Sociální spravedlnost není teror

Ve své knize o stalinistickém teroru popisujete, že udávání nebylo řízeno pouze shora, nýbrž že se do něj často a ochotně zapojovali i běžní občané. Znamená to, že lid měl stejný podíl na teroru jako státní instituce?

Různé skupiny samozřejmě hrály různé úlohy a musíme také rozlišit různé fáze velkého teroru. Například při operacích na státní úrovni přicházely příkazy k zatýkání a popravám shora a odtud byly distribuovány do regionů. Stát určoval minimální „limity“ zatčených a popravených pro každý region. Víme nicméně, že místní a regionální představitelé strany a posléze i NKVD usilovali o zvýšení těchto limitů a také o rozšíření časového období zatýkání. Takže roli hrál i tlak zdola. Pokud se dále podíváme na kampaně proti vreditelstvu či záměrným sabotážím, zjistíme, že sice začaly shora, dělníci se na nich však výrazně podíleli tím, že obviňovali nadřízené z poškozování, zvláště v případech, kdy byla porušována bezpečnostní opatření nebo šlo o špatné bydlení či stravování. Dělníci vyslovovali své stížnosti jazykem teroru, protože chápali, že to k jejich pracovním podmínkám přitáhne pozornost; věděli, že pokud si budou pouze stěžovat, nic se nezmění. Inženýři a designéři v továrnách zase vedli spory o prototypech nebo nových designech spíše v rovině politických útoků než na technické úrovni. A konečně se lidé udávali z osobních důvodů: aby získali politickou výhodu, kariérní postup nebo materiální zisk. Myslím, že je tedy důležité rozlišovat, jaké příkazy přišly shora, jaký dopad měly na různé části společnosti a kde masová či lokální participace prohloubila jejich vliv.

Proč podle vás vůbec došlo k velkému teroru?

To je zásadní otázka. Většina historiků se shoduje, že teror začal po vraždě Sergeje Kirova – jde o katalytickou událost, která vyvolala další dění. Historici nicméně ukázali i to, že mnoho čistek a vyhlazování celých skupin populace mělo kořeny už ve třicátých letech. Například víme, že fungovaly formy policejního dohledu, které měly za úkol odstranit z měst zloděje, zločince či lidi bez dokladů. Policie tedy už měla zkušenost s masovými čistkami mimo soudní systém. To pak umožnilo snáze nastolit určité formy teroru. Existoval rovněž společenský precedent pro masové čistky kulaků a lidí označených za jejich podporovatele v období kolektivizace z přelomu dvacátých a třicátých let.

Dalším důvodem je, že industrializace a transformace země probíhaly velmi rychle, a to vytvářelo obrovské sociální problémy. Města se plnila miliony lidí přicházejících z venkova, došlo k obrovské krizi bydlení. Společnost procházela hlubokými sociálními otřesy. Režim měl podporu, ale existoval i hněv a nespokojenost u mnoha různých skupin. Mimo stranu přetrvávala přes všechny čistky opozice, a vlastně i ve straně bylo množství lidí, kteří nepodporovali Stalina ani stalinský program velmi rychlé industrializace a násilné kolektivizace.

A pak tu je třetí aspekt: Hitler se připravoval na válku. V roce 1937 bylo již Španělsko fašistické a bylo zřejmé, že sovětský socialis­tický experiment byl ohrožen a že Západ Sovětskému svazu nijak nepomůže – stejně jako nepomohl Československu. Sovětské vedení opakovaně předkládalo Západu myšlenku kolektivní bezpečnosti – představu, že Sovětský svaz, Francie a Velká Británie by měly zemi typu Československa v případě ohrožení společně přijít na pomoc. Západ to ale odmítal. Všechny tyto vnitřní i vnější okolnosti vyvolaly v sovětském vedení strach či dokonce paranoiu, že země je obklopena a prostoupena nepřáteli a že profylaktická očista je nezbytná k tomu, aby byla připravena na válku.

Bylo podle vás nevyhnutelné, aby Říjen skončil stalinismem?

Nemyslím si, že by v ideologii socialismu, marxismu či leninismu bylo něco, co by nevyhnutelně vedlo k stalinistickému teroru. Spíše je to naopak: stalinský teror zlikvidoval možnost existence demokratického socialis­mu v Marxově či Leninově pojetí důkladněji, než to dokázala kapitalistická propaganda. Na myšlence sociální spravedlnosti či revoluce nenacházím nic, co by mělo nevyhnutelně vést k teroru.

Občas slýcháme, že nebýt bolševické revoluce, Rusko by ze samoděržaví plynule přešlo k demokracii západního typu. Co si o tom myslíte?

S tím nemohu souhlasit. Carismus neobsahoval žádný mechanismus, díky němuž by se mohl mírumilovně vyvinout v demokratický kapitalistický systém. Car neměl zájem na vytvoření demokratického systému ani na provádění pozemkové reformy ve prospěch rolníků. Stavěl se proti dělnickým odborům, proti všeobecnému volebnímu právu i právům žen. Situace byla pro dělníky, rolníky a vojáky na frontě stále bolestivější a režim nepřicházel s žádným řešením problémů, jimž tehdy Rusko čelilo. Sověty, které se v roce 1905 spontánně vyvinuly jako první skutečně demokratické organizace v Rusku, povstaly v roce 1917, aby převzaly moc od prozatímní vlády. Zprvu bolševici působili skrze sověty. O převzetí moci začali usilovat, až když byli přesvědčeni, že většina sovětů tento krok podporuje. Na krátkou dobu se bolševici dělili o moc s esery, ale ti opustili vládu po brestlitevské smlouvě v březnu 1918, protože s ní nesouhlasili. To, že bolševici zůstali jako jediná strana u moci, nebyl záměr, ale důsledek okolností. Revolucionáři byli vystaveni obrovskému dilematu: máme společenskou podporu nezbytnou k tomu, abychom provedli socialistickou revoluci v primárně rolnické zemi? Menševici odpověděli, že nikoliv, a že bychom tedy měli jít domů, sednout si na židli, číst si noviny a nechat kapitalismu volný průběh. Podle mého takhle revoluční program nevypadá. Naopak bolševici a eseři tvrdili, že dělníci a rolníci chtějí převzít moc prostřednictvím sovětů a že země je na pokraji revoluce. Ovšem systém jedné strany, který převládl, se ukázal být obrovským problémem. Byla to však spíše historická náhoda, ne důsledek ideologie. Například Lenin systém jedné strany nijak nepodporoval.

Proč ale časem sověty v podstatě ztratily moc, kterou převzala strana, a proč moc uvnitř strany ovládla úzká skupina? Tato uzurpace demokracie nebyla problémem ideologie. Byla důsledkem komplexních tlaků, které vyplynuly z pokusu o vytvoření industrializovaného moderního hospodářství na základech zaostalé rolnické ekonomiky. K průmyslovému rozvoji a modernizaci podle Marxe nikdy nemělo dojít v zemi, která ještě neprošla stadiem kapitalismu, a socialistická revoluce se neměla odehrát v zaostalé rolnické zemi, nýbrž ve vyspělé industrializované kapitalistické zemi.

Může být váš výzkum užitečný v současném kontextu strachu z imigrace?

Ano, velmi. Velký teror totiž začal nenápadně, jako protiteroristická kampaň. Jak se ale z protiteroristické kampaně stane teror proti celé populaci? Když vláda zatýká lidi a vynucuje z nich přiznání, někteří se přiznají k něčemu, co není pravda; pak se začne zdát, že se jedná o daleko širší spiknutí, je zatýkáno ještě více lidí, kteří se doznávají, a tak dále. Narativ spiknutí nabírá na síle. Bezprostředně po Kirovově vraždě byl zatčen vrah Leonid Nikolajev a malá skupina lidí kolem něj. Tato skupina se postupně rozšiřovala. Pak začali zatýkat bývalé opozičníky. V den vraždy Kirova vstoupil v platnost zákon, který říkal, že teroristé budou okamžitě souzeni, že nebudou mít právo na obhájce a na odvolání a rozsudek bude proveden během čtyřiadvaceti hodin. Takové zákony mohou velmi snadno vést k tomu, že lidé ztratí svá zákonná práva. V jakémkoli systému, v němž se objeví mučení, nucené přiznání, mimořádné soudní procesy a obdobné protiteroristické zákony, musíme velmi pečlivě sledovat, co stát dělá, a protestovat proti tomu, protože následný krok, jímž je útok na další skupiny obyvatelstva, může přijít velmi rychle.

Z angličtiny přeložila Marta Martinová.