Vzájemný vztah Theodora Adorna a západního protestního hnutí z roku 1968 je často tematizován. Adorno je přitom často nahlížen jako někdo, kdo radikální teorii nebyl schopen doplnit stejně radikální politickou praxí. Následující text tento náhled zpochybňuje a zároveň se domýšlí, jak by Adorno reagoval, kdyby uspělo pražské jaro.
Když Theodoru Adornovi v roce 1969 redaktor týdeníku Spiegel položil přímou otázku „Co dělat?“, filosof odpověděl: „Nevím. Mohu jen beze všech ohledů analyzovat, co existuje“ (rozhovor Nebojte se věže ze slonoviny). V době nabité revolučním entusiasmem roku 1968 se vyznává z pesimismu, negativity a pochybností. V protestním studentském hnutí spatřuje pseudoaktivismus, jehož huráoptimismus má překřičet „objektivní pochybnosti“ o reálné možnosti společenské změny. Akce, demonstrace, stávky jsou podle něho v tehdejší situaci odsouzeny ke krachu. Vyvolávají psychologický pocit revolučnosti, ale nepřinesou společnost osvobozenou od kapitalismu a panství a jejich následky mohou být přesným opakem toho, co si od nich „akcionisté“ slibují. Adorno prorokuje, že Baudelairův pojem „věž ze slonoviny“ má před sebou lepší časy. V článku Rezignace pak pojímá aktivitu protestního studentského hnutí jako kreslení východu na obvodové zdi společenského systému, z něhož žádná cesta ven momentálně nevede.
Revoluce naslepo
Adorno netvrdí, že všechny akce protestního hnutí roku 1968 jsou pseudoaktivitou. Zastal se například studentské blokády budovy Springer Presse a zapojil se do protestu proti přijetí zákonů o „nouzovém stavu“, které omezovaly demokracii. Vystupoval v rozhlase a televizi a otevřeně hovořil o problémech tehdejší německé společnosti. Na rozdíl od svého souputníka Maxe Horkheimera odsoudil americkou invazi do Vietnamu. Ve své věži ze slonoviny se tedy veřejně angažoval více než většina společenských vědců dvacátého století a srovnatelně s činností dnešního politického aktivisty.
Podle Adorna se pseudoaktivita neopírá o teoretickou analýzu dané situace, a proto působí instinktivně a naslepo. Její hlavní motivací je psychologické uspokojení subjektu a cílem je samotná aktivita, která vyvolává pocit revolučnosti, jež má de facto konzumní charakter (užijme si revoluci!). Pseudoaktivista projevuje nenávist vůči všemu, co brání „spontánní“ aktivitě jedince nebo komuny, a chce to z kořene vyvrátit. V prostředí berlínské Kommune 2 se tento postoj vyjadřoval takto: „K čemu nám je starý Adorno s jeho teorií, která se nám hnusí, protože neříká nic o tom, jak nejlépe zapálit tuhle posranou univerzitu…“
Adorno souhlasí s Jürgenem Habermasem, který mluví o levicovém fašismu radikálních studentů. Fašismus je to proto, že změna společnosti údajně záleží už jen na vůli dostatečného množství aktérů. Počínání radikálních studentů má v sobě fašistický voluntarismus, který nezná etické nebo institucionální ohledy. Vyjadřuje pohrdlivou přezíravost k demokratickým institucím. Radikální studenti se pouštějí do dobrodružných násilných akcí, které mají probudit společenské síly nepřátelské právnímu státu.
Není to přitom tak, že by Adorno odsuzoval násilí jako takové. V systémech, jako bylo nacistické Německo nebo řecká vojenská diktatura (1967–1974), je násilí oprávněným prostředkem politického odporu. V právním státě je však levicové násilí nesmyslné a posiluje konzervativní tendence, které chtělo vymýtit. Adorno předpovídal, že protestující studenti po svém neúspěchu upadnou do celkové rezignace, což se většinou nakonec stalo.
Revoluce 1917 a konstelace 1945
Otevřel se však vůbec někdy východ ve zdi systému? Nebyla touha po změně společnosti vždy jen pouhým pocitem a pseudoaktivitou? Adorno odpovídá, že reálná možnost osvobozené společnosti se objevila, ale činí tak jen v několika okrajových zmínkách.
První východ ve zdi systému se otevřel po první světové válce díky ruské a německé revoluci, druhý východ ve zdi se nakrátko objevil
po druhé světové válce snad v souvislosti s pokračující spoluprací tehdejších velmocí, která mohla vyvolat naději na liberalizaci stalinismu a socializaci kapitalismu. Nicméně už v roce 1950 v článku SSSR a mír Adorno dává najevo, že tato možnost byla promarněna: politika není uskutečňováním humanity. Je to jen fasáda mezinárodního mocenského boje, v němž imperialismus stalinistické diktatury využívá touhu po míru k tomu, aby tento „totalitní podnik“ získal čas. Adorno se distancuje od socialistického bloku, v němž se podle jeho slov marxistické koncepce převrátily ve svůj opak, slouží nehumánní a nesvobodné praxi a kloní se k západní liberální společnosti, která umožňuje bezohlednou analýzu stávajících poměrů a připouští autonomii kritického myšlení. Podle Adorna má liberální kapitalismus větší potenciál ke změně společnosti než systém v Sovětském svazu a jeho satelitech, v němž se idea lepší společnosti zneužívá k obhajobě špatných poměrů a teorie je nucena sloužit praxi, která tyto poměry vytváří.
Pražské jaro 1968
Adornův postoj k socialistické diktatuře, jenž nemá daleko ke koncepci totalitarismu Hannah Arendtové, pravděpodobně zavinil, že zcela opomíjí pražské jaro 1968. V jeho díle se objevuje pouze zmínka o „ruském přepadení Československa“. Co zjistíme, když srovnáme protestní studentské hnutí v západní Evropě a pražské jaro? Bylo politické úsilí pražského jara také pseudoaktivitou, která vyvolala iluzi východu z uzavřeného systému?
Ludvík Vaculík v provolání Dva tisíce slov píše: „Letošního jara vrátila se nám znovu jako po válce velká příležitost. Máme možnost znovu vzít do rukou naši věc, která má pracovní název socialismus.“ Pražské jaro můžeme chápat jako návrat možnosti osvobozené společnosti, která se objevila po druhé světové válce, o níž se zmiňuje Adorno. Karel Kosík v eseji Socialismus a krize moderního člověka z období pražského jara říká, že systém manipulace se týká nejen stalinismu, ale rovněž demokratického kapitalismu, protože obojí je spravováno „technickým rozumem“. Politické úsilí pražského jara vytváří alternativu k oběma řádům stojícím na stejném základu. Kosík si uvědomuje, že tato alternativa, nazývaná socialistická demokracie, má konkrétní historické předpoklady. Vývoj po roce 1945 byl plný chyb, deformací a násilí, ale zároveň to bylo stadium, v němž vznikla postkapitalistická forma vlastnictví („socialistické společenské vlastnictví“ rozdělené na vlastnictví státní a skupinové), třebaže spravované direktivně a mnohdy v rozporu s tehdejší ústavou. Stalinismus byl byrokraticko-policejní systém, který nepřipouštěl autonomii kritického myšlení, ale vytvořil předpoklad (postkapitalistickou formu vlastnictví) k tomu, aby se objevil východ ze zdi jeho vlastního systému manipulace. Kosík by nesouhlasil s Adornem v tom, že možnost osvobozené společnosti zde neexistovala.
V nedávno vydaných dokumentech z vysočanského sjezdu KSČ (Milan Bárta, Lukáš Cvrček, Jiří Pelikán: Tanky proti sjezdu. Protokol a dokumenty XIV. (vysočanského) sjezdu KSČ, 2018) se setkáváme s kritickou společenskou analýzou, po jaké volá Adorno: „Socialismus byl redukován (…) na administrativně direktivní řízení hospodářství z centra a na monopolní mocensko-politický systém.“ Společenské myšlení se stává autonomním, čímž slouží politické praxi socialismu. Hnutí pražského jara nadto disponuje tím, co postrádají protestní hnutí v západních zemích: postkapitalistickým vlastnictvím ekonomických zdrojů. Diskuse o alternativních modelech (socialistická demokracie) proto nebyla pouhou akademickou debatou, nýbrž měla ekonomický předpoklad ke svému uskutečnění. Podnikové rady jako správci podniků a aktivní podílníci na kolektivním vlastnictví tehdy opravdu vznikaly, kdežto v protestním hnutí v západních zemích byla ekonomická samospráva pouhým snem, který se tříštil o realitu kapitalistického vlastnictví podniků, jež byly v okamžiku střetu pod ochranou represivních orgánů. Legitimita „vedoucí úlohy komunistické strany“ tehdy pramenila z toho, že strana garantovala zachování postkapitalistických forem vlastnictví s cílem, aby „všichni pracující skutečně ovládali reprodukční proces a osvojovali si tvorbu bohatství, místo co by jí sloužili“. Proto onen téměř celospolečenský konsensus, že komunistická strana je silou, která by mohla vytvořit demokratičtější a humánnější společnost, než byla první republika nebo západní liberální kapitalismus.
Už se nikdy nedozvíme, co by ze socialistické demokracie zůstalo, kdyby tento rozhodující experiment dostal čas. Není však pravda, že se nad ním vznášela historická nutnost ztroskotání. Jiří Pelikán tvrdí, že okupace Československa se dala odvrátit, kdyby vedení KSČ mělo revolučnějšího ducha a vyjádřilo odhodlání bránit Československo všemi prostředky. Sovětský svaz by pravděpodobně neriskoval, že ve středu Evropy vyvolá druhý Vietnam, a od intervence by upustil.
Kdyby v Dubčekovi bylo více z Rudi Dutschkeho, německého studentského revolucionáře, který vyzýval k subjektivnímu činu, toto východisko ze zdi manipulativních systémů se mohlo naplno otevřít a podnítit západní protestní hnutí k dějinotvorné aktivitě. Adorno by pak možná uznal, že jeho pesimismus a negativismus nemusejí mít poslední slovo.
Autor je filosof.