Papír snese všechno

Zdá se mi, jako by se horor v posledních letech z mainstreamových žánrů, jako je sci­-fi nebo fantasy, poněkud vytratil. Čím to je?

Z těch tří jmenovaných fantastických žánrů byl horor vždycky až ten třetí, ale jistý ústup do pozadí je poslední roky, hlavně v našich končinách, viditelný a mrzí mě, že pro jeho literární podobu to platí obzvlášť. Čím přesně to je, si netroufám říct, ale možná je to proto, že horor míří do nitra člověka, a může tak čtenářům či divákům odhalit nemilé věci i o nich samotných. Sci­-fi a fantasy také mohou být nabubřelejší, rozmáchlejší, kdežto hororu tohle spíše škodí. V žádném případě ale netvrdím, že sci­-fi nebo fantasy nic nesdělují a nikoho nezasahují, ovšem horor se podle mě věnuje více člověku jako takovému – jeho strachům, reakcím, chování, podléhání zlu. To, že v dnešní době jsou zlo, hrůza a strašné věci jaksi přístupnější, a nejen na ulici, ale i ve virtuálním světě, může mít vliv. Na druhou stranu to ovlivnilo i horor – stal se drsnější a začal více reflektovat čistě lidské, realistické zlo a strach vycházející ze samotného lidského chování. Mnozí lidé realistické, takzvané hardcore horory odmítají právě proto, že podobných hrůz je kolem nás až dost. Ale u nás může hrát roli i to, že hororu nikdy nebyl dán patřičný prostor.

Poslední číslo časopisu Howard, jehož jste šéfredaktorem, se zabývá slovenským hororem. Dá se hovořit o nějakých národních odnožích žánru? Nebo se i horor stal globalizovaným?

Spíš by se dalo hovořit o oblastních varian­tách. Samozřejmě to nejde ­zobecňovat, neplatí to vždycky a jednoznačně. Ale východo­­asijské horory často hodně vycházejí z místního folkloru, adaptují domácí mýty a využívají lokální démony a bůžky. Japonské horory jsou místy neobyčejně bizarní, ty vážnější pak někdy působí zmateně kvůli jinému stylu vyprávění, než na jaký jsme na Západě zvyklí. Korejské horory jsou nemilosrdně kruté a drsné, dokonce se v Koreji vyprofiloval subžánr školního hororu, který se přímo zaobírá peklem tamního vzdělávacího systému. Jihoamerický horor má velkou tradici – minimálně ten filmový se projevuje syrovostí, jistou mírou originality a žánrovou otevřeností, což před lety platilo i o vlně eurohororu, respektive o španělských, francouzských a anglických řezničinách. Takzvaný slovanský horor zase často operuje s psychologií a svérázně pojatým, až ironickým humorem. V Polsku nedávno vyšly dvě povídkové antologie věnované hororům inspirovaným slovanskými strašidly a mytologií. Bylo mi ctí do jedné z nich přispět povídkou.

Jinak horor je globalizovaný natolik, nakolik je globalizovaný lidský strach. Každý se ovšem bojí něčeho jiného. Samozřejmě i horor vstřebává nové věci a reaguje po svém na aktuální problémy.

Kdo podle vás v současném českém a slovenském literárním hororu stojí za zmínku – kromě Jozefa Kariky, který se momentálně těší zájmu i mimohororového publika?

Jozef Karika je dobrý příklad toho, jak to u nás funguje. Proslavil se totiž jako mezižánrový autor – nejen horory, ale i thrillery. Spousta známějších autorů hororu píše fantastiku obecně, tedy i sci­-fi nebo fantasy, a do hororu si občas odskočí – například Anna Šochová. Určitě je třeba zmínit i Svatopluka Doseděla, který se věnuje primárně hororu a publikuje už skoro dvacet let. V humorné odnoži žánru se dobře profiluje dvojice Miloslav Zubík a Petr Boček. Jejich horory jsou mrazivé, ironické a škodolibě děsivé. Pak je tu Kristina Haidingerová, která svým románem Ti nepohřbení dokázala vrátit upíry ze škol a modelingových mol zpět mezi krvežíznivé bestie. Poměrně originální horor Nikdy se nepřestala usmívat napsal Martin Štefko. Na Slovensku je poslední dobou zřejmě nejpilnější Mark E. Pocha, který vydal už tři romány a chystá čtvrtý. Výborná je sbírka povídek Dušana Fabiana a pozornost si zaslouží i Ivan Kučera, který je v hororu a drsném thrilleru jako doma. S ním rozhodně do lesa nechoďte.

Jak se v průběhu let obměňují žánrová klišé?

Třeba padesátá léta reflektovala jadernou energii, mimozemšťany či strach ze studené války a invaze bolševiků do západního světa, sedmdesátá léta jsou spojena s nástupem brutality a explicitnosti, osmdesátá léta zase s mládím, zábavností a humorem, devadesátá léta následně brutalitu a erotiku trochu omezila a vrátila se k budování atmosféry. I když je pravda, že u literárního hororu to není tak zřetelné – papír jaksi snese všechno. I proto si mohl Stephen King v závěru románu To dovolit scénu, s níž by dneska spisovatel jeho formátu neuspěl už ani v literární podobě. A třeba zombie se z filmu do literatury přebelhaly až v posledních pěti, maximálně patnácti letech.

Kdy je takové klišé přijímáno, a kdy naopak hodnoceno negativně?

Klišé mi jako fanouškovi nevadí, pokud je součástí příběhu a je spojeno s určitou invencí. Negativně ho vnímám, když je samoúčelné, není součástí příběhu nebo je vidět, že jde jen o snahu svézt se na módní vlně. Takhle počátkem tisíciletí degradovaly zombie a upírům hrozilo to samé. Duchařiny jsou naštěstí tak univerzální, že z toho dokázaly jakžtakž vybruslit, ale asi každý si pamatuje vliv asijských duchařin na ty západní. Vymítací horory, příběhy „podle skutečných událostí“, postupná naprostá vyprázdněnost found footage u filmových hororů… Příkladů je mnoho.

Filmové adaptace původních literárních děl většinou bývají fanouškovskou komunitou kritizovány za to, že nejsou tak skvělé jako originály. Vzpomenete si na případ, kdy byla adaptace hodnocena lépe než předloha?

Film a literatura jsou dvě různá média. Co funguje skvěle v knize, nemusí nutně fungovat na plátně či obrazovce a opačně. Například dnes již klasická hororová proprieta, lekačka, v knize moc fungovat nebude. Na druhou stranu film je časově omezený, kdežto čtenář s literárním dílem v podstatě koexistuje, sám si vizualizuje děj v mysli. Film zase dokáže na menším prostoru vystavět scény, které vás napínají až na hranici únosnosti.

Ohledně filmových adaptací, které překonaly knižní předlohy, mohu mluvit jen za sebe. Líbí se mi například adaptace románu Stephena Kinga Řbitov zvířátek a také Zelená míle. Švandrlíkova Láska na Kramberku se mi také líbí více v seriálové verzi než v povídkové předloze. Zajímavý je v tomto ohledu Hellraiser od Clivea Barkera. Nedá se říct, že by filmová verze byla lepší než kniha, spíše jsou obě podoby svébytné. Podobně je na tom Spalovač mrtvol. Herz psychologický román pojal jako černou komedii. Problém ohledně hodnocení občas bývá v tom, že filmové adaptace jsou známější než jejich literární předlohy.

Horor je mimo fanouškovskou komunitu vnímán jako bizarní literární žánr. Jaké tendence jsou jako bizarní vnímány samotnými čtenáři hororu?

To je individuální. Jsou fanoušci, kterým už nic neříkají atmosférické gotické horory, považují je za zastaralé a přežité, ale vyžívají se v krvavých a brutálních hardcore hororech. Jiní fanoušci naopak preferují mysteriózní příběhy před realistickými psychologickými řezničinami, které už jsou na ně moc. Někdo odmítá erotiku a pornografii. Já sám se snažím si v hororu žádné hranice neklást, ale jsou díla, která mi nic neříkají, třeba samoúčelné gore horory mě moc neberou. Mnohými vychvalovaný Srpski film třeba nemám vůbec potřebu vidět. Zato si užívám bizarro fiction a jsem rád, že se k nám tento subžánr konečně dostal v podobě Strašidelné vaginy od Carltona Mellicka III. Mám rád také japonskou sérii Ooru naito rongu, jejíž třetí díl patrně ne každý dokouká do konce. Ten je vážně bizarní i v rámci bizarního.