Zatímco soudobá světová science fiction nabízí širokou škálu děl vyrovnávajících se s podněty dnešního světa, v Česku literatura tohoto žánru přechází od povrchní akčnosti a zábavnosti ke stále otevřenějšímu podbízení se protiuprchlickým náladám a antiislamismu. Zábavné líčení budoucnosti vystřídal strach ze současnosti.
Na sklonku osmdesátých let minulého století se dotvořil československý fandom – neformální sdružení fanoušků fantastiky, fungující jako do sebe zahleděná subkultura. Díky Ondřeji Neffovi, autorovi kanonického románu Měsíc mého života (1988), a jeho žákům v čele s Jiřím W. Procházkou se zároveň začala česká sci-fi orientovat na akci a atrakce. Stala se tak jakousi obdobou za normalizace tolik populárních chat a chalup – místem, kde bylo možné předstírat, že svět vně neexistuje. Z tohoto zacílení na oddech a zábavu se bohužel autorské generace osmdesátých a z větší míry i devadesátých let dosud nevymanily (až na výjimky, jakou je František Novotný). Z vlivu výše naznačené „akční školy“, ve vrcholné formě reprezentované postupně trojicí Jiří Kulhánek, Štěpán Kopřiva a František Kotleta, se česká sci-fi dostává, a to ještě velmi pomalu, teprve během posledních let – především v pracích Julie Novákové, v omezené míře také Jana Kotouče, Jana Hlávky a Jany Vybíralové.
Kdo komu zabil tetičku?
Problém je přitom komplexní. V zahraničí se střetávají názorové proudy, vytvářejí se hnutí jako cyberpunk, steampunk a new weird (u nás adaptovaná jen velice opatrně) a obecně je tamní fandom mnohem diverzifikovanější. Ten domácí je bohužel definován pouze autory, navíc spíše starší generace. S úpadkem žánrových webů, zánikem fanzinů a omezenými možnostmi tištěných žánrových médií ubývá i odborníků na danou oblast. Lidé, kteří u nás píší o sci-fi, jsou většinou nadšenci bez ambice vyvolat jakoukoliv diskusi (doby Ivana Adamoviče jsou již nenávratně pryč).
Nejzajímavější texty o fantastice proto dnes přicházejí z vnějšku – od lidí a pro lidi, u nichž se jedná spíše o vedlejší zájem (příkladem jsou texty Kamila Fily, Antonína Tesaře či Karla Veselého). Domácí fandom tak ztrácí kontrolu nad vlastním diskursem. Zatímco zahraniční fantastika čelí celé řadě výzev, které ji tříbí, u nás dochází k žabomyším sporům mezi různými rozhádanými skupinkami či jedinci.
V tuzemském fandomu vlastně neexistuje střední generace autorů, kteří by o fantastice psali. Důsledkem je třeba bezproblémové přijetí a adorace čínského románu Liou Cch’-sina Problém tří těles (2008, česky 2017), jehož „kritika“ zvěrstev kulturní revoluce se dá shrnout větou: Soudružka nezradila ve dvaceti, ale zradila v sedmdesáti, takže se vlastně nic nestalo. Obecně není fantastika programově kultivována a mezi autory starší a nejstarší generace stále více hrozí vyhoření (Neff), přechod k jinému žánru (Procházka) či stylové, formální a mentální zacyklení. Dokládají to i následující dva příklady.
Vondruška české fantastiky
Spisovatel Vladimír Šlechta si udělal jméno v devadesátých letech. Kromě rodící se akční školy se tehdy masivně rozvíjela fantasy, ovlivněná u nás i westerny (nebo aspoň rodokapsy), a také díly polského spisovatele Andrzeje Sapkowského. Šlechta proslul dvěma cykly: postapokalyptickou sci-fi Oggerd a Krvavým pohraničím, někdy označovaným jako „tolkienovská zálesácká fantasy“. V obou se projevil jako autor schopný vystavět dobrodružný příběh, hrát si s odkazy na popkulturu a dráždit některými motivy a tématy, jimiž se často vymezuje vůči chimérické politické korektnosti, přičemž se odvolává na selský rozum.
Od polohy občas trochu radikálnějšího odpočinkového čtiva se začal Šlechta odklánět před několika lety. Ve svých posledních knihách, jak se zdá, zkoumá poptávku čtenářů po zpracování témat a rétoriky, s nimiž slaví úspěchy například pofiderní pahistorik Vlastimil Vondruška. V oggerdovském románu Lovci přízraků (2015) se tak setkáme s tématem nebezpečí hrozícího od „východních“ hord. Tematiku hrozby nepřizpůsobivých cizáků autor rozvinul v povídkovém románu Rok Havrana (2015). Česká kotlina je v něm ovládána nejrůznějšími šílenci či islamistickými gangy – kromě jiného i kvůli „zradě“ vlády, která kdysi do země tajně pozvala statisíce uprchlíků. Motiv islamistického vnitřního nepřítele, který se postaví proti svému stále slabšímu zachránci, se objevuje i v románu Já, Gowery (2017). Poselství všech zmíněných knih je jasné: kulturně cizorodý element postrádá „naše“ základní morální i lidské hodnoty a je třeba s ním zacházet zcela nelítostně dřív, než bude pozdě.
Vzhledem k tomu, že Šlechta se vždy pokoušel reagovat na to, co mezi čtenáři zrovna „letí“, a že řada jeho starších knih se naopak vyznačuje spíše liberálním pojetím, je pravděpodobné, že se jedná o pragmatický krok. Ten mimochodem neudělal Leoš Kyša, který kdysi ze světa ovládaného islámem učinil pozadí pro barvitá dobrodružství v knize Poutník z Mohameda (2009), a rozvinul tak jeden z motivů Neffova Arkádského cyklu. Po vypuknutí uprchlické krize se ale k tomuto tématu odmítl vrátit.
Plástev sexistického jedu
O pragmatickém kroku lze ovšem pochybovat v případě Josefa Pecinovského. Autor, který největší slávy dosáhl na počátku devadesátých let v Rodokapsech, se asi před patnácti lety vrátil na scénu nejprve reedicemi svých starých děl a posléze jejich pokračováními. V nich ovšem hodnotově i umělecky bloudí. Zatímco například antiutopie Plástev jedu (1990) byla sice nijak bravurní, ale přesto působivou obžalobou odlidštěné totality, v řadě pokračování se Pecinovský neúspěšně pokoušel tento svět propojit s akcí a reflexí současné společnosti. Ve svém cyklu Areston, zasazeném na umělou planetku sloužící jako vězení, se proto pokusil vrátit do starých dobrých časů, kdy existoval jasný nepřítel, muži ještě byli muži, ženy ženami a autorovi se dařilo „statečně“ vyjadřovat k problémům společnosti. Areston je futuristický thriller psaný jazykem, který místy nechtěně připomíná dikci Limonádového Joea. Hlavní hrdina, zvaný Sršeň, je pravý chlap, jemuž podléhají protivníci i ženy (pokud se tedy nejedná o zrádné mrchy) a jeho nepřáteli jsou zásadně tajemní „oni“, kteří řídí svět. Na jejich odhalení ovšem nikdy nedojde.
Prequelem k sérii je krátký román Stavitelé Aresto-
nu (2017), kde abstraktní nepřítel přece jen získá poněkud konkrétnější rysy – jde o mimozemskou rasu, která se odporně rychle množí, má nevzhledné, deformované rysy, vyznačuje se fanatickým náboženstvím, nepřizpůsobivostí a její emblematickou barvou je zelená. Mimoto se „samci“ této rasy na místo děje dostávají v podezřelých záchranných člunech… Vyprávění navíc provázejí různé sexistické poznámky – ne nadarmo byl Pecinovský mezi těmi, kteří na sociálních sítích zaměňovali kampaň MeToo za tažení proti nezadatelnému mužskému právu podržet ženám dveře a tu a tam je plácnout po zadku.
Odvážné nebo aspoň nadějeplné ohledávání budoucnosti se v tomto sci-fi změnilo ve strach z přítomnosti a útěk do minulosti. Pokud bychom hledali důkaz, že česká fantastika ještě neprošla emancipací, mohli bychom v tomto bodě svou misi prohlásit za splněnou.
Autor je literární kritik.