Ukrajinská média věnují nečekaně velkou pozornost zemskému filmovému archivu. Jeho hlavním programem je totiž snaha, aby byla klasická díla sovětské avantgardy natočená na Ukrajině chápána jako součást ukrajinské kinematografie. Národní filmové dědictví se tak pro veřejnost stává důležitým tématem.
V prosinci roku 2016 v New Yorku začala výstava A Revolutionary Impulse: The Rise of the Russian Avant-Garde (Revoluční impuls. Vzestup ruské avantgardy), věnovaná sovětské filmové avantgardě. Kvůli tomu, že její pořadatelé označili slavného režiséra ukrajinského původu Olexandra Dovženka za ruského filmaře, se na Ukrajině strhl poprask. Ukrajinský filmový archiv sice zásahem u organizátorů dokázal nedopatření napravit, komentátoři ale zůstali nespokojeni – o ukrajinském původu se totiž dá mluvit i v případě jiných umělců spojených v obecném povědomí s ruskou avantgardou. Celá situace podle nich byla důkazem úspěchů agresivní kulturní politiky současného Ruska, které si přisvojuje veškeré kulturní dědictví někdejšího SSSR.
Stíny avantgardních předků
Národní centrum Olexandra Dovženka, jak zní oficiální název ukrajinského filmového archivu, je instituce, která tyto rozpory v dějinách ukrajinské kinematografie zpřítomňuje a aktualizuje. Na Ukrajině donedávna považovali za skutečně „ukrajinské“ a „národní“ jen filmy řadící se k vlně takzvaného ukrajinského poetického filmu šedesátých let – nejslavnější z nich jsou Stíny zapomenutých předků (Tini zabutych predkiv, 1964), které poněkud paradoxně natočil arménský režisér Sergej Paradžanov. Jedním z dlouhodobých cílů filmového archivu je proto prosadit, aby se součástí národní kinematografie stali i představitelé a díla ukrajinské filmové avantgardy dvacátých let. K ní se přitom řadí nejen umělci ukrajinského původu, ale i ti, kteří v průběhu dvacátých let na Ukrajině jen dočasně působili. Vyspělost tehdejší ukrajinské kinematografie se pak stává předmětem národní hrdosti. Ukrajina sice v té době byla součástí SSSR, ale film tam měl nesrovnatelně lepší institucionální zázemí než v jiných středo- a východoevropských zemích a tomu odpovídaly i výsledky. Filmy z ukrajinských kinostudií se tehdy úspěšně promítaly po celé Evropě. Pochopitelným vedlejším efektem snahy integrovat tyto filmy do dějin ukrajinské kinematografie jsou spory o to, jaký název filmu je skutečně původní, zda ukrajinský, nebo ruský, a lze-li toho kterého tvůrce označovat za „ukrajinského“. Posledním příkladem těchto bojů, jež ukrajinská veřejnost a publicisté sledují s neskrývaným zaujetím, byla právě newyorská výstava o ruské avantgardě.
Díky těmto národnostním souvislostem se aktivitám archivu věnuje velká pozornost. Ačkoli například na promítání němých filmů za doprovodu současné hudby není nic průkopnického, nejspíš jen málokde se jedná o tak populární formát jako na Ukrajině. V rámci cyklu Kolo Dzygy (Dzigův kruh), pojmenovaného podle slavného sovětského režiséra Dzigy Vertova, který své nejslavnější filmy Muž s kinoaparátem (Čelověk s kinoapparatom, 1929) nebo Symfonie Donbasu (Entuziasm: Simfonija Donbassa, 1931) natočil právě ve spolupráci s ukrajinskými filmovými studii, se od roku 2011 pravidelně promítají stále další filmy, doplněné nově složenou hudbou. Novou hudbu ke starým filmům vytvářejí nejpopulárnější skupiny ukrajinského „alternativního mainstreamu“, jako DachaBracha, odvážně experimentující s ukrajinským folklorem a sklízející úspěchy po celém světě, která takto nahrála hudbu k legendárnímu snímku Země (Zemlja, 1930) od Olexandra Dovženka, nebo třeba běloruské instrumentální trio Port Mone. Promítání nově ozvučených němých filmů se konají na festivalech i v největších kyjevských kinech, kde hudebníci své kompozice hrají živě.
Estetika místo ideologie
Podle slov Ivana Kozlenka, současného generálního ředitele filmového archivu, se prioritou stalo „(znovu) ozvučit nejreprezentativnější avantgardní filmy nejen z dvacátých let, ale hlavně ty, které současnému člověku poskytují možnost hledat v minulosti svou identitu“. Doplnění filmu novou hudbou, tvrdí Kozlenko, poskytuje také příležitost k tomu, aby v něm diváci sami aktivně nacházeli nové obsahy. Současný hudební doprovod navíc podle něj pomáhá „přenést důraz z ideologie na estetickou a historickou rovinu“. Může jít o jedno z vysvětlení toho, proč jsou veskrze ideologizované filmy z dvacátých let, například Dovženkova Země, pojednávající o úspěších sovětské kolektivizace venkova na Ukrajině, stále předmětem živého zájmu.
Další příčinou může být to, že film se na Ukrajině už několik desetiletí nachází v hlubokém úpadku. V poslední době se sice čím dál častěji objevují snímky mezinárodně úspěšné, například Kmen (Plemja , 2014) režiséra Myroslava Slabošpyckého, či přinejmenším vzbuzující zájem a jistá divácká očekávání, jako třeba historický film Povodyr (Průvodce, 2014) nebo televizní seriál Stolittja Jakova (Jakubovo století, 2016), rozpor mezi dnešním stavem a úspěchy, kterých ukrajinští filmaři dosahovali v minulosti, je ale pořád nápadný. Filmový archiv proto vynalézavou popularizací slavných děl ukrajinské kinematografie svým způsobem nahrazuje absenci zajímavých filmových novinek.
Sexy archiv
Všechny tyto aktivity začaly v roce 2011 díky Kozlenkovi, který se tehdy stal zástupcem ředitele filmového archivu a do zkostnatělé instituce přivedl celý nový tým pracovníků. Během posledního roku, už ve funkci generálního ředitele, provedl reformy spojené s podstatným snížením počtu zaměstnanců. Možná bychom je mohli označit za „neoliberální“, ale v situaci, kdy archiv téměř všechny prostředky, které dostával od státu, vydával za osvětlení a vytápění obrovských nepotřebných prostor a stále více se zadlužoval, byly nevyhnutelné.
Některé méně známé staré filmy jsou veřejnosti představované ve výrazně zkrácené podobě, aby byly divácky přístupnější. Vznikají tak vlastně nová díla. Takové znovuzrození zažil film Ukrazija (1925) nebo snímek Navesni (Na jaře, 1929), natočený bratrem slavného Vertova, Michailem Kaufmanem. V jiných případech naopak archivy překvapí nálezem díla v dobrém stavu – zásluhou bdělé sovětské cenzury se na Ukrajině dochovalo zhruba třicet procent filmových materiálů z němé éry. To je podstatně víc, než je v Evropě obvyklé. Každá taková událost se těší velké pozornosti médií – u nás obtížně představitelné nadšení vzbudil třeba objev původní ukrajinské zvukové stopy k populární sovětské komedii ze šedesátých let Za dvoma zajcjamy (Za dvěma zajíci, 1961).
V květnu letošního roku chce Národní centrum Olexandra Dovženka na předcházející úspěchy navázat tím, že v bývalé filmové továrně otevře vlastní filmové muzeum. Kozlenko tak znovu posílil svou image člověka, který dokázal, že i tradičně letargická a neefektivní postsovětská státní instituce se dá reformovat a může být „sexy“. Sám ostatně říká, že ukrajinské ministerstvo kultury většinu finančních prostředků vynakládá na nesmyslnou podporu oficiózní podoby tamního folkloru a ani státní investice do kinematografie zpravidla nepřinášejí očekávané výsledky. Ukrajinský filmový archiv rozhodně představuje v zemi, kde za úspěšnými kulturními iniciativami většinou stojí nadšenci jednající na vlastní pěst, velkou výjimku a je příkladem pro ostatní kulturní instituce.
Autor je ukrajinista.