CD, Kuffenheim Sound, 2018
Na novou desku Jamese Colea, který za poměrně divokých okolností (týkajících se především jeho bývalého parťáka Huga Toxxxe z někdejší skupiny Supercrooo) opustil label BiggBoss, se čekalo mimo jiné proto, že avizoval návrat k tvrdému rapu, což rozhodně neplatilo o jeho předešlých počinech. Milovníci Supercrooo budou zřejmě potěšeni, neboť syrový, spíše minimalistický elektronický zvuk Stanleyho Kuffenheima ze všeho nejvíc připomíná právě kapelu, která v minulosti určovala, kam se bude český hip hop ubírat. Sice v tom není takřka žádný vývoj, ale sázka na jistotu se v tomto případě vyplácí víc než „experimenty“, k nimž se Cole uchyloval ještě před pár lety (Orfeus, 2016). Ukazuje se, co už dávno víme, a je dobře, že si to znovu uvědomil i James Cole: to, co mu jde nejlépe, je totiž přidrzlá flow plná rýmů, které nejsou jen vulgární, ale také vtipné, a které rozhodně nelze považovat za schematické. Cole nicméně na posledním počinu chvílemi ukazuje i jinou, místy až sebemrskačsky bilancující tvář. Kontrast mezi nekompromisními pointami Kuffieho a sebezpytující intimní výpovědí Jamese Colea ovšem není příliš kompatibilní, takže nezbývá než kvitovat, že formát duchovní a duševní zpovědi na albu nepřevažuje. Skutečnost, že hudebně nejsilnějším momentem alba se jeví skladba Arnold Leopard Navrátil, v níž vystupuje i Hugo Toxxx, je důkazem toho, že návrat k prověřeným polohám nemusí vždy působit jenom trapně. Track sice svou energii čerpá z nostalgie, ale přitom zůstává až nepříjemně aktuální.