Zapomenout Říjen

Sté výročí ruské revoluce nechalo českou společnost poměrně chladnou. Zatímco třeba v angloamerickém prostoru jej řada historiků i dalších intelektuálů využila k pokusu o nové zhodnocení této klíčové události 20. století a historička Sheila Fitzpatricková mohla už v první polovině roku 2017 recenzovat v London Review of Books pětici nových knih na dané téma, u nás panovalo po celý rok až podezřelé mlčení. To bylo přerušeno teprve v polovině října, tedy v samotný předvečer výročí, druhým vydáním překladu Dějin ruské revoluce (A Concise History of the Russian Revolucion, 1995, česky 1999) od Richarda Pipese. Ten pak doplnila kniha zmíněné Sheily Fitzpatrickové Ruská revoluce(The Russian Revolution, 1982) a do třetice vyšly Stručné dějiny ruské revoluce (A Short History of the Russian Revolution, 2017) od Geoffreye Swaina. Sto let od ruské revoluce tedy z hlediska publikačního bylo atraktivní jen natolik, aby skončilo vydáním trojice stručných dějin, přičemž ty nejrozsáhlejší vyšly podruhé. Pipesova monografie je přitom vlastně výtahem z jeho starších knih The Russian Revolution (Ruská revoluce, 1990) a Russia under the Bolshevik Regime (Rusko za bolševismu, 1993) – její anglický titul se ostatně ke stručnosti hlásí zcela nepokrytě.

Relativní mlčení, jímž bylo loňské výročí zahaleno, vypovídá především o způsobu, jakým se česká společnost (ne)vyrovnala se svou předlistopadovou minulostí. Říjnová revoluce totiž tvořila konstitutivní součást mytologie vládnoucí československé státostrany a dlouhá léta byla oficiální historiografií označována za sine qua non vzniku samostatného československého státu v roce 1918.

Překladatelská kreativita

Pipesova kniha z uvedené trojice publikací ční, a to nejen proto, že už jednou česky vyšla. Svým způsobem je i nejstarší, protože i když první vydání Fitzparickové Ruské revoluce je už z roku 1982, překlad byl pořízen ze čtvrtého vydání z roku 2017 a Swainova knížka vyšla v témže roce poprvé. Že je na obálce Pipesovy monografie avizováno „nové, revidované vydání“, je poněkud matoucí, revidovaný je totiž nanejvýš překlad. Vzhledem k jeho úrovni to ovšem působí až výsměšně. U Fitzpatrickové a Swaina je znát, že překlady byly pořízeny narychlo, aby se stihlo výročí, nicméně už skoro dvacet let přeložený Pipes je z hlediska kvality překladu suverénně nejhorší. Po pravdě je natolik špatný, že knihu téměř nemá cenu číst česky.

Překládat „totalitarian“ jako „totalitní“ namísto „totalitární“ se bohužel stalo běžným, i když je to podobná chyba, jako kdybychom zaměňovali „normalizační“ za „normální“. Ovšem překlad sousloví „high treason“ jako „nejvyšší zrada“ namísto „velezrada“ už opravdu zabolí. Britský generál, pod jehož velením docházelo k podloudnému prodeji vojenského materiálu nepříteli, byl – podle překladu – prý posměšně nazýván „nejvyšším velitelem Rudé armády“. Vtip pochopíme až v originále, kde stojí „quartermaster“, tedy zásobovač. Na straně 122 autor cituje Struveho charakteristiku Lenina: „Jeho hlavní povahovou vlastností byla nenávist.“ Ve zbytku odstavce je Lenin dále charakterizován Pipesem, ovšem tak emocionálním tónem, až to budí podezření. Když nahlédneme do originálu, zjistíme, že celý odstavec je citací Struveho a na první větu ji omezil český vydavatel. Jeden z pomyslných vrcholů překladatelské kreativity se nachází na straně 289, v pasáži zabývající se osudy Židů. Tam se dočteme, že pogromy ruské občanské války byly „předzvěstí apokalypsy“, zatímco v originále je poněkud střízlivěji uvedno „anticipated the holocaust“. V další větě českého překladu pak čteme: „Zanechaly po sobě dědictví, které o dvě desetiletí později vedlo k masovému vyvražďování Židů rukou nacistů.“ To působí jako poněkud absurdní krátké spojení. České vydání ale vypouští konec věty, který zní: „the deadly identification of communism with Jewry“ a teprve dává celé pasáži smysl, byť diskutabilní.

Čí je to revoluce?

Český překlad je zkrátka tak nespolehlivý, že každý Pipesův argument je nutné nejprve konfrontovat s originálem. Základní teze jsou ale i tak jasné. První vychází z jeho starší knihy Rusko za starého režimu (1974, česky 2004). Pipes v ní shledává bytostně ruský charakter sovětského totalitarismu, který je dědictvím mongolského jha a patrimonia­lismu moskevského knížectví, které přetrvalo v ruské politické kultuře a institucích. Tou druhou a zásadnější je představa Říjnové revoluce jako spiknutí. „Do neznámých vod extrémního utopismu unesl tuto zemi fanatismus intelektuálů.“ Ti prý využili situace a uchvátili moc. Teze o spiknutí ale obchází otázku, čím to, že akce hrstky fanatiků byla úspěšná, proč je vůbec někdo poslouchal a dokonce za ně bojoval ve válce, a v neposlední řadě, proč tedy bílí nezvítězili.

S Pipesovou teorií „puče“ hrstky intelektuá­lů v úvodu své knihy explicitně polemizuje Geoffrey Swain. Revoluci vymezuje obdobím od února 1917 do června 1918, k čemuž přidává úvodní průlet revolučními tradicemi ruského dělnictva. Ty jsou pro jeho pojetí ruské revoluce klíčové a Říjen je jejich autentickým vyvrcholením a důsledkem. Naopak následná diktatura jedné strany je plodem bolševického pojetí stranické disciplíny, jež bylo ale i v rámci strany samotné doménou malé skupiny profesionálních revolucionářů. Ze Swainovy interpretace lze oprávněně nabýt dojmu, že se tak trochu snaží zachránit Říjnovou revoluci před bolševiky, důležité ovšem je, že ne tak úplně přede všemi. Swain totiž rozlišuje mezi bolševickými aktivisty, kteří podle něj tvořili jádro strany, jež uskutečnilo revoluci, a stranickým ústředním výborem, který ovládal Lenin.

S tím, že silou bolševiků nemohla být výhradně stranická disciplína, souhlasí i Sheila Fitzpatricková. Vzhledem k raketovému růstu členské základny v průběhu roku 1917 není pravděpodobné, že by si dokázala její většina osvojit zásady „demokratického centralismu“. Větší roli hrál radikalismus, využití nálad mas a odstup od vládních pozic. Fitzpatricková vidí sílu bolševiků právě v tom, že „šlo o jedinou stranu nezkompromitovanou spojením s buržoazií a únorovým režimem, zato maximálně spojovanou s myšlenkami dělnické moci a ozbrojeného povstání“. Pipes nicméně tuto sílu zpochybňuje poukazem na to, že ve stopadesátimilionovém Rusku měla bolševická strana na vrcholu popularity v roce 1907 jen 46 tisíc členů a v „poklidné Stolypinově éře“ dohromady s menševiky (dle Trockého odhadů) pouze deset tisíc členů. Ona „poklidná éra“ byla z hlediska levice „stolypinskou reakcí“, kdy byla brutální represí zaháněna do podzemí. Zajímavější ale je, že u Fitzpatrickové se dočteme o počtech členů bolševické strany v roce 1917, které u Pipese chybějí. V únoru měla strana 24 tisíc členů, v dubnu už 100 tisíc, v září 200 tisíc a v říjnu dokonce 350 tisíc.

Taková selektivní práce s prameny je pro Pipese charakteristická. Na jednom místě cituje Molotovovy Paměti, v nichž bývalý Stalinův ministr zahraničí tvrdí, že Trockij byl během Října pouhý agitátor. Molotov, tento Pipesův „bolševický zasvěcenec“, byl ovšem se Stalinem spjat tak úzce, že od něj stalinis­tické vyškrtnutí Trockého z Října sotva překvapí. Na místě jiném nicméně Pipes neváhá citovat Trockého výrok, že bez něj a Lenina by se žádná revoluce nekonala, jako doklad toho, že Říjen byl jen spiknutím hrstky fanatických intelektuálů.

Hybatelé dějin

Jedním z důležitých předpokladů spiklenecké teorie je myšlenka, že bolševici v Rusku zardousili slibně se rozbíhající liberální demokracii západního střihu. To ovšem opomíjí skutečnost, že i kdyby moc neležela od Února na ulici, nikdy skutečně nebyla v rukou prozatímní vlády. Pokud bychom chtěli vidět smutné hrdiny revoluce v ruských liberálech, museli bychom se vyrovnat s tím, že jich bylo v agrárním a raně průmyslovém Rusku ještě mnohem méně než bolševiků. Zásadní význam tu ovšem má otázka, kdo jsou určující aktéři dějin.

Na rozdíl od Pipese nehrají u Fitzpatrickové a Swaina v revolučním procesu jednotlivci zdaleka tak významnou roli. Jak říká Swain: „Hnací silou únorové revoluce nebyly váhavé kroky liberálních politiků Dumy, ale rozhodné akce dělnické třídy.“ A ovšem také rolníků v uniformách, protože právě pokus o přesun vojáků z petrohradské posádky na frontu byl impulsem, bez něhož by podle Swaina k Říjnu vůbec nedošlo. Únorová revoluce v jeho interpretaci vlastně nikdy nebyla životaschopnou alternativou, a proto se patrně více než na kadety, a později Kerenského, soustředí na menševiky v Petrohradském sovětu. Jeho menševická tvář byla podle něj důsledkem volebních manipulací a vládního tlaku na bolševiky za války. Nálada v dělnictvu byla podle Swaina od roku 1905 radikální a revoluční. V některých případech to však není schopen hodnověrně doložit. Třeba prohlášení, že „když ve dnech od 3. do 24. června 1917 proběhl první všeruský sjezd sovětů, jeho složení nijak neodpovídalo zvýšené podpoře, kterou měli bolševici mezi dělníky a vojáky“, není nijak dále komentováno a působí účelově.

Swain nicméně zdaleka neklesá na úroveň Pipesova výkladu, v němž se vysvětlení motivací bolševiků podobají pasážím z bondovky. Tvrzení, že pár tisíc lidí si zotročilo víc než sto milionů spoluobčanů výhradně prostřednictvím teroru, vyvolává otázku, jak toho byli fyzicky schopni. A výroky jako „komunistické Rusko bylo tudíž po celých sedmdesát čtyři let své existence ztělesněním myšlení a psychiky jediného muže“, tedy Lenina, jsou přinejlepším velmi laciným žurnalismem.

Málo antikomunismu

Porozumět mechanismům, jež vynesly bolševiky k moci na rovině skupinových aktérů, se pokouší Sheila Fitzpatricková. Podle ní Lenin byl možná „výstřední extremista“, ale v odhadu nálady mas stržených revolucí i „mistrovský politik“. A Fitzpatrickovou zajímají masy víc než jednotlivci a velké postavy. Proto tvrdí, že rozhodující byl nikoli teror, protože v něm si rudí s bílými nezadali, ale veřejná podpora. Protože ve své knize pojímá revoluci jako proces, který trval od roku 1917 až do přelomu let 1937 a 1938, jako klíčový faktor vidí občanskou válku. Na jejím konci měla rudá armáda pět milionů mužů (z toho jen desetinu bezprostředně v poli), a ač problémy s dezercemi stíhaly rudé právě tak jako bílé, bělogvardějci měli daleko větší nesnáz s verbováním mužstva. Proti představě terorismu hrstky lidí tak stojí rozsáhlá militarizace společnosti, která se do značné míry stala formou bolševické vlády, kádrové politiky a nakonec i pojetí politiky jako takové (vzhledem ke gerontokracii vůdcové formovaní válkou vládli až do smrti). Charakteris­tické přitom je, že když píše Fitzpatricková o občanské válce, nerozebírá jednotlivá tažení a fronty, ale bere ji jako faktor sociál­ních dějin a zajímá ji její působení na ruskou společnost.

To ovšem není žádné překvapení. Fitzpatricková patří k vůdčím postavám druhé generace revizionistických historiků a její nejvýznamnější práce se věnují sociálním a kulturním dějinám stalinismu. Ruská revoluce je přitom, necháme­-li stranou soubor Za obzor totalitarismu (2008, česky 2012), který spolueditovala, prvním překladem této významné australské historičky do češtiny. O to bizarnější je rozhodnutí nakladatele doprovodit její text poznámkami „odborného korektora“. Kniha by jistě mohla mít odborného redaktora, který by dohlížel na věcnou správnost, „odborný korektor“ dělá ovšem o dost víc. Jeho poznámky pod čarou se asi nejvíc blíží středověké praxi přepisovatelských glos. Neopravuje chyby překladatele, ale samu autorku, doplňuje ji, pokud má pocit, že říká málo, a někdy jen jinými slovy převypráví totéž. Výsledek působí jako groteskní projev neúcty k autorce nebo neméně trapné obavy z vydání historie ruské revoluce, která je málo antikomunistická.

Revoluční zákruty

V prostředí, které se po roce 1989 vyrovnávalo s minulostí pomocí manicheistických teorií spiknutí, může být kontroverzní třeba Fitzpatrickové teze, že „bolševici původně nevnímali svou vlastní stranu jako možný nástroj k řízení státu“. Autorka přitom dovede uspokojivěji než spiklenecké teorie vysvětlit dvojakost projevující se v sovětském systému přinejmenším do dovršení Stalinovy transformace, ať už šlo o dvoukolejnost sovětské zahraniční politiky a linie kominterny nebo o rozpor mezi bolševiky v aparátu strany a v sovětské vládě, ukončený až likvidací „pravice“, kterou představovali Rykov či Tomskij.

Perspektiva, z níž Fitzpatricková sleduje revoluční proměnu ruské společnosti, je pro porozumění dění roku 1917 nepostradatelná. Pipesova představa skupinky fanatiků postrádajících sociální základnu vlastně v důsledku dělá ze Sovětského svazu jakési tajemné, rozumem nepochopitelné monstrum. Nakonec i Swain, který revoluční příběh končí roztržkou mezi bolševiky a levými esery, nechává vyvstat ostrou cézuru, která z revoluce dělá příběh s tragickým vyústěním. Pro Pipese opona padá v říjnu 1917, kdy bolševici vykolejili vlak ruské demokracie, pro Swaina v létě roku 1918, kdy skončila koalice bolševiků a levicových eserů. Význam revoluce a jejích zákrutů se ale ve skutečnosti ustaloval až během občanské války a po ní – v boji o nástupnictví, v konfliktech dvacátých let o podobu sovětské společnosti, v nichž se střetávaly rozdílné koncepce i mocenské pozice ustavené v prvních letech revoluce. Konflikt mezi Stalinem a stranickou „pravicí“ byl patrně posledním skutečně koncepčním sporem. I ten ale rozhodovaly spíše sociální a politické faktory, a nikoli teror. Pravice nabízela revoluční straně, která zvítězila v kruté občanské válce, mírný pokrok, Stalin jí sliboval závratné úspěchy. Čistky třicátých let pak přinesly téměř kompletní kádrovou obnovu strany a zrod elity, která vládla zemi až do nástupu Gorbačova.

Pomníky studené války

Z Pipesova hlediska není třeba Stalinův úspěch nijak zvlášť vysvětlovat. Sovětské dějiny pro něj mají jednoznačný smysl a Stalin představuje jejich jasný vrchol. Jeho smrt pak logicky „vedla k postupnému uvolňování centralizované struktury a rozpadu stranické moci v zemi, což nutně muselo mít za následek konečný kolaps komunistického státu“. Taková filosofie dějin Sovětského svazu je ale až příliš nekomplikovaná a jen podtrhuje fakt, že Pipes je nejen představitelem dějepisectví libujícího si v různých „bohužel“ a „naštěstí“, ale navíc sklouzává od psaní dějin k tvorbě obžalovacího spisu. Jeho Dějiny ruské revoluce, ač vyšly až po pádu Sovětského svazu, drží pozici na frontové linii studené války, do níž ostatně byl jejich autor aktivně zapojen. Preference podobných děl v českém prostředí ukazuje bídu českého postkomunismu, kde je sovětologie dodnes chápána jako zbraň v neskončené a nejspíš neukončitelné studené válce, ať na sebe bere podobu Sovětské tragédie (1994, česky 2004) Martina Malii, Zubovových Dějin Ruska(2009, česky 2014) nebo právě Pipesových Dějin ruské revoluce. Tyto knihy jsou svého druhu pomníky studené války, jejich hodnota je dnes však už jen dokumentární. A české vydání Dějin ruské revoluce nemá vzhledem k úrovni překladu ani tu. Že se tuzemští čtenáři u příležitosti stého výročí ruské revoluce dočkali podruhé Pipese, a ne zásadních příspěvků k dějinám revoluce, jakými jsou kupříkladu práce Alexandera Rabinowitche, zachraňují alespoň částečně knihy Fitzpatrickové a Swaina.

I když přicházejí s rozdílnou perspektivou a přinášejí odlišné interpretace, přinejmenším před nás stavějí komplikovanější výklad ruské revoluce a jejího vývoje. Ten může být v mnoha ohledech užitečný i pro porozumění našim vlastním dějinám. Teze, že bez Října by nebylo Československa, platí nanejvýš v tom ohledu, že mezinárodní kredit Masarykovy zahraniční akce, disponující snad nejbojeschopnější silou v Rusku, stoupl díky tomu, že si bolševici dokázali znepřátelit československé legionáře. Sovětský svaz se ale stal zásadním aktérem obnovení samostatnosti československé republiky po druhé světové válce a jako takový předurčil její další vývoj. V tomto smyslu byla ruská revoluce skutečně určující událostí československého a českého 20. století. Konečně, na její důležitosti se shodnou snad všichni: od jejích zapálených obhájců až po zuřivé antikomunisty. Za vůbec nejdůležitější událost století ji ostatně považují Pipes i Swain.

Nejpronikavější smysl pro dějiny z trojice uvedených historiků však jednoznačně prokazuje Sheila Fitzpatricková, která do úvah o významu ruské revoluce vnáší hlubší historický rozměr a promýšlí podmíněnost našeho hodnocení politickými a ideologickými imperativy současnosti. Dospívá přitom k závěru, že dokud je ruská revoluce 1917 předmětem podobného přehodnocování, je příliš brzy na definitivní závěry. Význam Října bude podle Fitzparickové možné zhodnotit teprve tehdy, až nebude vnímán jako zásadní předěl v dějinách.