Má v televizi velet vám

Když přijel v květnu Rodrigo Blanco Calderón do pražského Cervantesova institutu, aby uvedl český překlad svého prvního románu Kniha noci (The Night, 2016), vyžádala si ředitelka této instituce těsně před besedou, aby se nemluvilo o politice. Důsledně vzato to sice ani není možné, ale explicitním zmínkám se poněkud zaskočení účastníci diskuse raději přece jen vyhnuli. U knihy, jejíž děj se odehrává převážně v současné Venezuele a částečně v zemích východního bloku šedesátých a sedmdesátých let, to může vypadat jako nadlidský (a zbytečný) úkol. Autor ostatně svůj vztah k chávistické vládě vyjádřil už tím, že z Venezuely emigroval do Paříže, a politických názorů má takříkajíc plný Twitter. V Knize noci však obrazy rozvratu současné autoritářské Venezuely tvoří jen jednu z mnoha vrstev, a i kdyby v románu nebyly (což pražské setkání tak trochu sugerovalo), jednotvárností by určitě netrpěl.

Anagramy a palindromy

V roce 1907 začal Ferdinand de Saussure s přednáškami o obecné lingvistice. Dlouho se však nevědělo, že se v téže době usilovně zabýval na první pohled nesouvisejícím tématem, které je současně názvem prvního ze čtyř oddílů Knihy noci: teorií anagramu. Jak říká fiktivní spisovatel Pedro Álamo, „Saus­­sure tvrdí něco naprosto radikálního: veškerá poezie v literární tradici indoevropských národů, především latinská poezie všech období, vychází z emblematického vlastního jména (…), takže příslušné jméno, rozložené na slabiky a rozptýlené do všech veršů, zaznívá celou básní a určuje jak volbu slov, tak syntaktické uspořádání“. Jako by tu spolu s „denním Saussurem“ Kursu obecné lingvistiky byl ještě „Saussure noci“, který se tři roky obsedantně věnuje tezi, o jejíž platnosti je přesvědčen, ale prokázat ji nedokáže.

Když Álamo rozkládá jméno své múzy Margarity na slova mág a rarita, je to zároveň nesmysl i vrcholně vážná věc. Nejde ale zdaleka jen o jména: celá literatura se pak může jevit jako soubor slovních hříček, kde však zároveň na každém slově záleží. Kniha noci se v některých svých částech stává teorií i praxí tohoto pojetí. Třebaže hlavními postavami (pokud lze o něčem takovém v tomto labyrintickém textu vůbec mluvit) jsou nepíšící spisovatel Matías a psychiatr Miguel, kteří se scházejí v čínském bistru v Caracasu, nejsoustavněji je v textu sledován osud jiného spisovatele – tentokrát navíc nikoli fiktivního, ale takřka neznámého Venezuelana Daría Lanciniho. Vedle anagramů se tak do textu dostávají palindromy, věty, které se dají číst oběma směry stejně. Lancini totiž dokázal napsat celé palindromické básně a shrnout je pod obousměrným titulem Oír a Darío (Naslouchat Daríovi, 1975). Ač v románu říká, že to vlastně nejsou básně, ale „jen takové hříčky“, věnuje jim podstatnou část života. Nejspíš proto, že v anagramech a palindromech jako by promlouval „jazyk sám“ – jenže výsledkem je zase konkrétní promluva, která sotvakdy bývá nevinná: jak ukazuje jedna z postav knihy, na každém písmenu či hlásce záleží nejen u jména milované bytosti, ale i v úspěšném reklamním sloganu.

Nezodpovědná posedlost

Knihu noci můžeme chápat jako pokus o anagram (a částečně i palindrom) na úrovni kompozice celého románu. Ne že by tu nebyl příběh; je ale přerušován a tříštěn skoky v prostoru i čase a neustálými odbočkami, z nichž některé by mohly fungovat jako samostatná povídka. Postav je tu tolik, že vlastně ani nemá smysl pokoušet se ve všech vztazích orientovat. Mihne se mezi nimi i Pablo Neruda, z něhož si Lancini utahuje ve Varšavě, Louis Aragon nebo salvadorský básník Roque Dalton (viz A2 č. 7/2018). Svorníkem celého díla je spíš samo emblematické slovo „noc“: v noci se odehrávají násilnosti a vraždy, v temnotách se ocitá Caracas při výpadcích elektrického proudu, The Night se jmenuje píseň kapely Morphine, kterou Matías pořád dokola poslouchá. A potom je tu „noční“ stránka jazyka a neustálá „nezodpovědná posedlost“ hrou se slovy, která se rozumově ospravedlnit nejspíš nedá, ale zbavit se jí taky nelze.

Na námitku, že se Kniha noci čte těžce, protože toho autor smíchal dohromady příliš, se dá celkem snadno odpovědět, že právě o to šlo. Závažnější už je, že text v lecčem připomene o generaci starší latinskoamerické autory, v první řadě Roberta Bolaña – jsou tu podivínští umělci, literární dílny, znásilňování a vraždy žen, prvky politického thrilleru i dějiště na obou stranách Atlantiku. Na druhou stranu je pro mnohé současné prozaiky z Latinské Ameriky těžké vystoupit z Bolañova stínu, stejně jako o něco dřív nebylo snadné zbavit se nálepky magického realismu nebo – Gombrowiczovými slovy – „zabít Borgese“.

Venezuela během boomu latinskoamerické prózy nevyprodukovala globální literární hvězdu, a Kniha noci je tak prvním českým překladem venezuelského autora od roku 1981. Z předchozích odstavců vyplývá, že úkol překladatele Víta Kazmara vůbec nebyl snadný. Můžeme jen doufat, že překlad dalšího venezuelského díla bude následovat s menším časovým odstupem. Třeba v té době už Venezuela nebude skomírající ropný emirát, o jehož politice se na oficiálních akcích radši nemluví.