Jeff Lemire, Jordie Bellaireová, Emi Lenoxová
Plutona
Přeložil Richard Podaný
Crew 2018, 152 s.
Komiksový scenárista a kreslíř Jeff Lemire patří k nejplodnějším a zároveň nejzajímavějším autorům dneška. Čeští čtenáři se však s jeho pracemi mohou setkat až teď. Na sklonku loňského roku vydalo nakladatelství Comics Centrum první díl série Černá palice, letos přišlo nakladatelství Crew s uzavřenou řadou Plutona, vzniklou ve spolupráci se dvěma komiksovými výtvarnicemi. Jako autor, který vzešel z undergroundových vod, nabízí Lemire na superhrdiny trochu jiný pohled. Plutona je v civilním životě matka samoživitelka, která musí mít dvě práce, přičemž fastfoodu, v němž dělá po večerech, by se Clark Kent vyhnul obloukem. Lemire se ale rozhodl vyprávět trochu jiný příběh než o statečné samoživitelce – v komiksu totiž jde o skupinu dětských hrdinů, kteří Plutonu najdou v lese mrtvou. Nález mrtvoly a navíc superhrdinky je pro děti, které nedají mobil z ruky a většinou se bezcílně a znuděně poflakují po předměstí, samozřejmě rozptýlením a každý člen nesourodé party s ním chce naložit po svém. Natočit její tělo a zviditelnit tím sám sebe? Nahlásit nález mrtvoly na policii, a dát tak všem padouchům na srozuměnou, že jim už nikdo nestojí v cestě? Anebo ji tajně pohřbít a vytvořit společné tajemství? V každém z teenagerů tenhle hrůzný nález spustí myšlenky a pocity, ve kterých se ohlašuje dospívání. Někdo selže, jiný obstojí, málokdo ale naplní počáteční očekávání čtenáře. Doufám, že další překlady Lemireho děl budou následovat.
Jiří G. Růžička
Lucie Jesenská
Božské odpoledne
Literární salon 2017, 84 s.
Děj poemy Lucie Jesenské Božské odpoledne probíhá v horské vsi, nad kterou se rozklenulo bezčasí a lidé neumírají. Šíří se však infekce způsobující ztrátu paměti. Forma poetické novely, respektive veršované romance umožňuje střídání hledisek jednotlivých postav, které komentují prostředí a pohyb děje, což by v prozaickém vyprávění mohlo působit jako balast. Tibetská jména postav naznačují absurdní Tibet, pokrývaný závějemi prachu, v nichž se brodí opelichaní jaci a lidé jsou znechuceni fádní každodenností. Postava Jangsom nalezla deník, do nějž si kdosi zapisuje na obranu své paměti. Spekulace o smrti, lži, amnézii a nevůli jsou motivem děje; jako by jej nepřímo vylučovaly. Další, řádně absurdní linie příběhu probíhá v brooklynském divadle a její těžiště spočívá v meditaci o životě v divadelní představě. Do příběhu vstupuje Bůh jako autorčina všemohoucí metafora, zvědavá na další děj z trosek svobodné vůle, jak probíhá vzdor neosobnímu scénáři. Lucii Jesenské se zdařilo vypodobnit alegoricky totalitu, reprezentovanou současnou Čínou okupující Tibet. Od roku 1950 zahynulo v důsledku represí a hladomoru přes 1,4 milionu Tibeťanek, Tibeťanů a jejich ratolestí, statisíce jich odešly do exilu. Mnohdy jsou vězněni na základě vykonstruovaných obvinění, kulturní památky jsou ničeny čínskou mocí, přírodní prostředí je devastováno těžbou surovin a bezohledným čerpáním vody pro potřeby průmyslu. V podstatě se jedná o vleklou humanitární a ekologickou katastrofu. Chvályhodné, že Lucie Jesenská vzala umělecky Tibet na vědomí!
Vít Kremlička
Adéla Knapová
Slabikář
Fra 2017, 514 s.
Po deseti letech od uzavření takzvané kuřimské kauzy, když už jsou všichni odsouzení na svobodě, vyšly hned dvě knihy, které se s touto přízračnou událostí vypořádávají literárně. Vedle komiksu Marka Šindelky, Vojtěcha Maška a Marka Pokorného (viz recenzi v A2 č. 6/2018) vyšel i román novinářky Adély Knapové, která se případem aktivně zabývala. Už zcizující magrittovský nápis na obálce „Tohle není kuřimská kauza…“ evokuje, že nejde o skutečnou kouřící dýmku, nýbrž o její literární zobrazení. Jsou tomu sice přizpůsobeny jednotlivé detaily (především s ohledem na oběti), ale ze základního příběhu je velice snadné si domyslet skutečné předlohy postav a rámcově odpovídají i popisované události. Autorka v promluvách hlavní postavy, začínající novinářky, která se na vlastní pěst začala kauzou zabývat, dává najevo, že je i po tak dlouhé době nutné alespoň naznačit kontury pravdy, která zanikla v neustále se proměňující zpravodajské smršti. Je zde zmíněn obsah neznámých dokumentů souvisejících s případem, pravděpodobná role zmizelého otce Barbory Škrlové jako hybatele případu i spousta dalších detailních informací. Ačkoli byl případ svou fascinující literárností, respektive naprostou neuvěřitelností dění i jeho mediálního obrazu ke zpracování přímo předurčen, ze zápletky s parametry béčkového thrilleru se zde stává trochu zdlouhavý a těžkopádný materiál. I přesto se ale jedná o dobře napsaný a velmi poutavý text, vypovídající o mocenských ambicích, lidské slabosti, psychopatické manipulaci nejbližších lidí nebo principech fungování náboženské sekty.
Karel Kouba
Erving Goffman
Všichni hrajeme divadlo
Přeložila Milada McGrathová
Portál 2018, 294 s.
Jeden z klíčů ke knize, která předznamenala inspirační osvěžení v době, kdy se o moc nad sociologií dělil funkcionalismus s marxistickým konfliktualismem, lze nalézt v drobné poznámce, v níž Erving Goffman přiznává inspiraci méně slavným kolegou Tomem Burnsem: „při všech [společenských] interakcích je v pozadí základním tématem touha každého z účastníků řídit a kontrolovat reakce ostatních přítomných“. V roce 1959 namísto člověka-stroje či člověka-organismu Goffman postavil do centra odborné i laické pozornosti lidskou bytost, která jako aktivní hráč/herec střídá různé „scény“ a v nich méně či více úspěšně performuje svou „fasádu“ – to, jak chce, aby ho ostatní vnímali. Přirovnání sociální situace k tomu, co se děje na divadelním jevišti i v jeho zákulisí, se ukázalo být velmi produktivním popisem fungování společnosti. Dramaturgické pojetí se ujalo natolik, že už dnes onu „hernost“ interakcí vnímáme nikoli jako jeden interpretační rámec sociální teorie, ale jako něco zcela obecně přijímaného a běžného. Díky oprášenému vydání překladu Milady McGrathové, publikovaného roku 1999 (signifikantně Studiem Ypsilon), si i dnešní čtenář může připomenout, že každý sociální fakt, který považujeme za odvěký, má své prostředí, aktéry i datum vzniku. Publikaci doplňuje doslov Martina Hájka, který ovšem upozorňuje na slabinu teorie, již si Goffman uvědomil brzy po vydání knihy: ne vše tak úplně hrajeme – s některými svými maskami jsme tak sžiti, že bychom bez nich ztratili svou identitu.
Marta Martinová
Teheránská tabu
(Tehran Taboo)
Režie Ali Soozandeh, Německo, Rakousko 2017, 96 min.
Premiéra v ČR 14. 6. 2018
Režisér Ali Soozandeh vyrůstal v Íránu, ale ve svých pětadvaceti odešel do Německa. Jeho film Teheránská tabu tak vychází z osobních zkušeností, vznikal však v mnohem svobodnějších podmínkách než íránské snímky. Soozandeh ostatně v rozhovorech zdůrazňuje, že Teheránská tabu by v Íránu ani vzniknout nemohla. Zabývá se totiž problémy, o kterých se v tamější společnosti nemluví, a které se tím pádem řeší v šedé zóně ilegálních obchodů a vztahů. Zejména ho zajímají potíže, do kterých se dostávají ženy v souvislosti se sexualitou, těhotenstvím, kariérou a rodinným životem. Film představuje Írán jako represivní patriarchální společenství, v němž ženy k jakékoli činnosti potřebují úřední povolení a souhlas manžela. Ve třech vzájemně propojených příbězích můžeme sledovat, jak muži tohoto stavu více či méně zneužívají. Snímek je možná až příliš vehementní v tom, jak se snaží neustále upozorňovat na různé jednotlivé represe. Na rozdíl od špičkových rumunských filmů pojednávajících o období totality navíc příliš neukazuje, jak diktatura tvaruje způsoby myšlení a každodenní chování lidí, kteří v ní žijí. Protože tvůrci nemohli natáčet přímo v Teheránu, využil Soozandeh, který pracuje jako animátor, techniku rotoskopie (překreslování hraných záběrů do animace) a prostředí vytvořil na základě fotografií skutečného města. Realistická animace tak ještě zdůrazňuje, že film je do značné míry pohledem zvnějšku do míst, která jsou filmařům jinak zapovězena.
Antonín Tesař
Olga Mikh Fedorova, Milan Mazúr, Iryna Zakharova
Chiasmus
Pragovka Gallery Rear, 24. 5. – 5. 7. 2018
Můžeme si uměleckými prostředky klást filosofické otázky? Trojice umělců v rámci společné výstavy Chiasmus odpovídá jednoznačně kladně a přichází s odpovědí, která se odráží od metafory chiasmu. V duchu deleuzovského biologizujícího antiesencialismu se zde prolíná interpretace člověka jako evolučního rozšíření planetární organické hmoty a sociálními sítěmi konstruovaného lidského já. Podle kurátora Viktora Čecha jsme chiastickými mutanty, v nichž se kříží virtuální identita s organickou matérií. Přesto ale na ambiciózní otázku reaguje až příliš skromná výstava, sestávající z několika videí s bezpohlavní nahotou, ironickým (zne)užitím estetiky seriálových detektivek nebo příběhem „nejosamělejšího ptáka na světě“, který se zamiloval do betonové sochy. Možnosti galerie Pragovka jsou v současné době využity jen částečně. Její velkorysé a zároveň syrové postindustriální prostory si přímo říkají o komplexnější výstavní projekty, pořádání sérií tematických workshopů nebo kolektivní kurátorskou či uměleckou praxi. Nakolik se podaří tento potenciál naplnit, bude zřejmé během následujících měsíců. Záležet bude hlavně na postoji pražského magistrátu a sponzorů, protože na tuto otázku je v současnosti nutné podat především finanční odpověď. Pragovce lze v tomto ohledu rozhodně držet palce.
Martin Vrba
Robert Harris
Otčina
CD, Radioservis 2017
Když se alternativní historie opře o vítězství Adolfa Hitlera v druhé světové válce, je úspěch téměř zaručen. Britský spisovatel Robert Harris románem Otčina debutoval v roce 1992 a jeho kniha se okamžitě stala bestsellerem. V roce 2016 knihu zdramatizoval Vít Vencl a pro Český rozhlas ji v šesti pokračováních natočil Aleš Vrzák. V loňském roce původní četba na pokračování vyšla i jako audiokniha. Na dramatizaci si dal Český rozhlas záležet a obsadil do hlavních i vedlejších rolí současné herecké celebrity v čele s Jiřím Vyorálkem v roli Xaviera Marche, vyšetřovatele berlínské kriminálky. Největším lákadlem je samozřejmě autorův popis života v Hitlerově utopii, nicméně Harris přidal i napínavé detektivní vyšetřování, které vede k nejvyšším místům, a to zrovna ve chvíli, kdy má Vůdce v roce 1964 slavit své sedmdesáté páté narozeniny. To, co je pro protagonisty příběhu nepříjemným překvapením, tedy způsob, jakým se Hitler zbavil Židů, je pro posluchače známá realita. Stabilizovanou fašistickou společností, která má čilé diplomatické vztahy i se Spojenými státy, by odhalení masového vyvražďování řízeného z nejvyšších míst mohlo otřást. V audioverzi figurují desítky postav a herců a zvuk je navíc přeplněn realistickými ruchy. Občas si tak posluchač není úplně jistý, co se vlastně děje. Ale to je jen malá výtka k velkorozpočtovému projektu, který ukazuje, jak se dnes také dají dělat audioknihy. Otčina ostatně nedávno získala cenu Audiokniha roku 2017 v kategorii nejlepší dramatizace.
Jiří G. Růžička
James Cole
Stanley Kuffenheim
CD, Kuffenheim Sound, 2018
Na novou desku Jamese Colea, který za poměrně divokých okolností (týkajících se především jeho bývalého parťáka Huga Toxxxe z někdejší skupiny Supercrooo) opustil label BiggBoss, se čekalo mimo jiné proto, že avizoval návrat k tvrdému rapu, což rozhodně neplatilo o jeho předešlých počinech. Milovníci Supercrooo budou zřejmě potěšeni, neboť syrový, spíše minimalistický elektronický zvuk Stanleyho Kuffenheima ze všeho nejvíc připomíná právě kapelu, která v minulosti určovala, kam se bude český hip hop ubírat. Sice v tom není takřka žádný vývoj, ale sázka na jistotu se v tomto případě vyplácí víc než „experimenty“, k nimž se Cole uchyloval ještě před pár lety (Orfeus, 2016). Ukazuje se, co už dávno víme, a je dobře, že si to znovu uvědomil i James Cole: to, co mu jde nejlépe, je totiž přidrzlá flow plná rýmů, které nejsou jen vulgární, ale také vtipné, a které rozhodně nelze považovat za schematické. Cole nicméně na posledním počinu chvílemi ukazuje i jinou, místy až sebemrskačsky bilancující tvář. Kontrast mezi nekompromisními pointami Kuffieho a sebezpytující intimní výpovědí Jamese Colea ovšem není příliš kompatibilní, takže nezbývá než kvitovat, že formát duchovní a duševní zpovědi na albu nepřevažuje. Skutečnost, že hudebně nejsilnějším momentem alba se jeví skladba Arnold Leopard Navrátil, v níž vystupuje i Hugo Toxxx, je důkazem toho, že návrat k prověřeným polohám nemusí vždy působit jenom trapně. Track sice svou energii čerpá z nostalgie, ale přitom zůstává až nepříjemně aktuální.
Pavel Chodec