Tribeč spolkl celé Slovensko

Většina vaší románové tvorby se zabývá společenskými tématy. Čím vás přitahuje horor? A jak sám chápete rozdíl mezi mysteriózním thrillerem a hororem?

V jednadvacátém století je žánrové členění už mrtvé – tak zní teze literárního agenta Donalda Maasse, která do velké míry platí. V každém díle však převládá jistá emoce nebo téma, takže se mu dá přiřadit žánrová nálepka, a to i dílům takzvaně vysoké literatury. A zároveň je potřeba knihy v knihkupectvích uspořádat podle nějakého klíče. Jiný praktický význam však už takové členění nemá. Proto mě nezajímá, ani se jím nijak nezabývám. Silná kniha má na čtenářskou obec dopad, ať už se označí jakoukoliv nálepkou.

Ve vašich románech se často objevuje motiv ztrácení lidí. Proč je pro vás tak zajímavý?

Naše společnosti, nejen ty postsocialistické, jsou ztracené, vykloubené. Je to univerzální a klíčové téma naší éry. I proto je Trhlina tak úspěšná. Lidé cítí, že je o něčem, co se bytostně dotýká každého z nás. Všichni bloudíme v pohoří Tribeč, jen má pro každého jinou podobu.

Ačkoli se zápletka hororové Trhliny naprosto vymyká běžným zkušenostem, kniha je prošpikována odkazy na realitu, takže čtenář získá pocit, že by si měl vše sám ověřit. Proč nás tolik fascinuje možnost, že za své poznání zaplatíme „zmizením“?

Kvůli transgresi jsou lidé ochotni i zabíjet. Překročení hranic je v podstatě nejsilnější lidská motivace, ačkoli u ortegovského davového člověka bývá zastřená. Konzum, náboženství, ideologie – to všechno jsou více či méně zamlžené formy lidské touhy vykročit „za“. Trans­grese bývá osvobozující i ničivá. Jsou to dvě strany jedné mince.

Podle Trhliny se momentálně natáčí seriál. Podílíte se na jeho vzniku?

Trhlinu režíruje patrně nejlepší slovenský režisér, Peter Bebjak, který má mezinárodní renomé. Scénář napsal Tomáš Bombík. O zfilmování Trhliny měly zájem čtyři produkční společnosti. Vyjednávání trvalo téměř rok, chtěl jsem mít jistotu, že to budou dělat lidé, kteří budou příběhu rozumět. Poté, co došlo k dohodě, už do procesu tvorby nezasahuji. Naopak, povzbuzuji tvůrce, aby se necítili mým románem svázáni. Budu rád, když se nebudou otrocky držet předlohy, ale vloží tam i něco ze svého talentu. Proto jsem si je vybral.

Dříve jste se zabýval magií a vaše knihy na toto téma jsou okultní komunitou respektované. Někteří však mají pocit, že jste ideu okultismu zradil. V nedávno vydaném fanzinu Eosphoros se v textu o vaší tvorbě klade otázka: „Je Karikův návrat k okultismu po letech možný?“

Drtivá většina dospělých lidí zabývajících se magií, okultismem a podobnými bludy jsou blázni, labilní jedinci nebo asociálové. Napsal jsem to už ve svých knihách. Zájem o tyto sféry po dvacátém pátém roce života působí jako výstražné světýlko. Averze z těchto kruhů mi zní jako rajská hudba. Okultismu a iracionálnu jsem se věnoval několik let během vysokoškolského studia filosofie, tedy jako čerstvý dvacátník. Zaníceně, ale značně kriticky. Tehdy vznikly i zmíněné knihy. Například v Bránach meonu jsem poukazoval na to, jak nebezpečné může být spojení esoterického blouznění, nacionalismu, konspirací a politiky – dost předvídavě, protože dnes to vidíme naživo. Od té doby, a budou to už dvě dekády, mě však tato sféra absolutně nezajímá. Představa, že bych se tam měl vracet, mě děsí víc než moje horory.

Díky nominaci na cenu Anasoft litera museli vaši tvorbu vzít na vědomí i recenzenti, kteří by o ni jinak nezavadili, protože je to přece „oddychová literatura“. Jak se stavíte k recenzím kritizujícím nelogičnost děje, klišé, případně slabou práci s postavami? Mají pro vás cenu? A mají pro vás cenu literární ceny?

Význam a dopad práce literárních kritiků je dnes minimální – na úrovni kuriozity. Neříkám to s radostí ani se smutkem, pouze konstatuji. V globálu však oceňuje literární kritika mé knihy velmi kladně. Na Slovensku jsem například získal cenu literární kritiky Zlaté pero za společenský román Černá hra. Trhlinu zase odborná porota nominovala na nejvyšší slovenské literární ocenění Anasoft litera. Jasně, že mě to těší a že si toho vážím. Jediný kritik, jehož beru opravdu vážně, jsem však já sám.

Pokud vím, není vám lhostejné politické prostředí současného Slovenska. Plánujete se sám nějak politicky angažovat?

Abych se mohl angažovat ve slovenské politice, musela by nejprve na Slovensku nějaká politika existovat. Přitom situace je taková, že pomalu, ale jistě přestává existovat i samotné Slovensko. Tento stát byl de facto zrušen organizovaným zločinem navázaným na vládní strany. Jasně se to ukázalo po vraždě Jána Kuciaka a jeho snoubenky. Všichni zde předstíráme ve velkém: poslanci, vláda a státní instituce, že jsou stále zástupci lidí, a lidé, že jsou stále občany. Ve skutečnosti se společenská smlouva rozpadla, žijeme zde Hobbesův přirozený stav, známý také jako „homo homini lupus“. Prostě trhlina. Země přepadla přes hranu, Tribeč spolkl celé Slovensko. Konečně, píšu o tom od roku 2010 v románovém cyklu Ve stínu mafie a Černá hra, který mapuje léta 1987 až 2012. Mimochodem, je to nejrozsáhlejší sága v dějinách slovenské literatury.

Z vašich hororových románů je zřejmé, že vás fascinují lesy. Rozhodl jste se ostatně aktivně podporovat iniciativu My sme les…

Co se týče našich lesů s jejich mystériem, jsou jakousi esencí slovenské duše. Je proto příznačné, že je, zejména v posledních letech, mýtíme se sebezničujícím nasazením, a to včetně národních parků, které měníme v měsíční krajiny. Souvisí to se stavem, který jsem popsal výše. A s převládnutím Thanatu, schopenhauerovské vůle k smrti.

Čtete současný světový horor?

Sem tam si něco z oblasti hororu přečtu, ale ne v době, kdy něco takového sám píši. Slovenská každodennost je v tomto směru mnohem inspirativnější. Heidegger, Angst a tak dále…