Mléčná dráha fantazie

Když v roce 2016 vyšel v nakladatelství Argo český překlad povídek Edogawa Rampo Zrcadlové peklo, byla to dobrá zpráva nejen pro znalce japonské literatury, ale také pro fanoušky tamní kinematografie. Rampo totiž patří k autorům, k jejichž dílu se japonští filmaři s velkou oblibou vracejí. Totéž platí i pro povídkáře a básníka Kendžiho Mijazawu, kterého Argo nyní představuje českým čtenářům ve sborníku Noc na galaktické železnici. Mijazawova fantazijní pohádková vyprávění inspirují většinou tvůrce animovaných filmů.

Mezi modernitou a nacionalismem

Dnes bývá Kendži Mijazawa interpretován většinou jako autor, který se hluboce zajímal o životní prostředí dávno předtím, než se ekologie stala důležitým společenským tématem. Narodil se na přelomu devatenáctého a dvacátého století a zemřel na počátku třicátých let. Jeho život tedy spadá do poslední části období Meidži, kdy Japonsko překotně vstřebávalo modernistické vlivy Západu, a ér Taišó a Šówa, v nichž narůstaly nacionalistické a militaristické nálady, které nakonec vyústily v japonskou účast ve druhé světové válce. Jeho tvorba je silně napojená na dobu svého vzniku, ale zároveň se vymyká dobovým literárním trendům. Mijazawa byl navíc doceněn až po své smrti a část jeho dnes nejznámějších prozaických děl, včetně nedokončené novely Noc na galaktické železnici, byla nalezena v autorově pozůstalosti.

Sborník, který Mijazawu představuje českým čtenářům, obsahuje jen jednu část tvůrcova díla: fantaskní vyprávění. Japonští literární historikové a teoretici ale stejně velkou pozornost věnují i autorově poezii, která je také podstatná pro některé filmové adaptace jeho díla. Čtení Noci na galaktické železnici je i přesto jednoznačně obohacující zkušenost pro pochopení často obtížněji proniknutelných animovaných filmů, které z autorových děl vycházejí.

Skrytá síla univerza

V animované Mijazawově biografii Ihatóbu Gensó, Kendži no Haru (Fantazie z Ihatovu. Kendžiho jaro, 1996) hlavní postava prohlašuje, že chce proniknout až ke skryté síle, která řídí smyslově vnímatelný svět. Snímek představuje Mijazawu jako pokorného neklidného génia, který vytrvale odmítá všechna lákadla pohodlného světského života a žene se za tajemstvími přírody a nutkavou potřebou uměleckého vyjádření. Je to nepochybně jednostranný portrét, který autora ukazuje tak, jak ho chtějí vidět jeho obdivovatelé. Tvůrcům se nicméně podařilo výstižně ztvárnit legendu, která spisovatele obklopuje. V jeho tvorbě se prolíná zájem o přírodní vědy a moderní technologie s kosmologií ovlivněnou buddhismem a snad i šintoismem, podle níž univerzum není rozdělené na vzájemně oddělené říše, ale naopak všechno je v neustálém vzájemném dialogu. Božstva, lidé, zvířata, stroje a anorganická příroda se potkávají a komunikují spolu jako rovní s rovnými. Violoncellista Gauche ze stejnojmenné povídky hraje po nocích v opuštěném mlýně zvířatům, vesničané z povídky Vlkoles, Košoles a Lupoles vyjednávají s okolními lesy, melancholická povídka Jinanová dítka líčí opadání jinanových semínek jako odchod dětí z rodného domu, v delším příběhu Větrný skřítek Matasaburó mají děti z vesnické základní školy za spolužáka chlapce, který je možná nadpřirozenou bytostí ovládající vítr…

Právě z perspektivy univerza, kde celé veškerenstvo je živoucí, prožívající a myslící, je potřeba chápat i povídky, které bychom z dnešního pohledu označili za jednoznačně ekologicky laděné – Noc v dubovém háji, kde stromy kárají lidského návštěvníka za to, že je chodí kácet, nebo Restaurace mnoha objednávek, ve které se dvojice lovců stane hlavním chodem připravované hostiny.

První filmová adaptace Mijazawova textu vznikla už v roce 1940. Byl to hraný film podle zmíněné povídky o větrném skřítkovi Kaze no Matasaburó. Většina adaptací ale patří do oblasti anime a ve větší míře se začaly objevovat v osmdesátých letech. Patří k nim řada krátkometrážních a středometrážních filmů, jako další verze Matasaburóa v režii slavného Rintara (1988), poetický sled statických obrazů Tanejamagahara no joru (Noc Tanejamagahary, 2006) v produkci studia Ghibli nebo západní animací ovlivněná Čúmon no ói rjóriten (Restaurace mnoha objednávek, 1992) Tadanariho Okamoty. Nejslavnějším filmovým převodem Mijazawova textu je bezpochyby Cellista Gauche (Sero hiki no Góšu, 1982) od proslulého spoluzakladatele studia Ghibli Isaa Takahaty. Hodinová bajka se přesně drží původní povídky, ale ukazuje spíš režisérovu mistrovskou práci s animováním podle klasických hudebních skladeb, než že by vystihovala spisovatelovu poetiku.

Světy plné koček

Daleko zajímavější jsou z tohoto hlediska dvě adaptace Mijazawových stěžejních textů, které natočil jinak nepříliš výrazný režisér Gisaburó Sugii. První z nich, Ginga tecudó no joru (Noc na galaktické železnici, 1985), vychází z jedné z nejkomplikovanějších Mijazawových prací. Několikrát přepracovávaný text, který se navíc nedochoval v kompletní podobě, představuje zvláštní imaginativní pásmo obrazů rámovaných cestou dvou chlapců, Giovanniho a Campanelly, intergalaktickým vlakem po hvězdách Mléčné dráhy. V povídce jsou zřetelné odkazy na Mijazawovo velké životní trauma, způsobené smrtí jeho mladší sestry. Důležitější ale je, že novela skvěle odráží fascinace typické pro společnost Mijazawovy doby. Je to neobvykle rozvolněná kosmopolitní fantazie, která začíná astronomickým výkladem o Mléčné dráze a je plná elektrických světel, teleskopů a geologických vykopávek. Zároveň se v ní ale mísí astrologická symbolika s křesťanskými motivy a východní mystikou. Animovaná verze má záměrně pomalé tempo, které umocňuje snovou estetiku původního díla a směřuje divákovu pozornost k propracovaným surreálným prostředím. Sugii se zároveň rozhodl dát všem postavám podobu mluvících koček pohybujících se po zadních nohách. V Mijazawově povídce sice o kočkách není ani zmínka, ale záměna lidí za kočky plně odpovídá spisovatelovu světonázoru, podle nějž člověk není středobodem ani vrcholem světa.

Antropomorfní kočky vystupují také ve zmíněném biopicu Ihatóbu Gensó, Kendži no Haru a hlavně v další Sugiiho adaptaci Mijazawova díla Guskó Budori no genki (Příběh Budoriho Guska, 2012). Původní povídka také patří k nejkomplexnějším textům ve sborníku, především díky autorovu vztahu k životnímu prostředí a místu člověka v něm. Příběh tentokrát drží nezvykle realistický tón, do kterého jen občas vniknou fantaskní motivy. Vyprávění o chlapci z oblasti sužované zhoubnými mrazy končí spásným plánem uměle zvýšit množství oxidu uhličitého a tím oteplit podnebí v celém kraji. Z hlediska současného globálního oteplování dost hrozivě působící nápad byl ve své době výrazem Mijazawovy důvěry ve vědu a její schopnost zlepšit životní úroveň trpících lidí. Sugiiho adaptace zachovává pointu původní povídky, ale zároveň celý příběh přenáší do fantazijní steampunkové krajiny. Guskó Budori no genki sice opět celkem trefně vystihuje ducha Mijazawova textu okouzleného moderními technologiemi, ale úplně postrádá zasněnou atmosféru filmové verze Noci na galaktické železnici. Je to poněkud nedotažený pokus spojit Mijazawův text s poetikou snímků Hajaa Mijazakiho: film chce být pohádkovým dojímavým vyprávěním, ale jeho předloha tomu neustále vzdoruje.

Chceme­-li zkoumat Mijazawův vliv na anime a japonskou popkulturu, nemusíme skončit u přímých adaptací. Jeho pojetí vztahu člověka a přírody se blíží například environmentalistickým filmům zmíněného studia Ghibli.