Kdo je tady extremista?

Ministerstvo vnitra se rozhodlo, že bude používat pojem extremismus, aby upozornilo na nežádoucí tendence uvnitř společnosti, které pro ni znamenají bezpečnostní hrozbu. Extremismus potom přesněji definuje jako „vyhraněné ideologické postoje, které vybočují z ústavních, zákonných norem, vyznačují se prvky netolerance a útočí proti základním demokratickým ústavním principům, jak jsou definovány v českém ústavním pořádku“. V momentě, kdy pojem extremismus začínají užívat bezpečnostní složky státu, překračuje rámec akademické debaty a stává se z něj bič na ty, kteří jsou označeni za extrémní.

Hrátky s pojmem

Nad užíváním tohoto slova však neexistuje shoda ani mezi odbornou veřejností. Politologové většinou upozorňují na nedostatečné konceptuální vymezení a na volnost jeho užívání v obecné rovině. Při čtení špatně zpracovaných, většinou povšechných výročních zpráv ministerstva vnitra se člověk však nestačí divit, jak tvárně lze v odborném textu pracovat s pojmy. Základním nedostatkem pojmu extremismus je, že slučuje neslučitelné a v pojetí ministerstva nemá žádný konkrétní obsah, neříká, čeho chce dané hnutí dosáhnout, a nezatěžuje se ani s důvody jak a proč. Je to v podstatě pouze účelový a hodnotící termín, který hází do jednoho pytle zcela protichůdné a jinak nespojitelné myšlenkové směry. Lehce se tak může stát, že se objeví Iniciativa Ne Rasismu! (INR) a Alternativa zdola ve společnosti neonacistické DSSS. Ministerstvo už se ale nijak nezatěžuje s tím, aby u každého subjektu zvlášť prokazovalo, na základě jakých argumentů jej považuje za extremistický, a není tudíž schopno svůj postup doložit a zdůvodnit.

V minulosti takový případ řešil Vrchní soud v Praze. Tehdy se soudní cestou rozhodlo bránit brněnské NESEHNUTÍ, které ministerstvo vnitra zmínilo ve Zprávě o problematice extremismu pro rok 1999. Ministerstvo před soudem argumentovalo, že NESEHNUTÍ je „organizace, u níž mají příslušné státní orgány zcela legitimní obavy, že by se mohla extremistickou organizací stát“, a jako další „důkaz“ uvedlo, že se členové „NESEHNUTÍ nedistancovali od Československé anarchistické federace (ČSAF) a od akcí jí pořádaných“. Aktivista Milan Štefanec se proti takové argumentaci ohradil s tím, že „ministerstvo zde vystupuje v roli Velkého bratra, který sleduje a mezi extremisty řadí všechny, kteří se nedistancují od všech, u kterých to ministerstvo považuje za vhodné. Organizace tak není hodnocena na základě toho, co sama dělá, ale na základě toho, co neudělala a dle názorů ministerstva udělat měla – což je absurdní.“ NESEHNUTÍ nakonec u soudu řízení vyhrálo a ministerstvo bylo nuceno se omluvit.

Co lze ještě tolerovat?

Označit někoho za extremistu ale není jen tak, je to stigma, které se v českém prostředí šíří neuvěřitelně rychle a proti kterému neexistuje adekvátní obrana. Víme dobře, jak klíčové bylo v minulosti označit ekologické iniciativy za teroristické. Obě nálepky nám mají sugerovat, že tyto názory už jsou za hranou, a není proto důvodu o nich diskutovat. V důsledku tak pojem extremismus vylučuje jeho nositele z veřejné debaty a činí názory dané skupiny nelegitimními.

Ministerstvo zřejmě vychází z vlastního pojetí politiky. V něm je prostor pouze pro ty, kteří projdou volebním sítem a mohou tak v číslech přesně vykázat svou legitimitu. Ještě toleruje neziskové organizace, které jsou ve svých aktivitách omezovány prostřednictvím grantového financování, a nemohou proto plně uplatňovat vlastní pohled na věc a představovat alternativy, zvláště pokud jsou v konfliktu s názorem politické reprezentace. Iniciativa Ne Rasismu! však není na nikom závislá, nikým regulovaná ani nikým ovládaná, a představuje tak v perspektivě ministerstva příliš komplikovanou organizaci, se kterou neví, co si počít a co od ní vlastně očekávat. Není tedy ministerstvo vlastně tak trochu xenofobní?

Pokusme se nyní rozebrat si „extremismus“ INR krok po kroku. Jedním z hlavních témat INR je aktivní vystupování proti neonacismu. Vytváříme aktivní odpor zdola, protože jsme dávno ztratili iluze o tom, že někdo bude řešit problémy za nás. Důležité je pro nás vymezovat se proti neonacismu, ale nemyslíme si, že nebezpečí neonacismu a fašismu musí nutně přijít od holohlavých fešáků v bombru. Daleko závažnějším problémem je fašizace středního proudu, která je často živena z úst politiků. Je to fašismus všedního dne, fašizující názory a řešení slýcháme od takzvaných obyčejných lidí. Myslíme si, že je nutné tyto společenské tendence přesně pojmenovat a jasně se proti nim vymezit. Podle ministerstva bychom ale zřejmě měli sedět se založenýma rukama doma a z televizních přijímačů sledovat, jak se neonacismus postupně šíří společností. Zkuste udělat opak, a budete prohlášeni za extremisty.

Extrémní je ministerstvo vnitra

Dalším tématem INR je kromě pomoci migrantům také pomoc lidem z takzvaných vyloučených lokalit. Když neonacisté pochodovali pod okny vystrašených rodin na severu Čech, jeli jsme místní podpořit svou účastí a dodat jim tak pocit, že jsou tu i lidé, kteří se jich neštítí a naopak se jich zastanou. Stejně tak jsme neváhali nabídnout pomocnou ruku letos v únoru obyvatelům ubytovny v Předlicích, kterým hrozilo, že skončí na ulici a děti jim vezme sociálka. Případ z Předlic přitom pouze demonstruje daleko hlubší problém, na kterém nese svou vinu i stát. Stát namísto toho, aby sociálně slabým zajistil kvalitní sociální bydlení, podporuje prostřednictvím přídavků na bydlení m ajitele ubytoven, kteří vyšponovali nájmy na úroveň slušného bytu na pražských Vinohradech. Je tedy extrémní poukazovat na podobné problémy a snažit se postiženým pomoci?

Pokud ministerstvo zařazení INR mezi extremisty myslí vážně, mělo by rovněž vysvětlit, jaké vyhraněné ideologické postoje iniciativa zastává. INR není spolkem lidí s jednotnými názory, tím spíše nelze hovořit o vyhraněné ideologii. Základním stavebním kamenem INR je naopak názorová pluralita a pestrost, která ji umožňuje fungovat jako most, jenž spojuje lidi různé politické orientace a odlišných názorů v boji proti neonacismu a pošlapávání důstojnosti sociálně slabých a ostrakizovaných menšin. Těžko hledat tu z činností INR, která „vybočuje z ústavních, zákonných norem, vyznačuje se prvky netolerance a útočí proti základním demokratickým ústavním principům, jak jsou definovány v českém ústavním pořádku“. Zatím to vypadá, že extrémní je pouze jednání, amatérismus a neprofesionalita ministerstva, které si neláme hlavu se zdůvodňováním svého postupu a monitoruje a šmíruje subjekty, u nichž není schopno doložit, proč by vlastně měly být extremistické.

Autor je student sociologie a člen Iniciativy Ne Rasismu!