Proti násilí nejen na ženách

Dvacátého března přinesl sedmnáctiletý Austin Wyatt Rollins do školy v Great Mills ve státě Maryland poloautomatickou pistoli, s níž na chodbě střelil do hlavy svou bývalou přítelkyni Jaelynn Willey. Ta později následkům zranění podlehla. Z Marylandu pochází i kapela War on Women, která shodou okolností týž den zveřejnila úvodní song z nového alba Capture the Flag s názvem Lone Wolves. Na svém twitterovém účtu skupina uvedla, že píseň je inspirována „nespočtem případů, kdy se bílí muži, kteří nenávidí ženy, rozhodnou střílet do lidí“. Označení „osamělí vlci“ je poněkud zavádějící, protože společné jmenovatele v podobě sexuálního obtěžování, domácího násilí a misogynie se v těchto případech objevují až příliš často. Jedná se o tragické projevy strukturálního celospolečenského problému a i na to se hardcorepunková baltimorská pětice snaží ve své tvorbě upozornit.

Text Lone Wolves doprovází v bookletu citace z dopisu Marca Lépina, pětadvacetiletého masového vraha, který v roce 1989 postřílel na montrealské École Polytechnique čtrnáct žen. „Rozhodl jsem se poslat feministky, které mi vždy ničily život, zpět ke svému stvořiteli,“ vylíčil Lépine „politické důvody“ svého činu. V době, kdy se z reakčního internetového antifeminismu stává výnosný byznys a podobné proklamace se na fórech objevují pravidelně, je tvorba War on Women čím dál aktuálnější.

Přeskakující deska

War on Women se představili šestipísňovým EP Improvised Weapons (2012), na něž po třech letech navázali eponymním dlouhohrajícím debutem. Letošní Capture the Flag pokračuje ve vyjetých kolejích nepřímočarého hardcoru, v němž komplikované thrashové riffy střídá lehký tříakordový punk rock, tempo písní kolísá mezi středním tempem a rychlými, občas až grindovými momenty a melodické linky zpěvačky Shawny Potter přecházejí, vyžaduje­-li to téma, v manický řev. Právě její projev dává jednotlivým písním ráz malých performancí, v nichž naléhavost textů umocňuje patřičnou zuřivostí, ironií a nadsázkou nebo křehkostí či rezignovaností.

Na Improvised Weapons to dobře ilustrova­la například melancholicky znějící ­skladba Broken Record, jejíž první polovinu ­tvoří „catcalling“, který si zpěvačka na ulicích sa­ma vyslechla. Přislizlé lichotky přecházejí v prosby o telefonní číslo, načež se odmítnutím raněné mužské ego uchýlí k nadávkám a ponižování. Mikroprostor několika desítek vteřin nabízí vhled do psychologického boje, z nějž nelze vyjít bez šrámů: „Zkusila jsem už všechno – naštvat se, ignorovat tě, ale jsi jako přeskakující gramofonová deska. Přesto nikdy nedostaneš odpověď, na kterou čekáš.“ Momenty, kdy Shawna Potter nechává ve svém záměrně teatrálním zpěvu promlouvat muže, zvýrazňují, jak psychoticky jejich chování občas působí. Minutovou píseň ­YouTube Comments z druhého alba tvoří výhradně kritické komentáře k videoklipům kapely, ale způsob, jakým Potter zpívá, podněcuje posluchače k přemýšlení nad silou negativních impulsů, které k jejich napsání vedly. Poslední slova textu – komentář člověka, který se na YouTube podělil o své fantazie o podřezávání ženského hrdla – jsou však zazpívaná relativně klidně, snad proto, aby zpěvačka dala najevo, jak běžné takové výlevy jsou.

Nás je víc

War on Women ve svých textech zviditelňují řadu absurdních, frustrujících nebo čistě násilných aspektů ženské zkušenosti, ale často je přetavují v protiútok. Potter se například řečnicky ptá, zda by pro „taťku“ bylo tak snadné obviňovat oběti, kdyby byla znásilněna jeho vlastní dcera. V Pleasure & The Beast na vlastních vzpomínkách demonstruje, jakým způsobem je dívčí sebepojetí formováno externě, převážně z mužské perspektivy, a že tento tlak může vést až k sebenenávisti a poruchám příjmu potravy, pokud dívka a zejména její tělo neodpovídají standardizovanému ideálu: „Získala jsem svou krásu od šelmy, získala jsem svou slast od šelmy, je na čase získat ji sama od sebe.“

V písni Childbirth zpěvačka líčí pokrytectví pro­-life aktivistů a republikánských senátorů, kteří usilují o zrušení práva na potrat, ale nestarají se o život matky a dítěte po jeho narození. Poukazuje také na ignorantství spousty feministek odmítajících intersekcionalitu a potvrzuje, že feminismus War on Women je inkluzivní a jde mu o všechny marginalizované: „Přes stromy nevidíte spojence, vy jen chcete každého muže na kolenou.“ V trefně pojmenované skladbě Predator in Chief parafrázuje Potter muže, jenž se dopouští násilí na ženě: „Je krásná kromě těch chvil, kdy říká ‚ne‘ nebo se vzpírá.“ Ke skutečnému vzepření ale dochází v druhé části písně, kdy se individuální misogynie z první sloky transformuje v politiku nynější vlády USA, která spoluutváří sociokulturní klima v zemi. Potter kritizuje tendenci zaklínat se americkou vlajkou jako falešný patriotismus a prezidentu Trumpovi – „zkurvenýmu násilníkovi“ – bojovně vzkazuje, že on a všechno, co reprezentuje, nakonec stejně prohrají, protože „nás je víc“.

Výzva k pozitivní rebelii

Shawna Potter založila v Baltimoru pobočku organizace Hollaback!, která se věnuje obětem sexuálního obtěžování a snaží se v této otázce o osvětu. To se promítá i do úsilí War on Women – booklet nového alba obsahuje odkazy na spoustu organizací zabývajících se právy žen, dětí a LGBT komunity a zároveň je koncipován jako jakási malá učebnice pro studenty. Videoklipy ke skladbám z předchozí desky byly mnohdy využívány jako podněty k diskusi na středních a vysokých školách, proto je text každé písně na Capture the Flag doplněn o komentáře a citace poskytující širší kontext, a také o několik otázek, které otevírají debatu. Posluchači tak nemají jen konzumovat mobilizační slogany, ale doslova jsou vyzýváni k jejich kritickému čtení, což je praxe, která v hardcore punku příliš často k vidění nebývá.

Název skupiny neodkazuje pouze k legislativním snahám některých republikánů omezit ženská práva v otázkách antikoncepce a potratů, případně redefinovat akt znásilnění či sexuálního obtěžování. Poukazuje i na mentální energii, kterou řada žen musí vynaložit, aby se vyhnuly eventuálním konfliktům, a je jedno, jestli na chodníku nebo na punkrockovém festivalu.

V písni YDTMHTL (You Don’t Tell Me How to Live), která je věnována všem čtrnáctiletým a v níž hostuje Kathleen Hanna z Bikini Kill, jedné ze zakládajících kapel hnutí Riot Grrrl, jsou mladí vyzýváni k pozitivní rebelii a k tomu, aby si vážili sami sebe. Text do jisté míry reflektuje i zesměšňování mladých dívek ze strany veřejně známých mužů ve středních letech – na sociálních sítích mají posty o „čtrnáctiletých nanynkách s jejich blogísky a make up tutorialy“ většinou univerzální úspěch. Výsměch je ale ještě ta lepší varianta, daleko horší případ představují vlivní lidé typu Jordana Petersona. Kanadský klinický psycholog a oblíbený youtuber s miliony příznivců nemá například problém vysvětlovat násilí sexuálně frustrovaných mužů dívčí necitlivostí. „Mlčení je dar,“ zpívá Shawna Potter ve stejnojmenné skladbě. Je dobře, že nám ho upírá.

Autor je publicista a překladatel.