Jablko

Back from the mouth of Hell

Tennyson

V dějinách Krymské války jsou známy dva případy, v nichž britská armáda předvedla příkladnou statečnost. Oba se odehrály v průběhu Balaklavské bitvy, na konci října roku 1854.

Každé ráno tady je trošku japonské, ale především podzimní, bílé, jako rýžový papír, zbrázděný rozsypaným čajem holých větví.

Vzduch voní jablky a kouřem, ve výmolech na cestě se leskne voda, září stříbřité koňské kůže. Červené mundúry se rafinovaně rýmují s uvadajícími podzimními stromy; černé huňaté čepice jsou jako spící havrani. V záhybech krymských roklí se ozvěna skotských vojenských dud rozléhá překvapeně a až příliš zněle – jako dlouhý vzlyk mladé dívky.

Velitel skotského pěšího pluku, generálmajor Colin Campbell, syn tesaře, připravuje své lidi na útok kozácké jízdy. Podle předpisů je má vyrovnat do čtyř řad, ale linie obrany je příliš široká, lidí je málo, a tak Campbell vydá rozkaz, aby se vojáci seřadili do dvou. Obrana se tím ztenčila, zato ale na každého útočícího kavaleristu zaručeně míří jedna puška.

Rusové se rýsují na obzoru jako chvějící se černá niť, pozvolna a ztěžka nabírají rychlost. Obnažené šavle se zlatavě lesknou v průzračném ranním vzduchu. Dusot koňských kopyt houstne, už jsou slyšet povzbudivé výkřiky a opilé hulákání.

První salva.

Obzor se zatáhne hustým šedivým dýmem a druhá řada musí střílet naslepo. Země se pod nohama začíná chvět, ranění koně pronikavě řehtají a lidé skučí bolestí.

Druhá salva.

Skrz dým už lze rozeznat nejasné dlouhé a modré siluety.

Skotové střílí potřetí a generál Campbell zavelí: „Bodáky!“

Krev a smrt – říká Vasyl ukrajinsky – krev, špína a smrt. Vstoupili jsme do chudé, nuzné vísky, lidi tam nic neviděli. Bojí se života, bojí se všeho. Byli jsme i v Luhansku, – mává rukou, uhýbá pohledem.

Pak dlouho mlčí.

Po odmlce Vasyl pokračuje: Dříve jsem byl v předsednictvu mezinárodního výboru Ukrajinců. Mne si bradu, šeptá a narovnává si prsty. Pět, ano, pět let. Podíval jsem se tehdy do celého světa. Teď nemluvím o Evropě; Latinská Amerika, Čína, Japonsko – byl jsem všude.

Mluvíme spolu už asi čtyřicet minut, za oknem je hluboký a modrý večer. Lvov, jedna ze starobylých uliček v centru města. Byt ve zchátralém rakouském domě s typickým žlutým vnitroblokem. Je tu špína, hodně smetí, prázdné plastové lahve a zaprášené sloupce knih na podlaze. Ocitl jsem se tu náhodou na tři čtyři dny a zítra odjíždím.

Pak jsem pracoval v Kyjevě, pokračuje Vasyl, na dobrém místě ve státní správě. Koupil jsem si byt, měl jsem slušné oblečení, společenské postavení, musel jsem se podle toho chovat… Tady, podívej, hodí rukou za sebe, směrem k šatní skříni, na jejíchž pootevřených dvířkách visí na barevných plastových ramínkách dvě košile – modrá mřížkovaná a bílá s tenkými béžovými kostkami na ramenou.

Mluví o lecčem. O tom, že svůj kyjevský byt přenechal ženě a dceři (to se stává – pronesl upřeně do černého okna), o tom, že v hlavním městě není práce a že z mizerné výplaty vědeckého pracovníka národního parku – nic jiného se mu nepovedlo sehnat – se vyžít nedá, o tom, že nemá ani průkazku účastníka bojů, protože šel do války jako dobrovolník, ale to prý nic není, děkuje Bohu, že zůstal naživu a nezraněn, jen následky otřesu, úplná maličkost. Ukazuje mi drahé italské boty ze starých časů a vytahuje se svými vlivnými známými ve Státech a mezi lvovskou hudební bohémou. Takže teď jsem ve Lvově a hledám si práci, shrne Vasyl. Už se něco rýsuje, byl jsem na pohovoru, čekám.

Taky mu vyprávím o svém předchozím životě. Doněckem pochodují šiky špinavých vojáků, městem projíždějí tanky a vojenské náklaďáky. U mého domu zalehli ostřelovači. Vozovku zatarasil bílý kamion, převrácený na bok. Od letiště doléhají výbuchy a rozechvívají okenní tabulky.

S otcem jsme odjížděli posledním kyjevským vlakem, to už ostřelovali nádraží, hned u hlavní budovy zel obří kráter a mnoho menších škrábanců od střepin zanechalo stopy na zdech a stromech. V nádražní budově, na nástupištích a na železničních mostech jsou davy vojáků, ale nesmíte se na ně dívat – Čečenci na vás hned namíří zbraň. Vlak zdržují, dlouho se nic neděje, pak do vagónu naskočí dva (jsou vidět přes matné špinavé sklo). Jejich kroky nejsou slyšet, podlahu pokrývají koberce, ale řinčení samopalů rytmicky zesiluje. Rychle jsme nacpali doklady mezi opěrky sedadel – co když je budou chtít zabavit? Na stolku přede mnou leží blok, chtěl jsem si udělat pár poznámek o naší cestě, a teď v něm propiskou kreslím modrou a tučnou vertikálu modlitby. Otec sepjal své bílé ruce přímo před mýma očima.

Pomalu prošli kolem nás, pozorně si přitom prohlédli každého cestujícího v našem společném voze. Dál… dál, přes celý vagón, k východu na druhé straně a vlak se nakonec rozjel.

Do londýnské redakce Timesů doručil expresní kurýr čerstvý článek Williama Russela, zvláštního zpravodaje z krymského válečného tažení. Russel nadšeně a barvitě líčil 93. skotský pěší pluk pod velením generála Campbella. Psal o vytrvalosti a chladnokrevnosti horalů, o tom, jak znamenitě odrazili útok nepřátelské kavalérie. It was the thin red line, tak popsal hrdiny Russel, tenká červená linie, která se naježila ocelí. Červená je barva skotských stejnokrojů, barva nebe za úsvitu v dáli, tam, kde se slévá se zemí, barva krve prolité za vítězství a vína vypitého na počest vítězství. Tenká jako Vasylovy rty. Pevně je sevřel, aby se mu nechvěly. Moc se mu chtělo plakat. Předevčírem si ode mě Vasyl půjčil peníze, viděl, že v peněžence skoro nic nezbylo, slíbil, že mi to dnes vrátí, ačkoli jsme oba věděli, že nevrátí.

Jeho rty byly stejně tenké jako linie obrany skotských pěšáků, nebyly však červené. Měly vybledlou zaprášenou oranžovou barvu, barvu, jakou mají cihlové ohrady kyjevských hřbitovů.

Musím projít širokou asfaltovou cestou, která rozlamuje hřbitov na dvě rozervané poloviny, abych se dostal do svého baráku. Tenhle patrový pokřivený a sesedlý dům se špinavým a zanedbaným dvorkem a planou jabloní pod okny stojí hned za poslední řadou hrobů, poblíž obchodu s rituálními předměty a kolumbáriem. Je mrtvý; žít v něm je stejné jako být hořící třískou v otepi dříví promočeného lijákem. Na kilometry kolem je jen ticho a pivní plechovky, vlhká zelená pole, hořké kopečky, bílé či nachové slunce.

V zimě, v prosinci, jsem cítil velkou bolest, nedokázal jsem vstát z lůžka mnoho dnů. Moje máma byla u mě, ale mateřská láska se často bere příliš organicky, jako šustění javorového listí nebo vůně květin na parapetu nebo velké blikající hvězdy za jasné noci. Bez téhle lásky se nedá přežít, ale není v ní nic zázračného, nečekaného, zářivého, nic, co by dokázalo vzkřísit. Tentokrát mi máma nemohla pomoci. Mé síly stačily jen k tomu, abych ťukal do kláves začátky utrápených, mdlých zpráv na sociálních sítích, občas jsem něco snědl, hodně jsem spal ve snaze omezit vědomý život na nutné minimum.

Měl jsem jisté mlhavé pomyšlení na cestu do zahraničí, do Polska, zoufale jsem se chytal této myšlenky, těch neurčitých a křehkých ostrovů plánů, musím změnit prostředí, naučit se jazyk, musím něco dělat, nakonec musím aspoň vstát z postele. V Polsku žije můj blízký přítel, básník a filolog, požádal jsem ho, aby mi poslal několik dobrých učebnic: jazyk, literatura, dějepis. Oznámení o uložení zásilky přišlo nečekaně koncem prosince; předtím, než vám ho vydají, porovnají obličej s fotografií v pasu, nikdo kromě mě by tyhle knihy vyzvednout nemohl.

Sotva si lze představit něco depresivnějšího než hlavní hřbitovní uličku v prokřehlém prosinci skoupém na sníh. Pozítří budou katolické Vánoce, řídký sníh nedbale posypal zem, ta však zůstala kluzká, holá a šedivá. Je zima. K metru je to daleko, do kopce, boty kloužou po náledí. Téměř žádní lidé, jen vypelichaní a promrzlí toulaví psi pendlující po krajnicích cest.

Na poště mi vydají obrovskou kartonovou krabici, polepenou lepicí páskou. Krabice je těžká, v zimní bundě a se zásilkou vypadám jako čítanková trhovkyně z devatenáctého století, boty na šikmé cestě zase kloužou, obyčejně se tudy nosí rakve, věnce, rýče, zatímco já nesu krabici s knihami.

Doma se ukazuje, že tam žádné knihy nejsou. Jablka, konzervy, vánoční pohlednice, teplé věci, panebože, vcházíme úzkými dveřmi, jdeme ke kuchyňskému stolu, vypadáme jako jeskynní lidé, kteří za temné a sychravé noci objevili náhodné ohniště. Před týdnem ve starobylém a překrásném Krakově elegantní ženské prsty ukazovaly na potřebnou polici, zatímco dlouhé mužské prsty z této police sundávaly čokoládovou bonboniéru nebo vlněné ponožky, v zásadě je celkem jedno, co přesně to bylo, podstatnější je to, že v bříšku každého takového prstu se ukrývalo teplo a chvění srdce a žádný chlad nebo led, žádná dlouhá a nepohodlná cesta nebyly s to jej vyvětrat či ochladit. Byl tu také malý anglicko­-ruský slovník; můj přítel, básník a filolog, asi ve spěchu omylem přibalil jinou knihu. Usmál jsem se a otevřel slovník v půlce – anglická slova byla elegantní a štíhlá, zatímco ruská byla velká a neohrabaná. Stála seřazená do šiků proti sobě.

To ráno, kdy začal útok, Turci ­zanechali téměř bez boje všechny obranné reduty, odevzdali děla, která nyní Rusové na opačné straně údolí nakládali na fůry za účelem následující přepravy do zázemí. Lord Reglan, velitel spojeneckého expedičního korpusu v Krymu, zuřil. Vydal rozkaz lehké jezdecké brigádě, elitnímu útvaru, který byl tvořen výlučně mladými šlechtici, zaútočit na Rusy a získat děla zpět. Bylo to čiré šílenství, údolí bylo ze dvou stran otevřené ostřelování, protivníkova armáda se nacházela v bojové pohotovosti.

Lord Lucan, velitel lehké jezdecké brigády, řekl, že není na výběr, musí poslechnout rozkaz, a pak lord Cardigan zavelel: „Do útoku! Kupředu!“ – a jako první se vrhl na nepřítele. Takhle jednoduše, kupředu a jenom kupředu, bez ohledu na strach a smrt, bez ohledu na bolest a zoufalství. Jenom kupředu a ať čest je tvým štítem, láska tvým brněním, Bůh tvým cílem, nechť krása přebývá s tebou až do konce. Nechť smrt zůstane pouhým škrábancem, který zdobí zvláštním způsobem a dává smysl.

Útok lehké kavalerie byl pro Rusy zcela nečekaný. Britové se prohnali pod křížovou palbou, rozpárali Uralský kozácký pluk, vtrhli na baterie artilerie, rozprášili pěšáky a kanonýry.

Prosekali se zpět řadami ruské pěchoty, avšak v údolí je, oslabené, rozprášené, smetla dělová kanonáda z křídel. A tak zanechávali své mrtvé koně a utíkali nerovným podzimním údolím a vypadalo to stejně, jako když ruka prudce trhne za okraj ubrusu, červená jablka se vysypou z mísy a jedno se zakutálí pod mou židli.

Zvedám jej z podlahy, to jablko­-jezdce, živého, nezraněného, vyuzeného kouřem a srdečním teplem, a podávám jej Vasylovi. Říkám mu ukrajinsky:

„Dejte si, pane Vasyle, na moje zdraví…“

16.–17. září 2017, Lvov

Z ruského originálu Ataka ljogkoj kavalerii. Kak jabloko pobedilo smerť v Krymu i na Donbasse (Časopis Fokus, 19. 10. 2017) přeložil Alexej Sevruk.