Akademická politika často nezajímá ani ty, kteří na dané škole aktuálně studují. V případě FAMU se ale ze sporu mezi děkanem a senátem stalo mediálně vděčné téma. Možná nejvíc pro to, abychom pochopili povahu sporu, vykonal Jiří Bartoška. Ten se pro server iDnes vyjádřil jednoznačně: „Vidím v tom stopu neomarxismu.“ Uštěpačné poznámky o tom, co si asi ředitel karlovarského filmového festivalu představuje pod slovem neomarxismus, nejsou namístě. Herec, který během normalizace natáčel jeden film za druhým, musí být schopen marxismus poznat v jakékoli podobě. V Bartoškovi se zhmotňuje dialektika českého údělu – v roce 1977 podepsal Antichartu, v roce 1989 zase prohlášení Několik vět, a každý si tak v jeho osobě můžeme najít to své. Škarohlídi by mluvili o konjukturalismu, jenž se drží maximy „koho chleba jíš, toho píseň zpívej“, ale mé jediné osobní setkání s Bartoškou svědčí o tom, že už dávno dospěl k hlubší dialektické syntéze. Na debatě o posouvání hranic svobody v souvislosti se zákazem kouření v hospodách mi totiž uštědřil ultimátní poučení: „Že se na to mluvení nevykašlete, podívejte, kolik je tady krásnejch holek!“