Archeolog děsu

Laird Barron patří mezi nejcharismatičtější tváře současného literárního hororu, a není to dáno pouze jeho vizáží dřevorubce s páskou přes oko ani tím, že strávil mládí na Aljašce. Barron se trojicí románů a čtyřmi soubory povídek prosadil jako autor, který k hororu přistupuje s vědomím žánrové kontinuity, zároveň je však schopen pracovat s aktuálními podobami strachu. V českém překladu zatím vyšly povídkové sbírky Okultace (Occultation, 2010) a Ta nádherná věc, jež na nás všechny čeká (The Beautiful Thing That Awaits Us All, 2013). Několik dalších povídek včetně Sekvence Imago z jeho stejnojmenné debutové knihy, vydané roku 2007 a obsahující většinu jeho trademarků, je pak roztroušeno v antologiích a časopisech.

Staré, nové, děsivé

Ačkoliv bývá v souvislosti s Barronovou tvorbou zmiňován především H. P. Lovecraft, jsou v jeho textech patrné i vlivy současných autorů Jeffa VanderMeera nebo Cormaca McCarthyho, ale též jezerních básníků, britských filmových hororů studia Hammer i snímků Nicolase Roega. Barronův literární styl je pozoruhodnou fúzí klasických a moderních postupů. Autora ovlivnila orální tradice, folklor, pohádky a mýty, přitom se však vyjadřuje moderním jazykem. V jeho povídkách se mísí rozmáchlá obraznost, v níž se projevuje ambice básníka, s lakoničností, díky níž některé pasáže působí jako hypnotizující říkanky a zdrojem znepokojení se často stává i triviální výrok, jenž ale působí úderností správně vyslovené magické formule.

Barron­-lidový vypravěč a Barron­-básník se potkávají například v povídce Okultace, v níž si dvojice milenců v zapadlém pouštním motelu krátí čas hrou „Něco děsivého“, spočívající v rozvíjení premisy „Co kdyby…“. Během nevinného strašení se obřími pavouky, degenerujícími vidláky a nechtěným těhotenstvím ovšem začne z imaginárních konstruktů lidské mysli cosi prosakovat do žité skutečnosti. Onen průsak má zprvu podobu tajemné skvrny na zdi, postupně ale vyústí v mnohem děsivější prozření, že svět za stěnami bungalovu „sklouzl kamsi dopředu, zpátky, a z pouště se už opravdu stalo starobylé a strašidelné místo“.

Obrazy z kabinetu kuriozit

Přestože se Barronovy hororové historky odehrávají převážně v současnosti či nepříliš vzdálené minulosti, je v nich patrný výrazný vztah k čemusi dávnému a prastarému. V odbočkách do minulosti postav či historie míst se zvýznamňuje kontrast mezi modernitou a jakousi prvotní formou strachu, která je v našem světě přítomna od nepaměti, ale potřebuje vhodný stimul, aby se mohla projevit. Barron se zručností archeologa ohledává okultní motivy a mapuje nebezpečná území i vnitřní světy svých výstředních hrdinů, kteří se často objevují ve více textech, a vidíme je tak z různých perspektiv. Jeho přístup připomíná soustředěné pátrání v archivu nebo pečlivé restaurování antikvárních předmětů, při kterém stále hrozí, že se během odstraňování nánosů nečistot objeví cosi, co mělo zůstat skryto.

V souladu s touto archeologií je Barron fascinován vizuálními médii od fotografie a archaických způsobů zobrazení pohybu, jako je laterna magika, přes film až po video. Konstruuje obrazy, jež se vyznačují téměř filmovou kvalitou, včetně „televizní zrnitosti“ a různých deformací, z nichž občas probleskne znepokojivý či strašidelný detail. Ačkoliv Barron pracuje s klasickými hororovými subžánry a motivy (paktování s ďáblem, obskurní kulty, šílení vědci, duchové a přízraky), je výrazně sebereflexivní. Například v povídce 30, pojednávající o dvojici výzkumníků, kteří shromažďují data o odlehlé krajině a podléhají přitom jejímu zvláštnímu vlivu i svým vnitřním démonům, hrdinka ironicky popisuje vraždy spáchané tajemnou sektou jako „masakr ve stylu Daria Argenta“. Vyprávění pak opravdu končí v duchu krvavých atrakcí a vychýlené spirituality známých ze snímků tohoto italského režiséra. V povídce Magická ruka se zase dobrodružný iniciační příběh prolne s poutavou alternativní historií tajného života a díla průkopníka kinematografie Eadwearda Muybridge coby temného mága a okultisty.

Směr peklo

Barronův životopis a zvlášť pasáže z jeho aljašské minulosti, kdy se živil rybolovem a závodil s psím spřežením, svádí k naivně romantizujícím představám o autorovi, který je stejně excentrický jako jeho postavy. Nesporná je ovšem Barronova schopnost zachytit přírodu v proměnách denních rytmů, povětrnostních podmínek i ročních dob. Krajina se zde podobně jako v románech Dana Simmonse či povídkách Jacka Londona stává organickou součástí vyprávění. Těžištěm mnoha Barronových textů je stát Washington, především okolí Seattlu. Autor buduje svébytnou mytologii podivného časoprostoru na způsob Lovecraftovy Providence nebo Castle Rocku Stephena Kinga. Temné, neproniknutelné lesy obklopují hluboká údolí, v nichž se nacházejí zaniklé osady i starobylá panství s dolmeny a obětišti neznámého původu. Soustředěný průzkum místních zvláštností střídají mystické výjevy, v nichž světlo a stín v neustálém pohybu přetvářejí a deformují krajinu. Iluzi rozpínajícího se prostoru ještě umocňují popisy smyslových vjemů, vůní či nejrůznějších přírodních materií. Postavy ve stavu jakéhosi transu propadají do vysoké trávy nebo sestupují do neprozkoumaných jeskyní, zatímco jejich pohled směřuje k mezihvězdným dálavám.

Převážně jde o podivíny, většinou formálně dobře vzdělané pedagogy, vědce či umělce, kteří jsou fatálně přitahování okultismem a tajnými naukami. Zároveň však – slovy hrdiny povídky Mysterium Tremendum, jejíž zápletka spočívá v nálezu okultního bedekru, který své vlastníky dovede k šílenství – „o jistých věcech neradi přemýšlejí do větší hloubky“. Přes veškerou výstřednost tak v mnoha ohledech zůstávají průměrnými lidmi a trpí množstvím existenciálních krizí, jimž čelí alkoholem a drogami. Wikipedické znalosti grimoárů a zkusmo načrtnuté pentagramy se jim pak stávají osudnými. Buď podcení své síly, nebo si s magií zahrávají bezděčně – vlastnictvím spiritistické tabulky či rekreačním výkladem tarotu. Toto téma rezonuje s dnešní zrychlenou dobou, kdy stále více lidí touží proniknout do jakési instantní formy spirituality a příliš se u toho nenadřít.

Barronovy postavy při svém experimentování překračují hranice území, odkud není návratu, jako třeba v případě hrdinky povídky Lagerstätte, která ve svérázné variaci na Kingův Řbitov zvířátek (1983, česky 1994) během truchlení nad tragickým úmrtím manžela a syna přivolá neuváženým magickým úkonem jejich dvojníky a nezvratně pozmění strukturu reality. Podobné příběhy zpravidla končí rozmělněním fyzického těla kdesi v nitru země či hlubinách kosmu při vědomí na dřeň odhalené skutečnosti. Jakýkoliv příslib osvícení, kterého se troufalým aspirantům na vyšší poznání dostane, je slepou uličkou do světa nekonečné temnoty, vedoucí k pozdnímu zjištění, že šlo o past, v níž se rozléhá ozvěna lovecraftovského mementa: „Pokročilá rasa bude chtít jen vaše maso a kosti.“

Autorka je publicistka.