Reakce na realitu, v níž do Evropy utíká mnohem více migrantů než v minulosti, mohou být různé. V Německu se stát snaží mít příchozí pod kontrolou, často na nějakém chráněném a odděleném místě, ale najdou se i města, která uprchlíkům nabízejí normální bydlení. Někteří lidé je dokonce zvou k sobě domů.
V roce 2015 přišlo do Německa téměř milion migrantů, pětkrát více než předešlý rok a dvakrát více než v roce 1992, kdy jejich počet ve Spolkové republice dosáhl tehdejšího vrcholu. Tehdy německá společnost zareagovala na příchod nových spoluobčanů vlnou násilí a nenávisti. Symbolem společenské reakce se stal RostockLichtenhagen, kde rozhněvaný dav zapálil dům obývaný převážně uprchlíky z Vietnamu. Rok 2015 vzbudil dojem, že by se tyto události mohly opakovat. Našel se ale jeden velký rozdíl: ti, kteří v roce 1992 jen nevěřícně přihlíželi, začali tentokrát jednat na vlastní pěst.
Imaginární fronty
V důsledku snah o omezení migrace docházelo od roku 2006 k rušení infrastruktury pro přijímání a pomoc uprchlíkům. Argumentovalo se, že už to není zapotřebí. Vlády spolkových zemí zredukovaly počty ubytoven a dalších institucí určených k podpoře a pomoci imigrantům. Německá přistěhovalecká politika se soustředila především na to, jak snížit počet příchozích. Když jejich počet v roce 2015 rapidně narůstal, stát nebyl připraven situaci řešit. Roli státních institucí suplovali dobrovolníci, kteří se starali o dostatek vody a jídla na nádražích, organizovali sbírky a podobně. Stát se snažil budovat prozatímní tábory – v tělocvičnách, starých školách či kasárnách a z kontejnerů nebo stanů.
Snaha ubytovávat běžence odděleně je klasická odpověď národního státu na migraci. Hlavní výhodou tohoto přístupu je fakt, že stát má lidi pod kontrolou. Zároveň na něm profitují provozovatelé ubytoven a táborů. Ubytovaní jsou na tom přesně opačně. Mají málo prostoru, soukromí zde takřka neexistuje a atmosféra je plná stresu, který plodí agresi. Migranti se seznamují s novou společností skrze úředníky a hlídače, kteří jim za účelem udržení pořádku berou nezávislost a právo na sebeurčení. Separováni od ostatních, zůstávají cizím davem vně společnosti. Na pomezí ubytoven se tak vytvářejí imaginární fronty. Nejedná se tudíž o dobrý začátek společného života, podobný postup naopak vede ke vzniku ghett.
Ubytovny straší obyvatelstvo víc než cizí lidé. Leverkusen je okresní město v Severním PorýníVestfálsku a určitě není žádnou baštou antirasismu. Díky vytrvalým protestům proti tamní stavbě nové ubytovny v roce 2002 vznikl takzvaný leverkusenský model, spočívající v ubytování uprchlíků v bytech v různých částech města. Od té doby ubylo nenávisti, daří se lépe integrovat imigranty, a město navíc ušetřilo přibližně třetinu nákladů. Nápad převzalo i několik dalších měst. Většina příchozích ale musí na rozhodnutí v azylovém řízení čekat v ubytovnách nebo táborech, aby mohli být snáze deportováni, pokud by jejich žádost byla zamítnuta. Slovy bavorské vlády z roku 2002: „Přístřeší nemá podněcovat zájem zůstat.“
V létě 2015 se ale skutečnost ukázala mocnější než politický diskurs. Byli zde uprchlíci, nebylo místo v ubytovnách a táborech a část obyvatelstva se s rozdílnými motivacemi a přístupy rozhodla nabídnout potřebným ubytování.
Ideály, zvědavost a zkušenosti
Nasir (26) ze Sýrie se poznal se svými novými spolubydlícími na fotbalovém zápase. Jako ateistický hipster z Aleppa rychle zapadl. Když ho úřady chtěly přesídlit do jiného města, němečtí přátelé mu pomohli vyjednat, aby mohl zůstat. Jonas a čtyři jeho spolubydlící měli volný pokoj ve velkém bytě v centru města a už dlouho diskutovali o tom, že by rádi ubytovali nějakého imigranta. Jakožto levicoví aktivisté nechtěli zkrátka jen mluvit o svých ideálech, ale žít v souladu s nimi. A tak se Nasir nastěhoval do prázdného pokoje. Spolubydlení od počátku fungovalo. Největším problémem byl nájem: Nasirovi totiž ještě neskončilo azylové řízení a jeho místo bylo na ubytovně. Pobyt jinde mu nakonec umožnila tichá dohoda s vedoucí ubytovny, která byla vděčná, že zbude místo pro někoho jiného. Na nájem se Nasirovi skládalo mnoho lidí včetně spolubydlících, jejich rodičů a kamarádů. Někdy se nájem zaplatil z výdělku za benefiční koktejly v místním levicovém centru. To bylo nejlepší řešení, protože s touto formou financování mohl Nasir sám pomáhat. Nejvíce se totiž trápil tím, čím se trápí většina uprchlíků v Německu: že nesmí pracovat, a musí tak být závislý na tom, že mu někdo něco dá.
Tiché dohody s úředníky a sbírky na nájem nicméně nejsou obvyklou cestou k ubytovávání uprchlíků v soukromých bytech. Oficiální cesta vede přes úřady nebo neziskové organizace. Zároveň je ale možná jen v případě, kdy už dotyční prošli azylovým řízením a stát za ně zaplatil náklady na nájem a živobytí. Vydělávat na podobném ubytování ale nelze, protože imigranti sice mají po ukončení azylového řízení nárok na příspěvek na bydlení, ale jeho výše se odvíjí od nejnižších cen nájmů v regionu nebo konkrétním městě.
Důvody a motivace k ubytovávání přistěhovalců se mohou lišit. Organizace Flüchtlinge Willkommen (Uprchlíci, vítejte), která vznikla v roce 2014 v Berlíně, jedná na základě kritiky podmínek v ubytovnách a táborech. Vedle zprostředkování kontaktu s imigranty, kteří hledají byt, také poskytuje pomoc se vším, co s tímto procesem souvisí, ať už jde o žádosti na úřadech či řešení konfliktů. Podmínkou pro spolubydlení není „správný politický názor“, mnohem důležitější je, aby si spolubydlící rozuměli. Takže i zvědavost a zájem o jiné kultury funguje jako dobrá motivace, stejně jako abstraktní humanistické myšlení. Sarah z Frankfurtu a Amira ze Sýrie spojila organizace Flüchtlinge Willkommen. Neměli spolu žádné konflikty, ale ani se nespřátelili. Sarah je přesto ráda, že měla Amira za spolubydlícího: když pomohla ona, má naději, že by v případě nouze někdo jiný pomohl zase jí. Pod hlavičkou uskupení Refugees Welcome International vzniklo již dvanáct podobných organizací, které dokázaly spojit více než devět stovek uprchlíků s jejich novými spolubydlícími v devíti zemích. Od května 2016 existuje podle informací webové stránky refugeeswelcome.net podobná organizace i v České republice. Zatím ale žádný úspěch neměla.
Motivem k přijetí uprchlíků ve vlastním domově může být ale i rodinná historie a osobní zkušenosti. Důchodci Werner (90) a Hilde (86) byli první, kdo v jedné vesnici v Sársku nabídl bydlení imigrantům. Ubytovali dvaačtyřicetiletého Mazena ze Sýrie. Hilde sice nerozumí islámu, Alláh je pro ni „příliš katolický“, ale rozumí něčemu jinému. Pochází ze Sudet a v roce 1947 musela odejít. Když četla, že běženci musí do táborů, vzpomněla si na svůj vlastní pobyt v takovém zařízení po příchodu do Německa a rozhodla se, že někoho této zkušenosti ušetří.
Obrovský počet imigrantů každopádně stále zůstává v táborech nebo ubytovnách. Je také možné, že fenomén spolubydlení je v rámci snah postavit se proti nenávisti v médiích přeceňovaný. Výše popsané zkušenosti ale naznačují, že společný život může být lepší cestou než drahé a komplikované řešení, které nakonec vede pouze k větší segregaci. Ukazují totiž, že za velkou část nákladů spojenou s přijímáním migrantů nemohou ani tak oni sami, jako spíše nenávist a strach.
Autorka je historička.