O čem zpravuje pach

„Opravdu šťastný může být jen člověk dokonale bílý, bílý jako mléko,“ uvědomí si v jednom okamžiku Aimé Billion, hrdina a vypravěč románu maďarského spisovatele Árpáda Kuna Šťastný Sever (Boldog Ézsak 2013; česky 2017). Aimé žije v Beninu, kde po skončení marxisticko­-leninské diktatury mohou konečně duchové vystoupit z ilegality. Celý dosavadní život užívá špatné jméno, jeho naděje se upínají k francouzsko­-vietnamskému otci, jenž ho opustil záhy po jeho narození. Musí se tedy spokojit s matkou, která je chráněnkyní hroznýšů a dcerou kouzelníka, jenž kdysi býval koloniálním viceguvernérem a po smrti milované manželky se „dal na kouzelnictví“, aby ji našel. Když všichni tři zemřou, může se konečně Aimé vydat na Sever. Mohlo by se zdát, že Kun – který se svým hrdinou sdílí nápadně mnoho biografických rysů – vypráví další z migrantských příběhů, sleduje konfrontaci kultur a problematizuje jejich hodnoty, analyzuje mocenský koloniální diskurs a podobně. To vše možná v pozadí nenápadně probleskuje, ale mnohem podstatnější je hledání odpovědi na otázku, zda a jak může být člověk opravdu šťastný.

Duch cizosti

Aimého vyprávění – neboť „autor“ několikrát zdůrazňuje, že příběh je pouze lehce upraveným záznamem vyprávění jeho skutečného přítele – využívá prověřenou choreografii eposu o třech zpěvech. V prvním Aimé žije a dospívá v Africe, ale cítí se být Francouzem, obklopen vúdú kejklemi se ztotožňuje s Descartem či Montaignem, jejichž portréty jej sledují v mezinárodní škole. Posléze se ale i on stává učedníkem moudrého boha Legby, který při plavání rád dumá nad světskými záležitostmi a odpočívá opřený lokty na hřbetech krokodýlů, ale přesto Aimé nepovažuje Benin za domov. Ve fantazii cestuje pomocí bedekrů po Evropě a mezi oběma kontinenty objevuje „území nikoho“. A právě toto provizorní nemísto se stává stěžejním prostorem jeho existence. A to i ve druhé a třetí části, v nichž už se vydává na skutečnou cestu, přes Francii do Norska. Cesta trajektem připomíná mytický sestup do podsvětí – potkává lidí zvláštní fyziognomie i gest, nelze odlišit živé a mrtvé. V Norsku si Aimé „osvojí roli černouška“ a konstatuje, že nezávisle na barvě kůže patří vždy k těm druhým. V Africe byl příliš bílý, v Evropě je moc černý. Ani tentokrát se příběh nezvrhne v očekávané strasti identity vykořeněného míšence, téma je totiž mnohem univerzálnější. „Duch cizosti mě nesleduje proto, že by mě chtěl zničit, nýbrž protože ke mně patří! Čím méně se ho bojím, tím je vlídnější. Kdybych ho konečně přijal, že také on jsem já, ještě bych si ho ochočil.“

Namísto martyria asimilace, dumání nad uprchlictvím, byrokratické kafkárny či hledání kořenů sledujeme totiž ochočování. Díky ztrátě kořenů rozmlouvá Aimé s kaktusy, které jej považují za lidskou rostlinu, nebo s lososy vystupujícími z tapet. V prastarém reliéfu roubeného kostela nalézá svou černou tvář mezi drakem a vikinskými bojovníky, jeho dvojník sestoupí z obrazu a zachrání norský národní poklad. Ve třetí části se tedy stane hrdinou, hvězdou regionálních novin a oblíbeným domácím pečovatelem seniorů na Kohoutím vrchu. Zkrotí ducha cizosti a šťastně spočine na Severu. Závěrečný happy end je tak důsledný a absolutní (naplnění milostného vztahu Aimého a handicapované dívky, zplození dítěte, počátek nového života, oslava přátelství), až to budí podezření a otázku, nakolik je „šťastný Sever“ opravdu šťastným.

Materialistické vúdú

Čím víc nás autor přesvědčuje o vypravěčově autenticitě, tím hlouběji se noříme do magickorealistického vyprávění. Neustále těkáme na hranici různých světů, mytické se prostupuje s dějinným, opojné se střízlivým. Pokřtění katolíci, kteří ve všední dny žijí podle vúdú, se hádají, zda se pod Noemovou archou vlnila slaná či sladká voda. Oponou na horizontu se cestuje do světa duchů, všude se courají nebožtíci. Komunističtí soudruzi chtějí v Beninu nahradit neexistující dělnickou třídu tak, že ze Západu přesídlí duše těch, které za života utiskoval kapitalismus, a coby zadostiučinění za někdejší potupný obchod s otroky hodlají davy mrtvých bělochů zapojit do práce pro africké cíle. Nemocného agitátora zaříkávají, polévají kohoutí krví, na hrudi mu uspávají krajtu, kněz vúdú nad ním drmolí Komunistický manifest a drží Leninovu bustu. Horečnatou atmosféru Jihu sice vystřídá ledová průzračnost, vášně a koření korektnost a filtrovaná řídká káva, ale i v Norsku vystupují ze zamrzlého vodopádu duchové, jimž se lyžáky stávají fetišem a lyžařské hůlky kopím.

Autenticitu Kunova románu negarantuje ani tak očité svědectví, jako spíš sdílená zkušenost cizosti. V poslední větě autor svému pomyslnému příteli slibuje, že jeho příští román bude o tom, jak se vystěhoval z Maďarska – jako by v tom nebyl podstatný rozdíl. Cizost, jež hrdiny Šťastného Severu doprovází, však není pouze bloudění v palimp­­sestovém rodokmenu či kulturní šok. Ostatně tam, kde se vypravěč zhostí role antropologa amatéra a hodlá analyzovat rozdíly mezi Beniňany a Nory na základě vztahu k bačkorám, je vlastně nejméně spolehlivý a uvěřitelný. Všudypřítomnou a každodenní cizost může pociťovat člověk i vůči vlastnímu tělu, které se vymyká kontrole – ať už pod vlivem sexuální touhy nebo degenerativní choroby.

Zabývat se každou buňkou

Topografie má všechny rysy literární idyly – malebná údolí a vrchy, miniatury (Aimé žije v domečku pro panenky) – a sociální utopie. Handicapovaní obyvatelé jezdí na dovolenou na Kanáry, na požádání dostávají od úřadu přidělen lepší dům, senioři pořádají závody s chodítky, místní plátek s nimi dělá interview a otiskuje jejich fotky na titulních stranách, zaměstnanci jezdí po pečovatelském domě na koloběžkách. Norové nežárlí a nedělají scény, k cizincům se chovají korektně, nevměšují se, nepoučují a tykají.

Nikoli bájní árijští Hyperborejci, ale lidé s disproporčními končetinami, zavalitými postavami, a zoomorfními obličeji. Není to cizost, co deformuje, nýbrž zakořeněnost: „Taková zakořeněnost, která připomínala stromy, způsobovala, že lidé po staletí uzavírali sňatky mezi několika desítkami rodin v blízkém okolí a v rodičích se vždycky setkávaly tytéž geny jako barevné koule na kulečníkovém stole. Kvůli tomu se u potomků objevovaly zvláštní a vzácné tělesné a psychické deformace.“ Je málo tak tělesných románů jako Šťastný Sever. Pokud v africké části poutá pozornost fantastika světů za horizontem, v té severní fascinuje tělesnost tak blízká, že už bližší snad ani být nemůže. Aimé je obklopen starými, nemocnými či nemohoucími lidmi, již se „z nutnosti zabývají každou buňkou svého těla“. I on rozeznává nejjemnější nuance pachů – ať už se jedná o jídlo, milované tělo nebo výkaly.

Mnohdy syrové popisy ale nesměřují ani k dekadentní manýře, ani k přepjatému expresionismu, ani k opulentní karnevalovosti. I když ke grotesce mají přece jen nejblíž – lidské tělo vidíme ve stavu neustálé proměny, antropomorfní rysy se prolínají se zvířecími i rostlinnými, hypertrofuje, rozpadá se. Nepřichází však spásná regenerace. „Ten pach podával zprávu o zahnívání, které předchází konečné a úplné hnilobě a den co den bez přestání probíhá v nitru těla každého z nás. Signály tohoto procesu – čichat zápach, naslouchat kručení v žaludku nebo větrům – umíme přijímat shovívavě, div ne rozcitlivěle, jestliže vycházejí z nás.“ Stárnutí ani smrti se nelze vyhnout, ale můžeme se pokusit si je, stejně jak ducha cizosti, ochočit. Může to znít banálně – a právě tuto banalitu zprostředkovává Kun nebývale silným způsobem –, ale štěstí nakonec spočívá v péči, v překračování hranic k druhému, ve schopnosti zakoušet jeho tělesnost, i kdyby se to mělo týkat stařeckého močení: „Na stav vlastního měchýře jsem zapomněl, přesto jsem měl pocit, že ten pytlík je vlastně dvojníkem mého močového měchýře, že ta tekutina vytéká ze mne. Znovu jsem si prožíval jeho radost a snažil se uchovat si ji.“