Kniha Do vnitrozemí je ambiciózní, pečlivě komponovaný soubor povídek, zachycujících většinou zlomové momenty v životech hlavních postav. Velká dramata se odehrávají na malém textovém prostoru, jsou však poněkud jednotvárná, často nemotivovaná a ne vždy vyznívají přesvědčivě.
Povídkový soubor Do vnitrozemí je debut Vladimíry Valové, nominovaný na cenu Magnesia Litera jako objev roku. Kniha cenu nakonec nezískala, pozornost si ale zaslouží. Za zmínku stojí už její grafická úprava. Na černobílou obálku typografka Lucie Zajíčková použila několik zdánlivě nesourodých motivů: kulovitou bakterii, terč, bludiště, ulitu, kroužek připomínající (ne náhodou) oblíbený prášek proti bolesti a stříbrný kruh. Obrázky spojuje jejich kruhovitý tvar, evokující pozvolné sestupování dovnitř, do středu, do vnitrozemí. Zároveň však tyto útvary předjímají, že sestupování nepůjde hladce, že bude provázeno tápáním, blouděním a mnohdy i bolestí z rány přímo do středu, kterou neutiší ani ten nejsilnější prášek.
Rozhřešení pro tento den
Povídky zachycují rozmanité vnitřní světy lidí, kteří se vydávají do svého nitra. Postavy Valové jsou osobité a uvěřitelné, mají své libůstky, které mohou hraničit až s chorobností, a mají své specifické vidění světa. „Hledají rozhřešení, alespoň pro tento den“ a utěšují se existencí jakéhosi „pravidla návratnosti, zákonu přímé úměry mezi vyvinutou snahou a zaslouženou odměnou“. Vyznačují se několika společnými charakteristickými rysy. Jsou to lidé, kteří se ocitli o samotě. Svou osamělostí trpí někdy více, jindy méně, jedna z postav například tvrdí: „Jsem lepší člověk, když jsem sám. Tak je to.“ V několika povídkách (Na vozejku, Pohřeb, Děda) je tato skutečnost dotažena ad absurdum, neboť se v nich objevují situace, kdy jedna postava druhou pouze sleduje, žije v iluzi o ní nebo se užírá vztekem nad vzájemným neporozuměním. Jiné postavy se vyznačují přece jen trochou entuziasmu a snaží se „vykřesat něco z toho pekla“. Valová však své postavy většinou nechá potácet se dál na cestě bludištěm, nemáme tedy co do činění s banálně optimistickou přehlídkou dobrých konců, jakkoli v některých případech dochází „ke smíření“.
Dalším společným rysem všech postav je strach z ticha. Protikladná dimenze ticha a slov tvoří leitmotiv celého souboru. Postavy se tichem navzájem týrají (Do vnitrozemí), provokují (Rozednívá se) a ty s chutí do života se v něm pokoušejí zaslechnout ozvěnu zvuku, který by je motivoval k novému začátku (Když fouká). Mají strach ze ztráty slov (Rozednívá se), nedořečené věty mohou zhoršit jejich psychický stav (Olga). V tichu lze odhalit i nevěru manžela (O panence).
Žádný tuk navíc
Valové nelze upřít promyšlenou kompozici celé knihy. Evidentně se snažila o pregnantní strukturaci povídek, v níž vše má své přesné místo a význam, který se postupem vyprávění rozkryje. Na obálce knihy Jan Němec píše, že její povídky „připomínají živočicha samá šlacha samý sval, pod hebkou srstí není žádný tuk navíc“. To však s sebou nese několik problémů, které poněkud ubližují obsahu. Povídky jsou jednou spíše reflexivní, kontemplativní, jindy se zase zakládají na větší dějovosti a dynamice. Jejich struktura je ale povětšinou podobná: protagonistovi se stane banalita, která zapříčiní téměř absolutní zhroucení jeho světa, aniž by bylo jasné proč. Valová ve snaze předvést velká dramata v krátkém žánru příliš neodůvodnila motivace postav k jejich činům (nejvíce je to patrné v povídkách Kaštanové ledy, Ve třech a Love story). Autorčina snaha o to, aby se v povídkách nakonec ukázala provázanost všech událostí, někdy může působit poněkud křečovitě. Některé prózy jsou povedenější (muž odejde z práce a díky tomu po letech pochopí, proč jeho otec opustil rodinu), jiné méně (krádež obrazu znamená začátek nového života jednoho z hrdinů). Přesto Valová prokázala talent, z něhož by časem mohl vzejít i román. Na větší ploše by se jí možná lépe dařilo zachytit pohnutky jejích hrdinů.
Autorka je bohemistka.
Vladimíra Valová: Do vnitrozemí. Host, Brno 2017, 190 stran.