenně zpochybňována. Strach z neexistence, z toho, že je možné, aby se věci jako vzpomínky, pevné životní postoje i city ztratily dřív než člověk sám, prochází celou prózou, včetně zakomponovaných dopisů, citací a krátkých, často pointovaných črt z každodenního života, a tvoří v ní silné jednotící pouto. Opakovaná konstatování v knize obviňují, bolí, naříkají a vztekají se. Až potud kniha přitahuje. V celkovém pohledu ale uvedený postup drhne – vede k monotónnosti, kterou nezachrání ani nepředvídatelnost životních osudů. V té chvíli jako by z textu vysvítaly jen patetické komentáře, jichž je kniha plná, a charakteristika, kterou Václav Havel v dopise adresovaném autorčině matce popisuje Pavla Kohouta, autorčina otce, jako osobnost, která se neztratí ani neutrápí: „A když se někdy trochu trápí, své trápení pak dobře prodá.“ Příznivci stylu Terezy Boučkové si přijdou na své, ti ostatní budou muset číst pomalu, aby se nenasytili příliš brzy.
Tereza Šnellerová
Jiří Našinec (ed.)
Odkud vítr vane. Antologie povídek z jihovýchodní Evropy
Karolinum 2016, 172 s.
Výbor povídek ze zemí jihovýchodní Evropy, iniciovaný a sestavený na katedře jihoslovanských a balkanistických studií FF UK, umožní čtenářům získat konkrétnější představu o současném literárním dění v oblasti, která od nás není zeměpisně příliš vzdálená, nicméně její literatura tu stále není dostatečně známá a v povědomí mnohých čtenářů si uchovává jakýsi folklorní či exotický ráz. Studentské překlady povídek jsou čtivé a díky odbornému dohledu zkušených učitelů takřka nevykazují obvyklé začátečnické nedostatky. Antologie obsahuje devatenáct krátkých próz z poslední doby, jejichž autoři zastupují šest národních literatur – slovinskou, chorvatskou, srbskou, bulharskou, rumunskou a albánskou. Výbor vedle žijících klasiků uvádí výrazné (a hojně překládané) představitele střední generace a také mladší, ale již úspěšné autory. Může se proto stát podnětem k úvahám o mnohotvárnosti stylů a postupů postmoderní prózy, v níž nacházíme jisté společné jmenovatele – vypravěčskou ich-formu, ironicko-groteskní vnímání soudobého světa, fantastickou nadsázku, vedle toho však i sklon k reflexi a esejističnosti. Pro české čtenáře bude antologie objevem, neboť mu zprostředkuje pestré zážitky ze současného Balkánu – od historických reminiscencí vztahujících se k sarajevskému atentátu z roku 1914 přes tragické osudy ilegálních emigrantů mezi Tureckem a Řeckem až k jemným analýzám zapovězených lesbických a incestních vztahů nebo k postavení ženy ve společnosti dosud ovládané tradičními předsudky.
Libuše Valentová
Lubomír Doležel
Poločas rozpadu
Galén 2016, 135 s.
Český lingvista a naratolog Lubomír Doležel, který se celý život věnoval teoretickému výzkumu literatury, krátce před svou smrtí přeběhl na druhou stranu barikády a vydal svou prozaickou prvotinu. A ve čtyřiadevadesáti letech nepřišel s ničím menším, než s příběhy tří životních lásek z poslední třetiny života vypravěče Květoslava Gerbera, česko-kanadského literárního vědce, jenž – jak autor zdůrazňuje v první kapitole – je sice fikční postava, ale zároveň má jisté autobiografické rysy. Milostná triáda začíná nešťastnou láskou ke vdané ženě, která mu až v pokročilejším věku dala poznat „neživotí bez smrti, neživotí duše“, a pokračuje k legálnímu a spokojenému vztahu s manželkou. Poté, co tato „vynikající žena je znehodnocena vráskami“, přijde na řadu třetí, o generaci mladší studentka („někdy, když mluvím odborně, vlhne“). Té je věnována poslední a nejdelší část knihy, v níž je zachycen poločas hrdinova rozpadu především ve smyslu sexuálním. Zpočátku poměrně konvenční literární dílo se postupně mění ve velice otevřený a krutý popis nastupující impotence, jež je spojena se stupňující se touhou po milované ženě a která zároveň tvoří jakousi předzvěst blížící se smrti. Vztah v exotických kulisách mexického venkova přechází od nenaplnitelného chtíče k žárlivosti přes trpěný paralelní vztah až ke vzájemnému odcizení, přičemž emotivně vypjaté kapitoly z posledního období jsou proloženy maily obou partnerů. Může to být přehnané srovnání, ale při četbě si lze – zejména díky tématům, jako je láska, stáří, chtíč a smrt – snadno vzpomenout na pozdní knihy Philipa Rotha.
Karel Kouba
Rainer Hermann
Konečná stanice Islámský stát?
Přeložili Jiřina a Petr Kučerovi
Academia 2016, 115 s.
Publikace věnované Islámskému státu (IS) začaly brzy po vzestupu této organizace růst jako houby po dešti. Tato záplava přinesla cenné novinářské knihy, které zpracovávají téma víceméně z první ruky, k nimž patří třeba publikace Patricka Cockburna nebo Jobbyho Warricka. Balastu exploatujícího aktuální a šokující téma je ale nepřeberně víc. K těm, kdo dostali chuť říci své, protože se oblasti zkrátka věnují, patří i německý novinář Reiner Hermann. Ten považuje vcelku oprávněně, byť nikoli originálně, za příčinu vzestupu IS rozpad státu – ať už v Iráku nebo v Sýrii. Arabské jaro, kterým dle něj tento proces započal, pak označuje za konec dekolonizace. Odstartovalo totiž rozklad hranic narýsovaných evropskými impérii na začátku dvacátého století – ve skutečnosti ovšem došlo k likvidaci jediné hranice, té mezi Irákem a Sýrií. I jiná Hermannova zobecnění jsou poněkud nadsazená, například načrtnutí hierarchické linie džihádismu od obsazení velké mešity v Mekce přes Usámu bin Ládina k Islámskému státu. Takové linie se totiž typicky ukazují vždy až ze zpětného pohledu. Podobně rozpačitě působí i příliš doslovné lpění na paralele současného středovýchodního konfliktu s třicetiletou válkou. Vcelku je kniha směsí truismů a přetažených interpretací. Jde na první pohled o příležitostnou, horkou jehlou šitou práci, v níž jsou některé pasáže účelově natahované (jako exkurs k historii východních křesťanských církví), aby celý text vydal na knihu, samu o sobě vcelku zbytečnou.
Matěj Metelec
Bába z ledu
Režie Bohdan Sláma, ČR, 2017, 106 min.
Premiéra v ČR 23. 2. 2017
Nový film Bohdana Slámy Bába z ledu vypráví o stárnoucí pražské vdově, která objeví novou chuť do života, když se seznámí se skupinou otužilců. Slámův snímek je na jednu stranu divácky vstřícné mainstreamové komediální drama, ale na druhou je plný svéhlavých vrtochů, které se naopak obracejí proti většinovému vkusu. Ve filmu nakonec nejde ani tak o otužilce a vlastně ani o revoltu v důchodovém věku. Hlavní napětí je položené mezi bezkrevný, sobecký a zbabělý způsob života současného městského člověka a ostrůvky, v nichž přežívá životnější, společenštější a bezprostřednější životní styl předchozích generací. Ten reprezentuje postava stárnoucího otužilce v podání Pavla Nového, který oplývá mytickou lidovou moudrostí, jež ostatním postavám chybí. Nebýt alespoň trochu relativizujícího závěru, sledovali bychom jednoduchou moderní pohádku o tom, jak kouzelný dědeček vysvobodil bábu z ledových rodinných pout a jejího vnoučka odnaučil hrát protivně hlučné počítačové hry. Každopádně je to ale film s jednoznačně stařeckou perspektivou, který až podbízivě straní stáří a zašlým hodnotám, zatímco mladší generace ukazuje jen jako karikatury složené z předsudků, jež o nich staří mají. Tomu odpovídá i odvážné zobrazování nahých starých těl při otužování nebo i při jedné sexuální scéně. Kdyby měla Bába z ledu lépe rozpracované postavy a byla lépe zinscenovaná (byť řadu scén pozvedá výborná kamera Diviše Marka), mohl to být pozoruhodný příspěvek k filmům věnovaným nejstarším generacím.
Antonín Tesař
Život je bolestný a přináší zklamání
Massakr, vol. 1: Lovecraft
Trafo Gallery, Praha, 27. 1. – 5. 3. 2017
Trafo Gallery si na pražské umělecké scéně vybudovala charakteristický dramaturgický přístup a totéž by se dalo říct o kurátorských projektech historika umění Otto Urbana. Spolupráce těchto dvou subjektů – byť Trafačku lze řadit spíše k undergroundu, kdežto Urban se pohybuje v akademickém prostředí – tedy není nikterak nepochopitelná. Aktuální výstava s podtitulem Massakr, vol. 1: Lovecraft byla přenesena z Galerie města Plzně, kde měla premiéru loni v prosinci. Na rozdíl od Plzně, kde bylo deset vystavených umělců představeno víceméně odděleně, je pražská výstava komornější co do počtu děl a působí sevřeněji. Jak je patrné z názvu, jde svým způsobem o poctu kultovnímu spisovateli Howardu P. Lovecraftovi. Snad až na grafiky Františka Štorma, které doprovodily české vydání Lovecraftových spisů, se nedá říct, že by výstava byla ilustrativní v tom smyslu, že by přehnaně pracovala s přímými odkazy k dílu „otce moderního hororu“. Přesto se zdá být výběr děl převážně formální a ikonografický (děsivé kreatury, lebky, tortura apod.), pro nuancovanější reflexi Lovecraftova díla musí divák sáhnout po katalogu. Pokud doprovodný text k výstavě konstatuje některé společenské podmínky pro popularitu hororu v osmdesátých a devadesátých letech (kdy řada vystavených autorů vyrůstala), bylo by zajímavé tuto kontextualizaci rozvinout v samotné výstavě, protože ve stávající podobě je vše vsazeno na atmosférickou podívanou, která je nakonec poněkud plochá.
Tereza Jindrová
Nikolaj Vasiljevič Gogol
Hráči
Studio Marta, Brno, premiéra 5. 2. 2017
Představení studentů, budoucích divadelních profesionálů, občas nabídne zážitek, který se od zasloužilé chlebařiny na hony liší. Nebývá za tím ani tak vymodlená „autenticita“, jako spíš ještě nevyplýtvaná chuť využít nabídnutou příležitost. Ve Studiu Marta, scéně Divadelní fakulty Janáčkovy akademie múzických umění, kde studenti realizují své absolventské projekty, se to s Gogolovými Hráči tentokrát úplně nepovedlo. Takřka na všem je vidět, že to bylo vymyšleno, nazkoušeno, a bohužel se to odehrává. Týká se to prvků scény (přenášení židlí, finální efektní rolování červeného koberce), výkonů téměř všech herců (namísto pouhého hraní karikatur a „lidských typů“, jak zní obecný návod na Gogola, by jistě prospělo, kdyby se soustředili i na postavy) nebo dramaturgických a režijních škrtů a nápadů (přehnané zkonkrétnění hry, nevysvětlitelné zouvání a přezouvání bot, poloerotický výstup pěti dívek, které zničehonic vylezou ze stolu/bedny uprostřed scény – snad aby si spolužačky taky „zahrály“?). Pointa je napovězena předem, protože hráč a podvodník Icharev, který se až do finále opájí sebeklamem, že v podvádění má nad ostatními navrch, je mezi ostatními podfukáři označen výrazně odlišným, civilnějším kostýmem. A jistě šlo v gogolovské klasice najít i zásadnější myšlenku, než že „poker není o kartách, ale o hráčích“, zvlášť když jsme v aktuální realitě zcizovacími podvody častováni takřka na každém kroku.
Martin Zajíček
Krekso
Strictly Akustik
MC, Meteorismo Records 2016
Jednou z klíčových otázek volné improvizace je vztah k tichu. V zásadě existují dva základní přístupy, jak se s ním vypořádat. Pro první způsob hraní je ticho výchozím bodem; je to báze, z níž jakýkoli zvuk vychází a do níž se po odeznění zase vrací. Ač působí nenásilně, tento přístup je značně imperativní a klade velké nároky na prostředí, posluchače nebo barmany – ti všichni musí přijmout základní předpoklad: nesmějí mluvit, šustit, vrzat židlí, cinkat skleničkami, zapínat kávovar a podobně. Druhý přístup vychází z přesvědčení, že ticho samo o sobě neexistuje a je potřeba ho vytvořit – takové ticho vzniká přerušením a dokáže být propastné a paradoxně velmi hlučné. Skupina Krekso vyřešila problém s tichem tak, že ho prostě obešla. Vojtěch Procházka, Petr Vrba a Tomáš Procházka se podle vlastních slov inspirovali cvrlikáním jiřiček při stavbě hnízda a nočním voláním chřástala. Čtyřicetiminutová kazeta zachycuje živý, překotný rej zvuků, skutečně připomínající sonický svět drobné fauny, především hmyzu, ptactva a hlodavců, a stejně jako v přírodě není na nahrávce nikdy úplné ticho. Žádné větší, nebezpečnější zvíře nezaslechnete, pokud tedy nepočítáte hostující rakouskou vokální ekvilibristku Agnes Hvizdalek, jejíž hlasový projev uprostřed mimetických orgií působí občas až strojově. Album jako by bylo oslavou radostné činorodosti a vůbec nevadí, že jde o činnost chaotickou a někdy až nesmyslnou. Člověk má při poslechu pocit, že přichází jaro. Jen aby se odněkud nepřiplížila hladová kočka s ostrými bílými zoubky.
Jan Klamm