Až budu ministr vnitra, novináři budou v zásadě* nesmrtelní. Časový rozsah nesmrtelnosti se může lišit v závislosti na poskytovaných službách a nemusí se vztahovat na některé typy úmrtí. Na některé žurnalisty se mohou vztahovat úlevy. Dobré to budou mít zejména ti, kteří zbytečně nemudrují a přímo od vlád a korporací překlápějí agenturní polotovary „narativů“, z nichž kouzlem profesionálního charismatu, jakým disponuje hlídací pes, vytvářejí hotové „příběhy“ určené pro širší veřejnost. Nemá smysl na ně nadávat, dělají jen svou práci. Slib nesmrtelnosti se nebude automaticky vztahovat na následky sebepoškození u těch novinářů a aktivistů, kteří propadli život ohrožujícímu zoufalství ze stále se měnících narativů. Připouštím, že normální lidská bytost ze sebe nenechá dělat blbce navěky. Až budu ministr vnitra, obětem chronické plurality pošlu tekutý věnec. Velice blízko nesmrtelnosti budou ti mediální pracovníci, kteří provedou očišťovací rituál. Ve většině případů postačí, když k předem disciplinovanému publiku pronesou jednoduchou formuli, například: „Byl jsem pomýlený, ale myslel jsem to dobře, teď bych všechno rád napravil, omlouvám se, a vidíte, už mám zase pravdu. Když dovolíte, rád vám ji přiblížím.“ (Bližší metodiku sebeočištění mohou rozpracovat například emeritní zvláštní a moskevští korespondenti.) Publikum na to odpoví vlídným skandováním: „Odpouštíme, odpouštíme.“ Instituce vzkříšení spadá výhradně do působnosti ministra vnitra. Zde není třeba objevovat Ameriku, stačí navázat na nejnovější progresivní trendy ze západní Ukrajiny. Své nepřátele budeme tak dlouho obviňovat ze strojení fejků a hybridní války (ať už je to cokoliv), až je dohoníme a předhoníme. Oni už si to spojenci nějak přeberou. Je snad možné, aby se někdo střelil sám do zad? V Kyjevě? Navíc někdo, koho nemá rád sám Strašputin? Jsme ve válce! Kdo ještě pochybuje? Tak jsme spojenci, nebo ne? Nárok na zmrtvýchvstání v žádném případě není a nebude vymahatelný. Ježíš z Nazareta, Sherlock z Londýna a Babčenko z Moskvy mohou být jen jeden (respektive tři). Ovšem nemrtvého Martina Šmída máme (respektive jsme nikdy neměli) jenom my, a kdo by tvrdil, že je to fejk, podvrací naši demokracii v samých základech. Kdyby se snad někdo cukal, chtěl pracovat bez naší podpory a na podmínečné propůjčení nesmrtelnosti nechtěl přistoupit, tak s takovým kverulantem se snadno vyrovnáme. Bez našich narativů je takový zrádce odkázán na náročnou práci v terénu – a tam fouká. Někdy i prší. A víme, jak zrádci sdílených hodnot končí. Jsou to ostatně potřební zrádci. Přinejmenším stejně potřební jako světci. Kde by byl Ježíš bez Jidáše? A když už jsem nakousl problematiku zombie… Až se objeví tiskovka se stoletým Juliem Fučíkem, nemusí to být hned ruská propaganda – třeba jste jen dostatečně nebděli.
* Pokud je tento sloupek od druhé věty – navzdory mému výslovnému pokynu – vysázen fontem čitelné velikosti, zříkám se odpovědnosti a beztak jste oběť hybridní války nebo nějaký prezident.
