Dětství mezi Kaddáfím a Asadem

Před pěti lety u nás vyšel první ze tří dílů komiksu Život v Číně, v němž Li Kchun­-wu s pomocí kreslíře Philippa Otiého popisuje proměnu Číny po nástupu Mao Ce­-tunga k moci. Zbývající dva díly, zřejmě kvůli prodejním neúspěchům jedničky, už nevyšly a nevypadá to, že by kdy vyjít měly. Letos ale nakladatelství Baobab rozjelo podobně velkolepý projekt, pětidílnou sérii Riada Sattoufa Jednou budeš Arab (L’Arabe du futur), a prozatím vydalo první dva svazky ze tří dosud dokončených. Snad se v tomto případě jejich celku dočkáme – i proto, že téma života v Sýrii v posledních dekádách je kvůli krvavé občanské válce i množství migrantů, které konflikt produkuje, nadmíru aktuální.

První vzpomínky

Autor komiksu Riad Sattouf je Syřan jen z poloviny, jeho matka pochází z Francie, dětství ale prožil převážně na Blízkém východě. I díky tomu dokáže trefně poukazovat na obří propast, která se minimálně v osmdesátých letech rozpínala mezi životem na syrské vesnici a v zásadě kdekoli ve Francii. Sattoufovi rodiče se seznámili koncem sedmdesátých let na Sorbonně, kde si Riadův otec plnil svůj sen stát se doktorem (třebaže ne lékařem). Jejich seznámení autor popisuje především jako oboustrannou z nouze ctnost, když jeho matka přišla na rande, jen aby tu zastoupila pozvanou kamarádku, protože jí bylo dotěrného syrského mladíka trochu líto.

Sattouf svého otce popisuje především jako idealistu, který při pobytu v Libyi obdivuje autoritativní politiku Muammara Kaddáfího a poté i jeho syrského kolegy Háfíze al­-Asada, otce současného diktátora Bašára al­-Asada. Tváří se sice jako pravověrný muslim, ale když manželka zatouží po vepřovém, bez jakýchkoli výčitek ho sežene. Na jednu stranu předstírá, že život v Libyi a Sýrii není o nic horší než ve Francii, na stranu druhou ale dobře chápe, že realita je zcela jiná. Riadova matka je tu naopak vykreslena jako empatická žena, která je ochotná se manželovi podřídit, i když se rozhodne žít blízko své starší sestry na syrské vesnici, jinak si ale nenechá líbit úplně všechno, a tak pro ni její muž musí shánět alespoň sporák. Riad je roztomilý blonďatý chlapeček, jehož první vzpomínky sahají až do věku dvou let. Kdyby vyrůstal ve Francii nebo Itálii, mohl by to být rozverný malý Mikuláš, obklopený partou kamarádů. V obou arabských zemích, kde tráví své dětství, je kvůli svým světlým vlasům a evropské vizáži především nenáviděný Žid, s nímž skoro nikdo nechce mít nic společného.

Směšnost a krutost

Libyi i Sýrii osmdesátých let popisuje Riad jako země neskutečně zaostalé a některé místní zvyky nebo politická nařízení jako směšné – třeba Kaddáfího zákon, podle něhož bylo možné zabrat si kterýkoli ne­obývaný dům, přičemž domy se nesměly po odchodu zamykat. Sattoufova rodina tak o přidělený dům přijde velmi záhy a rodiče rychle pochopí, že je nutné, aby byl neustále někdo doma, protože zájemci o bydlení jsou nablízku ve dne v noci. Podobně nedomyšleně působí placení daní jen z dostavěných domů v Sýrii, což zemi proměnilo v permanentní staveniště – z domů zůstávaly trčet ocelové tyče, připravené na dostavbu dalšího patra.

Komické scény se v příběhu střídají s vážnými, někdy až brutálními výjevy. V prvním díle (2014) je to třeba chladnokrevné umučení štěněte partou dětí, ve druhém svazku (2015) pak dojde i na vraždu ze cti, když otec se synem zabijí svou dceru/sestru, která otěhotní před svatbou. S krutostí se Riad v Sýrii setkává na každém kroku. Učitelka ve škole si léčí své komplexy mlácením žáků (nejvíc to odnášejí ti nejchudší) a učitel, který ji nahradí, se nezdráhá neposlušné děti vytahovat do vzduchu za vlasy a pak jimi mrštit o lavici. K lékaři chodí matky s dětmi vlastně až těsně před jejich smrtí. Krutost se poté přenáší i na děti, které brutálním způsobem zabíjejí vše živé. Občas se však Sattouf přece jen snaží oba póly vyvážit a západní kulturnost aspoň trochu zpochybnit, například když mu babička jako malému na procházce ukazuje, jak rozbíjet ulity živých tvorů a chytat na ně jiné živočichy k jídlu.

Sattouf se dříve živil jako karikaturista, spolupracoval dokonce s časopisem Charlie Hebdo. I proto svůj životopis pojímá pokud možno s nadhledem a humorem. Jeho kresba vychází z jednoduchosti karikatury, výrazné jsou zejména účesy hlavních postav. Barvy autor využívá pro odlišení jednotlivých prostředí. Z modré Francie se přesouváme do žluté Libye a poté do růžové Sýrie. Zelené předměty či výjevy pak symbolizují fantazii, svobodu a naději, červené lež, brutalitu a beznaděj. I touto barevnou zkratkou Sattouf vystihuje zjednodušené dětské vnímání svého hrdiny. Jak svým výtvarným ztvárněním, tak schopností působivě vyprávět patří tato série k tomu nejlepšímu ze současné světové komiksové produkce.