Když už tu Moreau není

Já, Hroší muž, můžu bez jakýchkoliv pochybností říct, že Moreau byl naprostý hajzl. Přinejmenším tohle tam měl Wells správně, ale zbytek příběhu odvyprávěl úplně špatně. V jeho podání to vypadá, že se doktor pokoušel měnit zvířata v lidi. Ten pisálek to nejspíš slyšel z třetí ruky, od nějakého chlápka, který znal chlápka, který něco věděl o chlápkovi, co z ostrova utekl na voru. Ve skutečnosti jsme byli nejdřív lidé, než nás unesli a odvezli na tenhle ostrov. Já žil v městečku jménem Daysue City na pobřeží Kalifornie. Označení „ospalá díra“ je pro něj ještě slabý výraz. Vlastnil jsem místní železářství, měl jsem manželku a dvě děti. Jednoho večera jsem vzal svého psa na procházku k moři, a když jsme kráčeli po pěšině vedoucí lesem, někdo na mě zezadu zaútočil a praštil mě do hlavy. Probudil jsem se v kleci v nákladovém prostoru lodě.

Na ostrově skončili lidé ze všech možných míst. Psí dívka pocházela z Bronxu, Opičí muž číslo dvě byl z Miami a Ptačího kluka unesli za bílého dne z veřejné pláže v Severní Karolíně. Všichni jsme společně prošli strašlivou Moreauovou injekční kúrou. Bylo to jako mít v žilách vzteklou vosu. Nafoukl jsem se z toho smradlavými plyny a nesnesitelně mě svědil mozek. Nemůžu však říct, že bych trpěl víc než ostatní. Zapomeňte na nějaký Dům bolesti, tohle byl spíš celý městský blok. Když se probudíte z hlubokého horečného spánku a zjistíte, že máte místo úst zobák a místo rukou pařáty, je to děsivé. Místo výkřiků z nás vycházelo bečení, řev, štěbetání. Nedokážete to pochopit, protože to není jenom jako.

Jen do toho, poplácejte mě po čenichu, ale pozor na kly. Nikdo nechce nemožné. Ani to lidské, co v nás zůstalo, to nechtělo. Byl to drsný přerod, museli jsme se přenést přes naši zvířecí část, ale pomáhali jsme si. Poté, co jsme se zabydleli ve svých kůžích, jsme v džungli zažili i nějaké ty dobré časy. Počet injekcí, které nám mohl Moreau nabodat do zadnic za týden, byl omezený, takže po zbytek času jsme se potulovali po ostrově. Taky jsme hodně šoustali. Nikdy nezapomenu na ten pohled, když si to Karibí žena a Skunčí muž rozdávali na pláži, v jasné záři ostrovního slunce. Dokážu to popsat pouze tak, že použiji citát, který si pamatuji ze svých školních let. Je z Coleridge o metaforách a zní: „Usmiřování protikladů“. I když vím, že vám to nic neříká.

Hodně jsme spolu mluvili a kdovíproč jsme si nepřestali rozumět. Všichni přistupovali celkem rozumně k tomu, jak vzájemně vyjít, a někteří z těch chytřejších, například Rybí chlápek, pro komunitu přeživších vytvořili jakousi obecnou filosofii. Jejích sedm zásad je jednoduchých a dávají dokonalý smysl. Uvedu je tady, ale než tak udělám, chci na něco poukázat. Mějte na paměti, co se píše na níže uvedeném seznamu, a srovnejte si to s tou temnou pokroucenou verzí, která se objevila v Laughtonově filmové podobě Wellsova románu, v Ostrově ztracených duší. Opičí muž číslo jedna odjel s několika dalšími na člunu do Friska a pod rouškou tmy vyloupili Macy’s. Mezi věcmi, které přivezli, byla i promítačka a osmimilimetrová verze onoho filmu. Myslím, že je to Bela Lugosi, kdo hraje Mluvčího Zákona. Nebudu říkat, že to „zprasil“, abych se nedotkl Prasečí dámy. Jeho výkon je urážkou pravdy, ale na druhou stranu Laughton připomíná Moreaua tak moc, až nás sledování toho filmu vylekalo. Tady je skutečných Sedm zásad, podle kterých žijeme:

1. důvěřuj nedůvěřuj

2. spi nespi

3. dýchej nedýchej

4. směj se nesměj se

5. plač neplač

6. jez nejez

7. šoustej, kdy se ti chce.

Chápete, co myslím? Zvířecí srozumitelnost, čistá a ostrá, jako soví zrak. Každopádně, takhle to teď je, když už tu Moreau není. Máme ostrov pro sebe. Jídla je tu dost – jsou tu všechna ta zvířata, která jsou na ostrově původní, a k tomu exotická stvoření, která sem přivezl Moreau kvůli přenosu somatické esence, syrové složky, která nás mění ve zvířata. Velká část z nich unikla požáru, utekla do džungle a začala se množit. Máme tu smečky předměstských koček, které vyhubily původní populaci pštrosů, a stáda vodních buvolů, kteří nejsou zdejší.

Máme tu dokonce i tygra, který se potuluje v podhůří jediné místní hory. Ocelotí kluk si myslel, že by s ním dokázal komunikovat. Vystopoval ho do jeho doupěte v jeskyni na svahu hory, posadil se před vchod a vzájemně tam na sebe vrčeli, dokud nezapadlo slunce. Pak ho tygr zabil a sežral. Té noci pak tygr řval a ozvěna jeho hlasu se nesla ze svahu dolů. Panteří žena, která se mnou lehává v mém bahništi, se třásla a šeptala, že se tygr směje.

Také mi vyprávěla, jak ji za doktorových dob, když jí ocas a fousky teprve rostly, vodili nahou do jeho kuchyně a nutili vkleče chlemtat mléko z misky, zatímco Moreau seděl na židli, v botách a s kalhotami u kotníků, a hladil si boulovaté přirození. Zeptal jsem se jí, proč to podle ní dělal. Odpověděla: „Byl tak chytrý, až byl hloupý. O co se to vlastně snažil? Měnit lidi částečně na zvířata? Co je to za životní cíl? Je to jedna velká onanie.“ Leželi jsme v měsíčním svitu a smáli se.

Kde jsem to skončil? Musel jsem se naučit mít rád vodu, ale jinak to nebylo špatné. Měl jsem přátele, se kterými jsem si mohl povídat, a přežili jsme, protože jsme drželi pohromadě, dělili jsme se a obětovali se pro společné blaho. Musím to vysvětlovat? Jistěže musím, ale nebudu. Nevzpomínám si, kam jsem tím vším mířil. Něco jsem tím chtěl říct. Zato vám ale můžu říct, že dnes přišel o život Kohoutí muž. Přišel mě navštívit k velké řece. Pohupoval jsem se v proudu se svými kamarády, skutečnými hrochy, když jsem si všiml, že na mě Kohout volá ze břehu. Mával křídlem a hřebínek se mu kýval ve větru. Zjevně neměl tušení, že je za ním obrovský aligátor. Mohl jsem na něj zavolat a varovat ho, ale věděl jsem, že už je pozdě. Místo toho jsem mu jenom zamával na rozloučenou. Vřeštěl, jako by ho na nože brali, a teprve když jsem uslyšel, jak mu křupnul zobák, ponořil jsem se pod hladinu.

Zítra jdu na čaj k rodince Divočáků. Náhodou jsem potkal starého Divočáka, který mě i Panteří ženu pozval k nim do jeskyně. Divočáci jsou podivná parta. Všichni ještě nosí lidské oblečení – tedy aspoň to, které jim sedí. Starý Divočák nosí Moreauův bílý oblek a panamák. Podle všeho ho ani trochu nevyvádí z míry, že je vzadu na kalhotách velká skvrna od hovna. Podělil jsem se s Divočákem o doktorovy staré doutníky. Divočák vyfukuje dým jako lodní komín a vede šílené řeči o politice, které se úplně míjejí s realitou. Já jenom přikyvuji a souhlasím s ním, protože dává do čaje med. Panteří žena a já se můžeme po medu utlouct.

Toho dne, kdy mě zval, mi Divočák pošeptal, že Žirafí muž pokračuje v pokusech s Moreau­ovými vzorci a technikami. Říkal, že situace je hrozivá jako kokos s nohama. Neměl jsem tušení, co tím myslí. Optal jsem se na to a pár zvířecích lidí mi potvrdilo, že je to pravda. Žirafa to nedokázal nechat být. Dával sám sobě injekce. Několik dní poté, co jsem si ověřil Divočákova slova, jsem se doslechl, že Žirafího muže našli ležet na podlaze toho, co zbylo ze staré laboratoře – byla z něj bublající hnilobná hnědá masa.

Sešli jsme se tam a Rybí chlápek nabral ostatky Žirafího muže na lopatu a pochoval je vzadu na zahradě. Opičí muž číslo dvě zahrál rekviem na neshořelé polovině klavíru a Veverčí dívka, zešedlá věkem, přečetla báseň, která byla příběhem o stromě, který vyroste na hrobě Žirafího muže a ponese ovoce, jež nám všem umožní dosáhnout plné zvířeckosti. Všichni jsme věděli, že k tomu nikdy nedojde, ale všichni jsme si přáli, aby k tomu došlo.

Když se povaluji ve velké řece, přemýšlím o vesmíru, jako by to byla velká řeka hvězd. Živím se rybami, listím a kořínky. Lasičí žena říká, že je to zdravá výživa, a já myslím, že je. Jak to ale vlastně může vědět? Dokud se držím stáda skutečných hrochů, jsem před aligátory v bezpečí. Párkrát jsem měl namále, to mi věřte. Když stojím na zemi na horkém slunci, někdy se potím ze všech pórů, abych si ochladil kůži. Panteří žena přiznává, že tenhle aspekt mé přirozenosti ji znechucuje. Zato mně ona připadá krásná ve všech ohledech. Ten kožich, to si neumíte představit. Je to chlupatá krasavice a svůj strach z vody už překonala. Říkám vám, děláváme to v řece, hvězdy se na nás dívají a ona je opravdické zvíře.

Jestli najdete tuhle zprávu v lahvi, nepokoušejte se nás hledat. Nebylo by to k ničemu. Už si ani nevzpomínám, co mě to vůbec popadlo, že jsem to napsal. Měli byste vidět, jak je to žalostné, psát hroší tlapou. Důvodem mého psaní byl nejspíš stejný neznámý popud, který přiměl Moreaua měnit lidi ve zvířata. Nefalšované lidské šílenství. Žádné zvíře by ani jedno z toho neudělalo.

Opičí muži číslo jedna a dvě se pokoušejí přemluvit některé z nás k návratu do civilizace. Přišli za mnou a já se jich zeptal: „Proč bych měl chtít strávit zbytek života jako cirkusová atrakce?“

Číslo dvě řekl: „Hele, Panteří žena se nakonec obrátí proti tobě. Sežere tvoje srdce k snídani.“

„Řekni mi něco, co nevím,“ opáčil jsem. Do té doby mě čekají kořínky a listí, šoustání v bahništi, pohupování v proudu a snění o vesmíru. Tu a tam se objeví nejistá vzpomínka na rodinu, kterou jsem zanechal v předchozím životě, ale říční proud tu mlhavou představu bledých tváří milosrdně smete do moře.

Tohle měl být konec zprávy, ale zapomněl jsem vám něco sdělit. Je to důležité. Moreaua jsme sežrali. Je to tak. Když jsme ho zabíjeli, vřeštěl jako rajka. Maso nejím, ale dokonce i já jsem si dal malíček. Na tak zatrpklého muže měl sladké maso. Myší člověk trval na tom, že sní mozek, a nikdo neměl zájem se s ním o něj prát. Jediný problém byl, že mu z toho začalo strašit ve věži. Když jsme naslouchali u jeho velkých uší, slyšeli jsme hlasy. Pořád nám říkal, že je ďábel. Ze začátku jsme se smáli, ale on s tím ne a ne přestat. Jedné noci se nás několik sešlo a shodili jsme ho z útesu do moře. Na druhý den a pak po několik měsíců jsme na pobřeží hledali jeho tělo, ale nikdy jsme ho nenašli. Opičí muž číslo jedna čenichá a zapřísahá se, že je ten poloviční hlodavec stále naživu a na ostrově. Našli jsme bobky.

Z anglického originálu After Moreau (Clarkesworld č. 4/2008) přeložil Ľudovít Plata.