Vzduchoprázdno

Generační vzpoura byla jedním z velkých témat šedesátých let. Pokud si to dobře vybavuji z četby, tak zejména v Německu – z poměrně zřejmých historických důvodů. Rocková „generace“ ale vyrůstala s písní My Generation od kapely The Who na rtech, a když tímhle songem končívala své koncerty Patti Smith, bylo to politické gesto. Zrod současného umění situujeme do stejné doby. Co ale s jeho protagonisty, když stárnou anebo jsou už mrtví?

Nulová strategie

V roce 1989 uspořádala Galerie hlavního města Prahy v prostorách Domu U Kamenného zvonu výstavu nazvanou Střední věk, která – bez ohledu na své koncepční a kvalitativní slabiny – přinesla dlouho zadržovanou zprávu o produkci tehdejších třicátníků a čtyřicátníků, zejména ze skupiny 12/15. Dnes by taková kategorizace byla téměř urážlivá. Hranice se posunuly a já sám bych se s ročníkem narození 1963 asi označil za příslušníka (starší) střední generace.

Ale o to tady nejde. Od té doby se česká scéna nepotýká ani tak s označením pro jednotlivé věkové vrstvy, jako spíše s tím, že kdysi ideologické odpírání možnosti setkat se s tvorbou umělců různých generací dnes omezuje především špatná strategie muzejních institucí a galerií nebo rovnou absence jakékoli strategie. Navíc ji nepomáhá naplnit ani výtvarná kritika mainstreamových médií, která je dlouhodobě neschopná rozeznat kvalitu či popsat systémové problémy prezentace a interpretace současného výtvarného umění. Jestliže před téměř třiceti lety šlo o snahu představit tvorbu umělců a umělkyň, kteří z politických důvodů neměli šanci na péči a zájem oficiálních galerií, dnes – z důvodu neadekvátně rozložené pozornosti zejména institucí financovaných z veřejných zdrojů k různorodosti uměleckých pozic – na tom nejsme o mnoho lépe. Samozřejmě mluvím o tvorbě takových autorů, na jejichž kvalitách se odborná obec víceméně shodne.

Značnou pozornost po roce 1989 věnujeme nezpochybnitelným klasikům poválečného umění, byť v první řadě šlo a jde o autory předčasně zemřelé (Čestmír Kafka, Mikuláš Medek a Ema Medková, Eva Kmentová). Zorku Ságlovou, Jana Kubíčka, Dalibora Chatrného, Václava Boštíka či Huga Demartiniho do svého programu zařadily velké instituce pozdě. Důstojných retrospektiv v Praze, v některých případech vícekrát, se ale dočkali i žijící umělci a umělkyně: Adriena Šimotová, sestry Válovy, Zbyněk Sekal, Stanislav Kolíbal, Karel Malich, Zdeněk Sýkora, Milan Grygar nebo Květa Pacovská. Skoro všechny zmíněné umělce monograficky představila Galeria Benedikta Rejta v Lounech, nicméně to je tak utajená instituce, že s ní snad ani nelze ke škodě všech počítat. Jistou roli sehrávalo svého času i Centrum Egona Schieleho v Českém Krumlově. Kdysi se o něco pokoušeli v Litoměřicích a jeden čas i v Pardubicích, ale tyto snahy nepokračují.

Mezi čtyřicítkou a smrtí

Uvedeným autorům však v době konání první velké přehledové výstavy v některé z centrálních institucí bylo – pokud ještě žili – přes šedesát. O dost lépe na tom je například Jiří Sopko, jenž se dočkal velkých přehlídek už v devadesátých letech – první se uskutečnila v Západočeské galerii v Plzni v době, kdy mu bylo 51 let. Podobně na tom byl kolem své padesátky i Milan Knížák (Dům umění města Brna – 1989, Muzeum umění Olomouc – 1992), který si ale řadu svých větších prezentací organizoval sám (Mánes v roce 1996). Tu a tam se dostalo i na mladší, například na Michaela Rittsteina (bylo mu při první retrospektivě 44), Františka Skálu či Jaroslava Rónu, zatímco Vladimír Kokolia všem nabídkám pomocí zvláštních triků stále uniká.

Tu a tam se tedy něco povedlo, ale spíš než systematickým mapováním diverzifikované scény a vědomím odpovědnosti vůči publiku a umělcům byly a jsou takové aktivity motivovány nezřídka přátelskými vztahy, osobním vkusem kurátorů, případně očekávanou návštěvnickou odezvou a marketingovým potenciálem autora. Jestliže skoro každá větší instituce disponuje zázemím pro začínající autory, žádná z nich nemá ve výstavním plánu jasně rozpoznatelnou linii projektů věnovaných autorům mezi čtyřicítkou a smrtí. Takový Jiří Kovanda je sice frekventovaný umělec, nicméně v Praze tento mezinárodně ukotvený a pro české umění klíčový autor nikdy nebyl adekvátně představen jako zakládající postava s minimálně čtyřicetiletou tvůrčí historií. Nedávný projekt jeho spoluprací s mladšími umělci v pražské Národní galerii a analogická výstava převzatá Galerií hlavního města Prahy prostě nestačí. Jeho retrospektivu s objemnou publikací musela před lety připravit Edith Jeřábková pro Galerii Klatovy – Klenová v rámci vlastních zájmů a iniciativy. Tvorbu Kovandových souputníků Václava Stratila a Vladimíra Skrepla veřejnost zná jen útržkovitě, a to navzdory tomu, že jde o osobnosti, které ovlivnily již několik generací umělců.

Posledních deset let se nám tak postupně z očí ztrácejí autoři ve věku od čtyřiceti do padesáti let. Nejsou už ani mladí, ani „emerging“ a stále ještě nemají pozici klasika. Přitom jsou zralí. Možná nestíhají změny diskursu, ale doslovují a pointují svá témata či prohlubují své pozice. Takzvaná mid­career retrospective, tedy výstava ohlížející se za dosavadní tvorbou a akcentující tu současnou, se od posmrtné přehlídky tvorby Jacksona Pollocka v Muzeu moderního umění v New Yorku (domluvené ovšem s autorem před jeho tragickou předčasnou smrtí ve 44 letech) stala muzejním standardem, o němž sice můžeme polemizovat, ale u nás jsme ho ani nestačili zavést. Samozřejmě uvedený typ výstav souvisí s trhem a sběrateli, jejichž tlak je v tomto směru patrný zejména ve velkých centrech světového umění. Absence systematické péče a diferencovaného pohledu na podobu a kvalitu umění u institucí, které to mají takříkajíc v popisu práce, je ale patrná především u těch umělců, kteří neprodukují obrazy a nejsou nějak závratně zábavní, prodávaní či populární.

Los osudu

Směrem k veřejnosti je to právě prezentace autorů ve středním věku, co umožňuje „nezasvěcenému“ publiku porozumět třeba i tomu, co se teprve rodí. Že v tomto směru Národní galerie v Praze fakticky nic nenabízí již čtvrt století, ačkoli právě ona má nejen dostatečné prostorové zázemí a rozhodující vliv na formování kánonu, vůči němuž bychom se případně mohli vymezovat, se stalo mlčky přijímaným faktem. Jasně artikulovanou odpovědnost tohoto typu na sebe bohužel nikdy nevzala ani Galerie hlavního města Prahy. Moravská galerie v Brně či Muzeum umění Olomouc (a v lokálních perspektivách i některé krajské galerie) se alespoň částečně o něco pokusily, nyní je pro mě však jejich přístup nečitelný. Galerie Rudolfinum či brněnský Dům umění jsou na tom podobně, nicméně je otázka, zda mají výstavní síně suplovat roli muzeí umění. Na pražský DOX či brněnskou Fait Gallery (která svým způsobem převzala zájem Wannieck Gallery o obsáhlejší představování takzvaně etablovaných autorů, jako jsou Kateřina Vincourová nebo Václav Stratil) spoléhat nelze – jejich profil určují specifické zájmy (a záliby) zakladatelů či vlastníků.

Pokud tedy nechtějí umřít před třicítkou, aby nemuseli shazovat další mladou generaci, měli by se dnešní dvacátníci podívat své budoucnosti do očí: ti, které teď logicky střídají v malých a neziskových galeriích, se už totiž ocitli ve vzduchoprázdnu. Před úplným vytěsněním je zachraňuje mezinárodní pověst, spolupráce s mladými, sběratelé, soukromé galerie, nonprofitní projekty či učení na vysokých školách, ale rozhodně ne adekvátní přítomnost a reflexe jejich tvorby ve veřejném prostoru prostřednictvím zájmu veřejných institucí.

Milý Zbyňku Baladráne, Dominiku Langu, Tomáši Vaňku, Jane Šerých, Davide Černý, Jiří Thýne, Jane Nálevko, Markéto Othová, Tomáši Svobodo, Kateřino Šedá, Evo Koťátková, Jiří Skálo, Josefe Bolfe, Jaromíre Novotný, Lenko Klodová a další, vydržte, třeba se dožijete toho, že na vás padne los nevyzpytatelného osudu. To je to jediné, co vám dnes kromě role grafika či architekta výstavy mohou naše páteřní instituce seriózně nabídnout. A když budete mít štěstí, objevíte se v nějakém dalším díle Kmenů či Obsese, aby si na vás kulturní občanská obec občas vzpomněla.

Autor je ředitel galerie PLATO Ostrava.