Cynikova robotická láska

Emil Hakl je spisovatel, který se nebojí aktuál­ních témat. Prokázal to už ve svém románu Skutečná událost (2013), kde v hyperbolickém příběhu tepal do novodobé exekuční mafie. V atmosféře silného sociálního pnutí za vlády Petra Nečase si troufl popostrčit hlavní postavu na cestě za vykonáním spravedlnosti nikoliv k symbolickému, ale naopak ke zcela konkrétnímu násilí, odkazujícímu na německou levicovou teroristickou organizaci Rote Armee Fraktion. Současného tématu se nezalekl ani ve své zatím poslední próze Umina verze. Tentokrát jsou hlavními tématy umělá inteligence, automatizace práce a digitalizace našich životů.

Pochybný experiment

Protagonistou příběhu opět není nikdo jiný než Ef, haklovská postava cynického a částečně rezignovaného muže středního věku. Jeho životem otřese záhadné setkání třetího druhu. Vytipuje si jej podivný stařec Smrťák se zálibou v moderních technologiích a nejdříve nenápadně, později už celkem explicitně vžene hlavní postavu do pochybného experimentu. Ef totiž dostane do správy lidského klona, homunkula v podobě mladé atraktivní dívky. Je jasné, co tím protřelý stařík sleduje: chce si vyzkoušet, jak se jeho výtvoru povede v běžné realitě, a zároveň touží zdokonalit jeho zpočátku neotesaný, ale modifikacím otevřený operační systém. Osamělá existence v grafikově home office je pro takový pokus ideální.

Román tak rozehrává klasické sci­-fi téma. Na scénu přichází robot, který postupně získává znalosti o prostředí, v němž se ocitl. Začíná se adaptovat, vstřebává do sebe zákonitosti lidského světa. To vše graduje až do bodu, kdy získá vědomí, autonomii a schopnost nezávisle se rozhodovat – rozvíjí svůj kód na vyšší úrovni. Hakl ovšem vydání knihy nenaplánoval úplně ideálně. Vyšla totiž jen pár týdnů poté, co byla odvysílána poslední epizoda seriálu Westworld televizní stanice HBO. Mohlo by se jednat o dokonalou ukázku toho, jak Hakl pohotově sahá po tématech visících ve vzduchu a pouští se do materiá­lu, kterému se věnuje i elita tvůrců dnešních špičkových quality TV seriálů. Umina verze i Westworld pracují v podstatě se stejným, dnes už klasickým mýtem stroje, který se stane člověkem či jej dokonce přesáhne. Na rozdíl od Haklova románu však popkulturní seriálový hit ukazuje, že i takto otřepané téma může být vynikající látkou pro umělecké dílo – pokud se ovšem chytí za správný konec.

Další pražská romance

Vizuálně dotažený seriál z prostředí westernového zábavního parku, do nějž přijíždějí zámožní hráči vraždit, znásilňovat či jen v rámci hry interagovat s roboty donekonečna sehrávajícími předem dané role ve vykonstruo­­vaných příbězích, ostře kontras­tuje s jazykem Haklovy knihy. Fikční svět Westworldu a jeho zákonitosti nás neustále drží v napětí, zda jsme skutečně svědky procitání ponižovaných robotických bytostí k něčemu na způsob vědomí, nebo zda jsou i jejich zdánlivě autentické projevy autonomního jednání vyšším plánem geniálního tvůrce zábavního parku. Hi­-tech laboratoře s robustní a minimalistickou architekturou, v nichž pomocí sofistikovaných strojů opravují lidští technici pochroumané humanoidy poté, co se na nich fyzicky či psychicky vyřádili sadističtí hosté, nás učí dívat se na lidská těla – za nimiž jen tušíme sofistikovaný software – jako na bezvládně ležící kusy masa. Westworld tak nerozvíjí jen filosofické úvahy o momentu, kdy se ze stroje stává bytost, ale také prozkoumává násilnou podstatu samotných lidských bytostí. S nejmodernějšími technologiemi a problematikou umělé inteligence se pak zvláštním způsobem snoubí poněkud bizarní svět zábavního parku v kulisách Divokého západu, který je díky své žánrovosti ideálním prostředím pro nekonečné variace několika narativů, v nichž si hosté můžou na způsob RPG adventury krátit svůj draze zaplacený čas.

Ve světle fikčního světa seriálu Westworld ovšem působí nejen děj, ale i fotografický doprovod Uminy verze jako poměrně nezajímavý vtip odněkud z periferie kulturního dění. Fotografiím Zuzany Lazarové je v knize věnována zbytečně velká pozornost, celkem konvenčně totiž ilustrují prosluněnou pražskou romanci dvou špatně skrývaných gotiků. Ačkoli je srovnání s vizuálně bohatým a nákladným seriálem vůči Haklovi svým způsobem nespravedlivé, přinejmenším ukazuje, že i tisíckrát proprané téma může získat invenčním zpracováním na originalitě. Hakl nám ovšem místo toho naservíroval klasickou variaci tématu, na něž zřejmě mají čeští spisovatelé středního věku patent – je jím vztah vyprahlého cynického asociála s mladší ženou, která mu na chvíli vlije krev do žil, aby vzápětí zmizela tak rychle, jako se objevila.

Ideál a sebeláska

Je příznačné, že touto femme fatale je v případě Uminy verze umělá inteligence. Ve věcech partnerských vztahů pravidelně selhávající Ef v ní nachází toužebně hledaný ideální protějšek proto, že její program modifikují interakce s vnějším světem – v tomto případě tedy především s ním samotným. Přichází láska (nebo spíš špatně maskovaná sebeláska) a následně probuzení a uvědomění si faktu, že milovaná bytost je ve skutečnosti stroj. V momentě, kdy se Ef smiřuje s tím, že se zamiloval do robota a že ho přitahují především kousky vlastní osobnosti, které do jeho operačního programu vetkal, ovšem Uma přeřazuje, dospívá k vyšší verzi, získává vlastní vědomí, touží po něčem víc – a hlavní postavě tak začíná unikat.

Kritika o Haklově novince často mluví jako o vykročení novým směrem, uchopení nečekaného tématu a autorské revoluci svého druhu. Na Umině verzi je ovšem překvapivé především to, jak málo se od jeho předešlých próz liší. Umělá inteligence je jen ozvláštňujícím prvkem zavedeného střihu jeho tvorby a koneckonců není zas tak podstatná. Hodně se zde mluví, vtipkuje, přemítá o věcech banálních i vážných, provozuje se peripatetické blábolení v pražských ulicích, žvaní se v barech a brouzdá internetem. Skutečnost, že má hlavní postava i vypravěč co do činění s humanoidem, sice přinese několik ­zajímavých situací, ve výsledku se ale Uma od jiných Haklových ženských postav příliš neliší. Jde prostě zase především o drobné starosti pražské kreativní třídy, její pocity existenciální tísně, nemožnost navázání obyčejných vztahů a pocit izolace uprostřed přeplněných ulic. A samotná Uma je především objektem, do něhož si mužští čtenáři můžou projektovat svůj nepolapitelný ideál „té pravé“, která není tak úplně z tohoto světa. Při pročítání dosavadních recenzí Uminy verze od předních českých kritiků musíme uznat, že alespoň to se Haklovi podařilo skvěle.

Autor je literární kritik a redaktor A2larmu.