Přeložila Hana Tomková
Havran 2017, 174 s.
Za modelovou antiutopii je obecně považován Orwellův román 1984. Méně známa jsou díla tohoto žánru vzniklá ve východoevropských zemích, jejichž obyvatelé zažili totalitní režim na vlastní kůži. Nyní mají čeští čtenáři příležitost seznámit se s originálním podobenstvím z pera Ismaila Kadareho, u nás vcelku známého a překládaného albánského prozaika. Kniha vydaná v Tiraně roku 1981 byla okamžitě zakázána režimem Envera Hodži. Nepříliš rozsáhlý román je alegorií založenou na fantastické představě: státní despocie ovládající celou společnost si vytvoří dohlížecí instituci – mamutí úřad, jehož posláním je sbírat a posuzovat sny obyvatel, tedy jednu z nejintimnějších sfér lidského života („ten, kdo má v rukou tmou zahalenou část lidského bytí, vládne nepochybně jednou z největších mocí“). Historicko-geografické reálie sice odkazují na mnohonárodnostní Osmanskou říši někdy před polovinou 19. století, není však obtížné si uvědomit, že kontrola nad společností dovedená ad absurdum vystihuje poměry panující v autorově rodné zemi, a to včetně konkrétních detailů (zatýkání v nejvyšších patrech politiky či otázka nástupnictví po stárnoucím vůdci). Protagonistou dramatických dějů soustředěných kolem albánské aristokratické rodiny je citlivý mladík Mark-Alem, jehož kariéra v paláci Tabir Saraj prokazuje, jak nebezpečná a nejistá je smlouva s ďábelskou mocí. Vedle varování před starými i novými formami totalitarismu poskytuje Palác snů svěží čtenářský zážitek díky zdařilému českému překladu.