Profesionálně natočených hororů u nás mnoho nevzniklo, nicméně po roce 2000 se vynořila – a většinou zase zmizela – řada nadšenců, kteří v amatérských podmínkách natáčeli vlastní hororové snímky.
Čeští hororoví fanoušci už dávno pochopili, že když si nebudou tuzemské horory točit sami, nikdo to za ně neudělá. Horor nemá v české kinematografii tradici a profesionální filmaři se o něj pokoušejí jen výjimečně a většinou hodně opatrně – například Andy Fehu v Nenasytné Tiffany (2015), Jiří Sádek v Polednici (2016) nebo Petr Jákl v Ghoulovi(2015). Za jediného opravdového českého profesionálního hororového režiséra můžeme prohlásit Robina Kašpaříka, který ovšem zatím natočil pouhé dva krátkometrážní filmy, jež vzbudily zájem spíš zahraničních žánrových festivalů než domácího publika – duchařský příběh Seance (2009) a psychedelickou adaptaci povídky Stephena Kinga Jsem brána (2017). Od počátku tisíciletí se však v Česku objevují amatérští filmaři pocházející z řad fanoušků žánru, kteří v neprofesionálních podmínkách točí filmy inspirované světovou tradicí filmového hororu.
Ono to žije
„Česká kinematografie nikdy nebyla z žánrově nejpestřejších a jeden z mnoha žánrů, které na to doplácely a doplácejí, je horor. Ani v nejmenším nepochybujeme, že se i čeští diváci rádi bojí a že i čeští filmaři umí pořádně vyděsit. Chceme tedy český filmový horor vykopat z hrobu, pustit do něj trochu šťávy a zakřičet: ‚ONO TO ŽIJE!‘ Proto loni vznikli Pionýři hororu, zcela výjimečný seriál krátkých hororových filmů od různých domácích tvůrců.“ Těmito slovy se na svých webových stránkách představuje dvoudílná amatérská antologie Pionýři hororu (2013 a 2015). Citované zvolání je ovšem hned v několika ohledech nadnesené. Především se nedá příliš počítat s tím, že by amatérské horory mohly nějak ovlivnit stav profesionálního filmového průmyslu. Vznikají totiž v mnoha národních kinematografiích bez ohledu na to, zda mají či nemají rozvinutou profesionální tradici daného žánru. Obvykle tvoří okrajovou „scénu“, která existuje více či méně paralelně s oficiální profesionální tvorbou.
Projekt Pionýři hororu navíc zdaleka nepředstavuje první český amatérský snímek tohoto žánru. Česká amatérská hororová tvorba se začala výrazněji objevovat už po roce 2000. Výrazným raným příkladem je středometrážní snímek Hra na vraha (2001) od režiséra Pavla Žďárka a skupiny Ducháček Movies, spojené s redakcí hororového fanzinu Ducháček. V roce 2002 byl natočen druhý díl Hra na vraha, Part II, ale kvůli technickým potížím byl uveden v zrestaurované podobě až v roce 2014. Komorní vyvražďovačka vypráví o partě kamarádů, kteří na chatě hrají hru na vraha – jednomu se losem tajně přiřkne role vraha a ten má zabíjet ostatní, zatímco ti se, dokud jsou naživu, snaží zjistit jeho totožnost. To vše má být jen jako, ale skupina brzy zjistí, že má mezi sebou skutečného zabijáka. Decentní čtyřicetiminutový film byl ve své době mezi fanoušky žánru událostí, časem ale upadl i v hororovém fandomu do zapomnění.
Vřískot Ivety Bartošové
Mezi dalšími osobnostmi českého amatérského hororu najdeme nadšence, ambiciózní filmaře i naprosté diletanty. Je přitom paradoxní, že největší mediální pozornosti se dostalo řemeslně nejméně zručnému tvůrci. Tomáš Kučera natočil dvojici filmů odvozených od slavného Vřískotu (Scream, 1996), které se přes vysloveně amatérské ztvárnění dostaly do oficiální distribuce. Debut Čepel smrti (2009) vydala na DVD společnost GoCrazy, druhotina Poslední výkřik (2012) byla dokonce uváděna v kinech pod hlavičkou režisérovy distribuční společnosti Kučera Film. Většina záběrů Čepele smrti je snímaná z ruky zcela intuitivním způsobem, kdy se kameraman prostě někam postaví a pak zoomuje a pohybuje kamerou, kam potřebuje. K fušerskému dojmu přispívá i bizarní rozhodnutí nadabovat řadu postav postprodukčně jinými herci, než kteří postavy hráli. Při natáčení Posledního výkřiku už si tvůrci evidentně pořídili stativ a naučili se základní pravidla střihové skladby, takže dílo více připomíná klasický film. Důvodem, proč právě Kučerovy filmy pronikly do oficiální distribuce, je pravděpodobně herecká účast domácích celebrit. V Čepeli smrti to byly epizodní role Jany Bobošíkové, Dany Morávkové a Vladimíra Brabce, kteří zde vystupují každý v jedné scéně, přičemž výstupy Morávkové a Brabce nemají žádnou souvislost s dějem a budí dojem náhodného setkání na ulici. Poslední výkřik ohlašuje na plakátu velkými písmeny Ivetu Bartošovou v pozici hlavní hvězdy. Její postava ovšem zemře hned v prvních pěti minutách stopáže, ve scéně rekapitulující úvodní vraždu postavy ztvárněné ve Vřískotu Drew Barrymoreovou.
Až nezřízeně ambiciózním filmařem je naproti tomu Roman Vojkůvka. Pozornost hororového fandomu si získal celovečerní variací na exploatační filmy o pomstě Někdo tam dole mě má rád (2009). Dvouhodinový film sice obsahoval hororové motivy, ale hlavně se poněkud těžkopádně pokoušel ilustrovat tvůrcovu tezi, že proti zlu lze bojovat jen ještě větším zlem. Smrtelně vážný snímek si vizuálně pomáhal křiklavými kamerovými filtry a postrádal smysluplnou dramaturgii vyprávění. Vojkůvka krátce poté natočil uspěchaným dojmem působící snímek Total Detox (2011) o maskovaném zabijákovi narkomanů. Opět se pokouší o společenský komentář, ale technicky je mnohem skromnější. Oba Vojkůvkovy celovečerní filmy u nás vyšly oficiálně na DVD a tvůrci se podařilo nakrátko prorazit do profesionální sféry scénářem k televiznímu filmu Petra Nikolaeva Na druhý pohled (2014). Sám nicméně po Total Detoxu natočil už jen dva krátké filmy.
Uhelná magie a vraždící vaginy
Houževnatými stálicemi české amatérské scény jsou dva nadšenci, kteří se o poměřování s profesionální produkcí příliš nesnaží. Lukáš Bulava, pocházející z Karviné a spojený se spolkem Horrorwatch, tvoří pocty klasickým italským krvákům Lucia Fulciho a Daria Argenta. Jeho snímky nejsou řemeslně nijak precizní, ale působí jako spontánní, v lepším případě i strhující nadšenecká díla. Určitě to platí pro variaci na italský žánr giallo Šest prstů v Zeleném (2012) nebo celovečerní kombinaci krimi a hororu Oči starého kostelníka (2012). Výstředním a kontroverzně přijatým titulem v Bulavově filmografii je temný, delirický černobílý horor o „uhelné magii“ Karbon (2013). Za vrchol jeho tvorby pak lze prohlásit silně sebereflexivní snímek Kyselý dech (2016), který se odehrává v devadesátých letech a je plný odkazů na éru VHS, zejména na fenomén pirátských rychlodabingů. Bulava ostatně v současné době natáčí dokument o rychlodabingu s názvem Králové videa.
Brněnský spolek Founder Movies, soustředěný kolem režiséra Roberta Vrby, můžeme prohlásit za českou obdobu známé kanadské skupiny Astron-6. Obě uskupení natáčejí především krátké filmy, které většinou vycházejí z brakové kinematografie sedmdesátých a osmdesátých let, ale její charakteristické prvky ironicky rozvíjejí do absurdních poloh. Vrba je také autorem vážně míněného krátkometrážního černobílého hororu Až oči mé se rozevřou (2015), ale stěžejními projekty uskupení jsou akční parodie The Blaster (2014) a padesátiminutová postkatastrofická komedie o zmutovaných vaginách Vaginator: Dawn of the Bitches (2018).
Výčet českých amatérských filmařů by však mohl pokračovat dále. Od roku 2006 je aktivní brněnská společnost LudovicoFilm, založená Josefem Blažkem, která se věnuje krátkým filmům a iniciovala zmíněný projekt Pionýři hororu. Vrcholným Blažkovým filmem je Casa Carnivora (2010), hororová hříčka založená na jednoduchém, ale efektním formálním nápadu. Mezi důležité osobnosti amatérské scény patří i Petr Vaněk. Režíroval jen zombie horor Killing Greed (2007), plný trikových gore scén. Jako tvůrce speciálních efektů ale spolupracoval na několika filmech Romana Vojkůvky. Na hraně amatérského a profesionálního filmu se pohybuje student animované tvorby na UMPRUM a režisér krátkých filmů Pavel Soukup, který přispěl do Pionýrů hororu animovaným snímkem Třída smrti a je autorem krátkometrážních hororů Lesapán (2015) a Domovoj (2017), nebo bývalý student FAMU Jiří Kunst, tvůrce zombie komedie Dobrota (2014). Na pomezí profesionální a fanouškovské tvorby se ostatně nachází i známá zombie komedie Marka Dobeše Choking Hazard (2004).
Česká amatérská scéna se příliš neliší od těch, které existují třeba v Německu nebo Austrálii. Je to svět sám pro sebe, z něhož sice výjimečně může vzejít slavný tvůrce, ale jinak je plný nadšenců, jejichž entuziasmus ovšem tváří v tvář náročné praxi natáčení zpravidla rychle opadá.