Kritická teorie jedné z hlavních postav frankfurtské školy nahlíží sport jako zkázonosný výtvor masové kultury. Zároveň v něm ale překvapivě vidí utopický moment, jak zažít svět bez panství směnné hodnoty.
„Dokonale osvícená země však září ve znamení triumfálního neštěstí.“ Tato věta dokonale vystihuje atmosféru na zaplněných náměstích, před televizními obrazovkami i na stadionu, kde se všichni smiřují s prohrou národní reprezentace ve finále sportovní události. Stačí vzpomenout na traumatickou prohru českých fotbalistů s Řeckem v semifinále mistrovství Evropy. Jenže úvodní citace není ničím jiným než úvodní myšlenkou legendární Dialektiky osvícenství (1944, česky 2009) Maxe Horkheimera a Theodora Adorna. I když jejich opus magnum nemá zdánlivě nic společného se sentimentální nostalgií sportovního fanouškovství, paradoxně se imanentního charakteru sportu dotýká mnohem více, než autoři mohli vůbec domyslet. Druhý jmenovaný měl přitom ke kulatému nesmyslu mnohem blíže, než se má (nejen) v intelektuálních kruzích obvykle za to.
Dialektika sportovního osvícenství
„Pokud bychom shrnuli nejdůležitější trendy dnešní kultury, bylo by těžké najít kategorii těhotnější než sport,“ napsal Adorno v díle Prismen: Kulturkritik und Gesellschaft před třiašedesáti roky. Tehdy mohl jen stěží tušit, jak závratné sledovanosti dosáhnou jím tolik kritizovaná masová média právě díky sportu: například před čtyřmi roky viděla alespoň jednu minutu finálového klání fotbalového šampionátu v Brazílii miliarda diváků. Přesto má Adorno pověst těžkotonážního intelektuála, který by si o sport ani kolo neopřel.
Sportem byl, pokud je známo, nepoznamenán i v každodenním životě. Jeho smrtelné srdeční selhání při vycházce v Alpách v roce 1969 rozhodně nebylo důsledkem vášnivého vysokohorského trekování. Své mládí nestrávil s balónem na plácku za barákem, ale spíše za klavírem. Není divu, že více než polovinu svého díla věnoval právě hudbě, kdežto sportu pouze několik sporadických řádek. Přesto je právě on některými autory považován za jednoho z pionýrů akademického zkoumání sportu.
Nejrozsáhlejší poznámku věnoval sportu v reakci na Thorsteina Veblena. Americký teoretik zahálčivé třídy považoval sport za přehlížený sociální fenomén, který ve skutečnosti slouží jako společenská fasáda. Viděl za ní sféru animálního predátorství, které v člověku oživuje sadistické a násilné choutky. Adorno vše kvituje, včetně Veblenovy definice sportu jako pseudoaktivity, při níž lidé upouštějí nashromážděnou energii tak bezvýznamnou činností, jako je kopání do míče dvaadvaceti lidmi najednou, navíc prováděné s neskonalou vážností. Adornovi, který hledal odpověď na selhání emancipačních snah lidstva, musely takové teze rezonovat. Proletářská revoluce k barikádám nedošla, protože dělnická třída to vzala přes fotbalové šestnáctky.
Přesto ale Veblen zůstává v Adornových očích pouhým konzervativním reakcionářem, který predátorskou afinitu sportu považoval za návrat do předmoderních archaických dob. Adorno, věrný své metodě negativní dialektiky, objevil i druhou stranu sportovní násilnosti, když mluví o masochistické stránce sportu. „Moderní sporty se zdají navracet tělu některé funkce, o které ho připravily stroje. Ale dělají to jen proto, aby vytrénovaly lidi k ještě ochotnější službě strojům. Sporty tudíž patří do oblasti nesvobody, ani nezáleží na tom, kde jsou organizovány,“ vysvětluje Adorno s tím, že sport je ryze moderní záležitost.
Sebetrýznící se amatérští běžci a cyklisté dnešních dnů jeho tvrzení beze zbytku naplňují. Posedlost kvantifikovanou výkonností ukazuje, že ze stroje se nestal dobrý sluha, ale nový pán. Přesně tak Adorno s Horkheimerem analyzovali nepovedené osvícenství. Sebezáchovný cíl ovládnout přírodu rozumem, abychom si zajistili přežití, se nakonec zvrhl v panství člověka nad člověkem. Právě ve sportu jsme svědky racionálního ovládnutí naší tělesnosti, a to nikoli z pudu sebezáchovy, ale kvůli neužitečné zábavě, kterou přitom bereme smrtelně vážně.
Liga mistrů směnné hodnoty
Na takové pojetí navazuje i francouzský sociolog Jean-Marie Brohm, který bývá označován za sportovního neoadornovce. Ve své knize Sport: A Prison of Measured Time (Sport. Věznice měřeného času, 1989) definuje sport jako zcela specifický způsob, jak se v kapitalismu vztahujeme k vlastnímu tělu. V kolektivní halucinaci sportem naše těla adorujeme, fantazírujeme o nich a zároveň je individuálně zakoušíme jako objekty, které nám slouží coby mechanické stroje k naplnění étosu tvrdé práce s maximálním výkonem. Jinými slovy navázání na Adornovu kritiku sportu, v jehož rámci subjekt manifestuje sám sebe nevědomou imitací kapitalistických pořádků. Ona predátorská soutěživost ve sportu není potom ničím jiným než prostoupením našeho volného času dalším druhem práce. Nehynoucí obdiv k Jágrově dřině v zátěžové vestě během hokejového tréninku nebo legendární historky o tom, jak Pavel Nedvěd zůstával dlouho po tréninku na trávníku, aby piloval své fotbalové dovednosti, jsou čirou manifestací maximalizace pracovního výkonu za hranicemi možností.
Příčinu sportovní imitace světa práce Adorno spatřoval ve zmizení diference mezi kulturní a ekonomickou sférou: kulturní produkce se sama stala výrobou. Celý svět prostoupila směnná hodnota, která anihiluje kvalitativní rozdíly a nahrazuje je kvantifikovatelnou stejností. Proto už dnes málokomu připadá divné, že v moderním fotbale existuje hráčský trh, na němž se s lidmi obchoduje jako se zbožím. Svoji průběžnou hodnotu si fotbalisté mohou denně kontrolovat například na stránkách transfermarkt.com. Adornova hyperbolizovaná kritika se tak po padesáti letech stává až neuvěřitelnou skutečností, když Brazilec Neymar přestupuje mezi dvěma fotbalovými kluby za částku přesahující 220 milionů eur.
Zahrát si bez kapitálu
Zdá se, že sport není ničím jiným než lístkem do dystopické budoucnosti kapitalistické totality (pokud v ní ovšem už nežijeme). Sociolog kultury David Inglis ale upozorňuje, že Adornova zdánlivě nemilosrdná kritika je neodmyslitelná od stylu jeho psaní, založeného na ironii. Účelem sžíravé kritiky je z tohoto hlediska politická intervence, jež nás má vytrhnout ze schematického uvažování o sportu jako něčem nepodstatném, nepolitickém, co leží mimo každodenní svět kapitalistické dominance. Inglis usvědčuje již zmiňovaného Brohma, že se nechal lapit do Adornem nastražené pasti, takže svou kritikou sportu bez špetky ironie rozehrál intelektuální klauniádu, v níž je smrtelně vážná kritika nakonec docela k smíchu.
Nejde ale pouze o ironii. Adorno se v Estetické teorii (1970, česky 1997) vrací i k interní logice sportu jako dimenzi hraní, která povznáší život nad kontext bezprostřední ekonomické praxe a příčinného jednání. V tom vidí originální esenci hry, která může být výzvou společenskému statu quo. Ve své podstatě je sport hra kombinující vitalitu a nezaujatost, vážnost i neužitečnost. Vytváří společenskou polemiku vůči institucím a agendám, které sport organizují, zprostředkovávají a komodifikují, protože na hřišti se řídí pouze vlastní logikou. Jenže milovník dialektiky Adorno by zřejmě ironicky připomněl, že nakonec i onu polemiku zprostředkovává spektákl kulturního průmyslu.
Autor je sociolog a publicista.