Nad propastí teorie

„Odvrátil se od jejich káravých postojů a vzpomínal, jak každá z knih křičela z polic knihovny s příslibem radikální kritiky pozdněkapitalistické společnosti.“ Jonathan Franzen ve svém románu Rozhřešení (2011, česky 2004) sleduje rozvětvené osudy americké středostavovské rodiny a nechává jednu z hlavních postav rozprodat svou radikální knihovnu. Chip Lambert, bývalý akademik a nyní aspirující scenárista, se zbavuje všech strukturalistů, poststrukturalistů, feministek a především úctyhodné kolekce autorů frankfurtské školy. Nuzný výdělek vymění za jednu romantickou večeři. „Jürgen Habermas neměl Juliiny dlouhé nohy, Theodor Adorno neměl Juliinu vilnou ohebnost, Fred Jameson neměl Juliin mazaný jazýček.“ Chip chce začít nový život, odnaučit se přísně kritickému, až negativnímu pohledu na svět a kulturu. Touží se oddat lásce, bezstarostným požitkům a podvolit se narkotizujícím účinkům masové zábavy.

Stále aktuální

Právě toto podvolení výše zmínění myslitelé, spojení s kritickou teorií a frankfurtským Institutem pro sociální výzkum, nahlíželi vždy s odstupem a důslednou kritikou. Načíst a pochopit všechny knihy z okruhu kritické teorie dá zabrat a ještě těžším úkolem je myšlenky a životy jejich tvůrců převyprávět čtivým způsobem. Právě to se podařilo britskému novináři Stuartu Jeffriesovi v knize Grand Hotel Abyss (2017), která je zároveň svižným přehledem evropských dějin a myšlení 20. století. Bývalý editor kulturní rubriky deníku The Guardian si vypůjčil název od maďarského filosofa Györgye Lukácse, který členům frankfurtské školy posměšně vyčítal, že zakotvili v honosném sídle se vším „komfortem, ale na okraji propasti, prázdnoty a absurdity“. Ďábelský hudební kritik Theodor Adorno, estetický flanér Walter Benjamin nebo miláček revolucio­nářů Herbert Marcuse ale měli důvod být negativní – jako marxisté židovského původu zažili strach ze sílícího nacismu, hrůzy druhé světové války, vynucený exil i rostoucí vliv masových sdělovacích prostředků a postupné rozmlžování hranic mezi vysokým a nízkým uměním na cestě od modernismu k postmodernismu. Stavěli na marxismu, zdrojem odcizení pro ně ale nebyly výrobní vztahy v továrnách, nýbrž mašinérie kulturního průmyslu. „Taková společenská kritika je dnes možná ještě aktuálnější než tehdy,“ upozorňuje Jeffries v době, kdy se reklama šije na míru naší digitální stopy na internetu a ve světě sílí nacionalismus.

Vzpoura proti rodičům

Frankfurtská škola seznámila marxismus s psychoanalýzou. Podle toho také Jeffries vykládá životy jednotlivých členů, kteří bojovali se svými otci velkotovárníky a váženými obchodníky, což autora vede až k poměrně důvěryhodným spekulacím, že jejich teorie byly živeny potlačovaným oidipovským komplexem. Adornův otec byl židovský vinař, který se oženil s katolickou zpěvačkou, a jejich syn Theodor byl pokřtěný jako katolík a vychovávaný v luxusu vyšší střední třídy. Nikdy nepochopil otcovu touhu po prosperitě a číslech, ale upínal se k matce, operní zpěvačce, a tetě­-pianistce. Probudily se v něm hudební ambice a později se ve dvacátých letech vydal studovat hudbu do Vídně, což jeho otec nikdy nepochopil a odsuzoval to stejně jako jeho pozdější akademické ambice. Při studiích ho však živil a podporoval, takže se mohl Adorno v klidu věnovat své práci. Podobný osud měl i mladý Walter Benjamin, který až do třiceti žil v domě rodičů i se svou ženou a synem. Benjamin to popisoval „jako dlouhé a strašné depresivní období“. Stejně jako podomní obchodník Řehoř Samsa z Kafkovy Proměny, který se změnil v obřího brouka, byl Benjamin synem, který dělá své rodině ostudu a není schopný si na sebe vydělat. Neuměl si ani uvařit kafe. Podobně „nepoužitelní“ v reálném životě byli i jeho kolegové, Herbert Marcuse neměl řidičák a nikdy nevařil, Adorno zase nezvládal dospět, protože si pěstoval úchylku na plyšové hrochy a rodiče oslovoval v dopisech infantilními přezdívkami. Takových zákulisních historek je kniha Grand Hotel Abyss plná.

Jeffries postupuje chronologicky po dekádách. Ve dvacátých letech byl založen Institut pro sociální výzkum ve Frankfurtu a odsud se jezdili němečtí filosofové provětrat na ozdravné pobyty v Itálii. Na stránkách knihy se jde přes klíčová třicátá léta, kdy se myslitelé v exilu, takzvané německé Kalifornii, střetli s hollywoodskou zábavou a americkým kapitalismem a Adorno o nucené vykořeněnosti poeticky napsal: „Pro muže, který nemá domov, místem pro život se stane psaní samo.“ Vyprávění o tom, jak filosofové nebyli nikde doma, putovali Evropou a utíkali před nacismem, se čte podobně snadno jako knihy od Ericha Marii Remarqua – jenom se tu pije méně calvadosu. Ve čtyřicátých letech Adorno sepsal s Maxem Horkheimerem Dialektiku osvícenství (1944, česky 2009), definitivní zúčtování s racionální touhou po technologickém pokroku, která lidstvo dovedla až k holocaustu. Po padesátých letech, kdy tehdejší ředitel Institutu pro sociální výzkum Max Horkheimer opatrně vyškrtával z publikovaných knih slova jako „revoluce“ a „marxismus“, aby vůbec pro institut sehnal nějaké peníze, přišla revoluční šedesátá léta, kdy se radikální hesla skandovala nahlas v ulicích. Marcuse se stal hrdinou, Adorno naopak fackovacím panákem, který chce jenom kritizovat, ale nemá zapotřebí nic měnit.

Jeffriesův oblíbenec je Walter Benjamin, jenž přičichl k divadlu, přátelil se s Bertoltem Brechtem, snažil se uživit na volné noze, psal rozhlasové hry a rád kouřil hašiš. Miloval komunitní romantiku Neapole a nenáviděl strnulost a dohled nad lidmi v Moskvě. Celoživotní dílo o pařížských pasážích nikdy nedokončil – zčásti to byl milostný dopis městu, ale především „příběh o zrodu kapitalistické modernity vyprávěný skrze vzorce železných a skleněných struktur pařížských pasáží“. Benjamin tak ovlivnil i filosofa Fredrica Jamesona, který na vztahu architektury a kultury popisoval o půlstoletí později symptomy postmodernismu. Krátký spis Umělecké dílo ve věku technické reprodukovatelnosti (1935; česky v souboru Dílo a jeho zdroj, 1979), v němž Benjamin vysvětluje, jak se s technickým pokrokem a možnostmi kopírování vytrácí autenticita uměleckých děl, zná snad každý student fotografie, estetiky a médií.

Algoritmus našeho vkusu

Ve Franzenově knize dostane Chip za knihy frankfurtské školy jenom pár dolarů, ale Jef­fries upozorňuje, že dnes by za ně dostal jistě o něco víc. Devadesátá léta, kdy se Chip rozhodne zbavit starých knih, byla jiná doba – britská premiérka Margaret Thatcherová pronesla nesmrtelný výrok o neexistující alternativě ke kapitalismu a Francis Fukuyama po pádu železné opony a komunistických režimů zvěstoval konec dějin. Liberální demokracie ale od té chvíle zažila těžké zkoušky, z nichž největší byl teroristický útok z 11. září 2001 a finanční kolaps v roce 2008.

Dnes procházíme městskou i digitální krajinou zaplněnou vizuálním smogem, sociální média mění vztahy v reálném životě a skandál kolem Cambridge Analytica odhalil, jak se nakládá s našimi daty, aby se kultura mohla lépe přizpůsobit poptávce. O tom se německým filosofům nezdálo ani v těch nejhorších nočních můrách. „Za online kulturní průmysl, který nám nabízí víc stejného, vytváří algoritmy pro lepší předvídání našich zálib a vyvolává v nás touhu po nadvládě, jsou mezi jinými zodpovědný Steve Jobs, Mark Zuckerberg a Jeff Bezos,“ píše v závěru knihy Jeffries. Hudební kritik Alex Ross v článku pro časopis New Yorker dokonce tvrdí, že frankfurtská škola předpověděla příchod Donalda Trumpa, tedy autoritářské osobnosti stvořené showbyznysem.

Grand Hotel Abyss je dobrá připomínka toho, že by nám mohla kritická teorie být stále užitečná, i když promlouvá z jiné doby, což bychom měli mít stále na paměti. Jeffriesova kniha je zábavné čtení, ale pokud chcete jít hlouběji, budete muset vytáhnout některé kousky z Chipovy rozprodané knihovny.

Autor je hudební publicista.