Být pozorný k bídě - antikvární redukce

Synergie popisného realismu a vyhrocené obraznosti, odčerpané pravděpodobně z tvorby písmáků přiskřípnutých celoživotním pobytem na venkově; takové jsou příběhy Jaroslava Havlíčka, mapy společenských interakcí maloměsta, jejichž obyvatelé vystupují jako typové figurky pouze potud, nezačne­-li jejich život podemílat záchovný spodní proud iracionálních tužeb po svobodě.

V Helimadoe, próze, kterou Havlíček v ro­­ce 1940 uzavírá své románové dílo, se otevírá prostor světa chlapci, jehož život vlastně teprve začíná. Emil si má projít první těžkou nemocí a poprvé se zamiluje; bohužel je přiveden k ženě, která hraje roli v úplně jiné hře, než je láska dvou dospívajících lidí. Všechny tyto události se budou odvíjet na pozadí Emilova melancholického naladění a ve zvláštní sociální konstelaci: otec je mu spíše starostlivým přítelem, matka v klíčových okamžicích nedokáže ovládnout po­­hrdání vším, co nepřísluší jejímu společenskému postavení, a nad nimi jako monolit ční svérázný venkovský lékař, do jehož ordinace docházejí lidé teprve tehdy, hrozí­-li jim bezprostředně smrt. Život Emila, který se musí ve světě te­­prve rozhlédnout, se tříští v několika nesourodých světech, a to ještě za situace, kdy otce zcela zastiňuje autorita člověka neschopného tolerovat cokoli, co vybočuje z jeho představy fyzického i duševního zdraví. Hanzelín léčí Emila primitivními metodami; zatímco matka by si přála, aby synek stonal na úrovni, s tabletami a podle nejnovějších předpisů západní medicíny, lékař si vystačí s ledovou vodou. Nechybuje ten, kdo spor matky s Hanzelínem převede na konfrontaci spektakulárního pokroku a houževnaté tradice, opakovaně praktikované na lidech nejspodnějšího sociálního řádu.

Havlíček v próze znovu obnažuje potenciál společenské determinace, přitom ale postavám ponechává otevřenou možnost úniku. Jakkoli může Hanzelín některými svými projevy budit dojem spravedlivého člověka, skutečnost je taková, že namísto rodinného domu vybuduje kriminál a v něm donutí své dcery k výkonu nekonečné práce, jejíž interval určuje lepenkový kotouček s písmeny He – Li – Ma – Do (Helena, Lidmila, Marie, Dorota). Past ovšem nemůže být nikdy dokonalá: Dora, která se odmítne poddat otcovu diktátu, mizí s kouzelníkem a zanechává za sebou trosky hospodářství, jemuž měla otročit nejspíš ještě po otcově smrti. V obraze rodinné robotárny nelze nezahlédnout principy, které jsou nejspíš lidstvu souzené navždy – systém může být narušen jen za cenu utrpení. Tím, kdo Hanzelínovu robotárnu musí vytrpět duchovně, je věčně churavějící Emil – právě nad ním si totiž Dora zjedná převahu, kterou by Hanzelín chtěl mít nad ní.

Ať už je to Emilův lékař nebo matka, oba vlastně nedělají nic jiného, než že se snaží formovat život podle pravidel, která jsou určována z vnějšku. Snobka, která se nedokáže vzdát obrazu sebe samé coby vrcholného článku společenské stavby, není o nic horší než primitiv podřizující život papírovému kolotoči. Jeden se obává o svou symbolickou nadvládu a druhý bez okolků určuje, co je realita a kde začíná romantické blouznění chorobného člověka. A je už jen jakýmsi radostným výstřelkem autora obeznámeného s peripetiemi života, přivádí­-li do světa těchto dvou hegemonů kouzelníka, který prodává vlastní ženu v eskamotáži.

Svět, jejž Havlíček v Helimadoe vystavěl, je neblahý, úplný, totální; utéci před jeho bídou lze pouze na chvíli a za cenu nepostižitelných kolaterálních ztrát.