Časopis Lógr chce mluvit o kultuře „normálním jazykem“, protože takový formát psaní tu prý dosud chyběl. Jak takový „normální jazyk“ vypadá, si udělá čtenář představu z aktuálního vydání, které nese název Ženy s perem. Například o Mozartově sestře se tu dočteme, že by mohla být stejně slavná jako její bratr – „kdyby měla koule“. Ponechme stranou anatomické žertování topolánkovské úrovně. Horší je, že se za redakční rozjuchaností schovávají argumentační lapsy, myšlenkové zkratky a formulační neschopnost. To by nevadilo u samizdatu středoškolských studentů; u magazínu, do nějž přispívají lidé z univerzitních a akademických kruhů, vzbuzují takové okolnosti smíšené pocity. Stefan Segi z Ústavu pro českou literaturu AV ČR v článku o literárních pseudonymech třeba ukvapeně usuzuje, že když chtěl britský nakladatel po autorce Harryho Pottera knížku podepsat tak, aby se nedalo poznat její pohlaví (J. K. Rowling), „má mnoho autorek stále pocit, že jsou spisovatelé-muži respektovanější“. Tereza Arndt, která vyučuje na Univerzitě Karlově, zase v odbytém pojednání o dívkách v klubáckých komiksech zcela opomíjí Modrou pětku, kde vystupují dokonce dívčí dvojčata, soustředí se výhradně na Rychlé šípy a Strážce a její výklad podivuhodně stylisticky meandruje: „Dominantní vlastností je seriálovost. Ta se vztahuje ke způsobu jejich vydávání z hlediska časové posloupnosti. To znamená, že klubácké komiksy vycházely postupně ve formě krátkých příběhů.“ A přitom ženy… takové to mohlo být krásné téma.