Hlavní řešitel

Určujícími vlastnostmi vědomě ideologického myšlení jsou na jedné straně ideologova aspirace na společensky hegemonní působení vlastního světonázorového systému, na straně druhé pak nedůvěra ke snahám učinit systém snadněji stravitelným cestou jeho „otevření“ jinorodým impulsům. Jestliže jsme si takto definovanou ideologickou povahu marxismu­-leninismu navykli považovat za triviální fakt, pak nás nepřekvapí, že předmětem marx­-leninské kritiky v „socialistickém táboře“ nebyly jen koncepce antikomunistické, antimarxistické či prostě nemarxistické. Oficiální kritika považovala za nutné vypořádávat se i s koncepcemi, které se různou měrou domáhaly práva hlásit se k dědictví klasického marxismu a rozvíjet jej jiným způsobem, než jaký se prosadil v mezinárodním komunistickém hnutí. V době probíhající snahy o redefinování socialistického projektu v Československu i po jejím neúspěchu byla patrně nejvýraznější takovou koncepcí kritická teorie frankfurtské školy.

Jsou jen různé marxismy

Tak jako nezůstávaly podmínky na obou stranách železné opony po celou dobu její existence stejné, měnila se na té „naší“ během let i míra oficiální tolerance ke všemožným verzím revizionismu, případně k inspiracím směry, které se za regulérně marxistické samy nepovažovaly. Jistěže šlo vždy v nejlepším případě o toleranci, nikoli o respekt k odlišnému názoru. V případě ČSSR se nám zároveň obraz nejliberálnějšího období šedesátých let komplikuje tím, že integrálně marxistické myšlení zde sice bylo oficiálně podporováno či přímo vyžadováno, rozhodně ale nebylo pouze sovětským importem něčeho, co by zde postrádalo tradici.

O celkovém kulturním ovzduší v „buržoazní republice“ svědčí vedle dědictví zdejší meziválečné avantgardy s jejími mezinárodními kontakty i míra poválečného spontánního zapojení do budování „demokracie socializující“, respektive „lidové“. To vše vtisklo české oficiální kultuře takový ráz, který brání vidět ji jako homogenně loajální k představitelům státní moci, případně jako odcizenou širokým vrstvám obyvatelstva. Karel Kosík nebo Robert Kalivoda, marxisté kaceřovaní za Chruščovovy éry pro své „hegelovské úchylky“, do ní nepatřili méně než Jindřich Zelený a Milan Machovec, kteří proti nim tehdy vystoupili. První dva jmenované, stejně jako filosofku a socioložku Irenu Dubskou, odtud nevyřadil jejich zájem o Masaryka, Lukácse či frankfurtskou školu, nýbrž zájem zcela jiných, úplně jinde lokalizovaných instancí.

V knize Dialektika moci (1973) se čerstvému exulantovi Ivanu Svitákovi podařila pregnantní formulace celé této záludné dialektiky: „Revizionismus je termín, který označuje v různých dobách velmi různé jevy, a neexistuje nic takového jako kontinuita revizionistické ideologie či filosofie, prostě proto, že označení znamená vždy jen odchylku od rovněž proměnlivé a klikatě se vyvíjející ortodoxie.“ Je proto pozoruhodné, že „paradox revizionistů“ tkvící „v tom, že zůstávají stát v půli cesty“ mezi „iracionální vírou v autoritu vůdce (Marx, Lenin, Mao, Castro atd.)“ a konečným rozchodem „s tím, co jsou objektivně pravdivé rysy ideologie“, se v knize reprodukuje jako její ústřední rozpor. Sviták nejprve sebe i své souputníky ironicky „denuncuje“ jako „heretické revizionisty, kteří (…) v podmínkách totalitní diktatury (…) musejí předstírat ortodoxii“, chtějíce jen „legalizovat kulturní kontakty se západní Evropou“. V závěrečném oddíle ale naopak hned zkraje deklaruje: „vědecky se dá dost přesně zjistit, co Marx tvrdil, a takzvaná ,marxologie‘ poskytuje spolehlivý základ k rekonstrukci historického jádra Marxových názorů. Na otázku, co je autentický marxismus, není naopak žádná vědecká, spolehlivá odpověď možná, protože každý z dnešních i minulých marxismů byl a je ideologickou interpretací. (…) Neexistuje žádný autentický marxismus, jsou jen různé marxismy, tj. historicky a geograficky odlišné či protikladné interpretace Marxova díla.“

Polemická kampaň

Aniž bychom sami museli za každou cenu ironizovat tím či oním směrem, máme důvod věřit, že Svitákovo „přiznání“ by právě ve smyslu ironie velice potěšilo autora knihy Marxismus a jeho kritici (1975, česky 1979) polského filosofa Stanisława Rainka. V její úvodní části podává výčet „závazků a povinností“, které marxistu nutí polemikou s revizemi se vůbec zabývat: na prvním místě je to „ideologický závazek vůči marxistickému učení, vyplývající z potřeby uchovat a upevnit jeho společenskou autoritu. Kdo se tohoto závazku zříká, dokazuje, že je pouze jeho deklarativním stoupencem.“

Je pravda, že Rainkovu spisu nelze vedle preciznosti zprostředkování tematizovaných diskursů upřít ani vysokou kultivovanost, pokud jde o etické aspekty ideologické polemiky. Je to dáno již tím, že autorům frankfurtské školy je vedle chvályhodné angažovanosti v kritice soudobého kapitalismu přiznávána i zásluha na zviditelnění některých limitů samotného ortodoxního marxismu. S něčím srovnatelným bylo v českém kontextu možné se setkat nanejvýš do roku 1969 či 1970, například v nekrolozích za Theodorem W. Adornem, psaných ovšem fenomenology Ivanem Dubským a Antonínem Mokrejšem. Případ velmi vstřícné polemiky z marxistických pozic představuje třeba kniha Jana Šindeláře (později jednoho ze signatářů Charty 77) Technika a humanismus v západoněmeckém myšlení (1967). Naopak celá následující dekáda je dobou takřka orgiastické polemické kampaně, která necouvne ani před ryze politickými denunciacemi ve stylu Roberta Steigerwalda, ve Frankfurtu působícího teoretika a dlouholetého člena Komunistické strany Německa. Ten v knize Třetí cesta Herberta Marcuseho (1969, česky 1971) na několika místech zdůrazňuje Marcuseho osobní i „pracovní“ vazbu na amerického politika Zbigniewa Brzezinského a na CIA.

Stabilizace oficiální ideologie

Významu vyrovnání se s heterodoxií frankfurtské školy se věnovala filosofka Irena Dubská, v té době již vytěsněná z veřejného života. V souvislosti se zmíněnou kampaní napsala: „Co do vynaložených prostředků a úsilí to byla pravděpodobně nejmasivnější kritika, které kdy byl v sovětském bloku podroben jednotlivý ideový směr: jen v Československu, které bylo ‚základním řešitelem‘ úkolu, pracovalo na tomto tématu zhruba po dobu pěti let několik desítek osob (včetně bibliografů a pomocných sil), a v průběhu zpracovávání bylo organizováno několik interních sympozií a porad s mezinárodní účastí z ostatních socialistických zemí.“ V anotaci k projektu chystanému pro případné exilové vydání někdy po roce 1975 o kritikách frankfurtské školy píše výslovně jako o „nástroji stabilizace oficiální ideologie“ československých norma­lizátorů, zdůrazňujíc, že „v ČSSR se tato linie realizovala zcela důsledně až po mocenskou likvidaci vědeckých a pedagogických pracovníků s odlišnými názory také na tuto problematiku“.

Vzhledem k tomu, že první strojopisy jejích studií o frankfurtské škole jsou datovány do let 1972–73, je možné, že zde píše i o sobě samé – do invalidního důchodu byla odejita v roce 1975. Ostatně nelze nakonec zcela vyloučit ani to, že s nějakou mírnou a vstřícnou kritikou se do oficiální „diskuse o frankfurtské škole“ původně sama mínila zapojit: vždyť mezi desítkami konečných spoluřešitelů figurují i ti, které z ochoty k otevřené kolaboraci s normalizačními silami nejspíš nikdo podezírat nebude – například filosof a sociolog Miloš Havelka s dodnes informačně a analyticky cenným příspěvkem o vztahu mezi frankfurtskou školou a Novou levicí.

Tuto motivaci ovšem Dubská identifikuje jako značně paradoxní: „Frankfurtská škola (…) ani v demokratizačních šedesátých letech v ČSSR nepatřila k ideově nejvlivnějším zahraničním podnětům. Pokud působila, působila tu opožděně a podněty v podstatě teoretickými (nejvíce Marcuse a Fromm): pojetí vztahu jednotlivce a společnosti, problematika takzvané lidské podstaty a existence, povaha a funkce společenské teorie a teoretiků atd. Paradoxně nejslaběji a nejméně tu působila těmi svými složkami, které ji na Západě spojovaly se studentským radikalismem, Novou levicí a událostmi 1968. Pražské jaro a jeho intelektuálové měli dokonce málo zájmu a ještě méně pochopení pro ideje a záměry, které 1968 vrcholily v Paříži.“ Pravdě nejpodobnější se tedy jeví její spekulace, že ve stínu utrpěného „politického traumatu“, v jakési své posttraumatické hysterii, se zdejší moc snažila jednou provždy vypořádat s nejvýraznější z možných podob mocensko­-ideologických krizí budoucích. Komunistická diktatura tedy paradoxně ve své potřebě vypořádat se s potenciálním nebezpečím ze strany kritické teorie nebyla uhranuta minulostí, ale myslela na budoucnost.

Autor je bohemista.