Pravdu si každý vykládá jinak

Váš dokumentární film sleduje osudy žadatelů o azyl. Zobrazujete přitom jen tu část jejich příběhu, která se odehrává v Česku, případně to, kam z Česka někteří z aktérů odcházejí. Neměl jste v plánu přidat i kontext jejich předchozích životních cest?

Původně jsem chtěl točit prostě o cizincích, kteří u nás musí z různých důvodů žít, protože doma všechno ztratili. Jednoduše to navazovalo na mou dřívější práci: sledoval jsem českou rodinu, která se přestěhovala na čínské maloměsto kvůli obdivu ke všemu čínskému, nebo československé emigranty v zahraničí a podobně. O „uprchlické krizi“ se začalo mluvit až zhruba v létě 2015. Námět na Bohu žel jsem ale začal řešit ještě dříve. Tehdy by mě ještě nenapadlo, jak moc se dá téma migrace využít ve volbách. Nicméně vhodné postavy pro tento dokument jsem si začal vybírat v době, kdy byla válka v Sýrii v plném proudu. Statisíce lidí byly už dávno na útěku, ale většina Evropy to přehlížela, protože to prostě byla jen kulisa televizních zpráv u večeře. Takže jsem pod vlivem těchto informací musel začít o pocitech lidí, co odněkud musí odejít, i mluvit.

Na filmu jste pracoval čtyři roky. Mezi místa, kde jste natáčel, patří mimo jiné Řecko, Gruzie, USA. Jak nákladné je dnes natočit takový dokument? Když budu nadneseně parafrázovat horlivé odpůrce vašeho filmu, kteří jej často ani neviděli: Kdo vás platí?

Ke jmenovaným státům bych doplnil ještě Německo a Kanadu. S ohledem na zahraniční cesty, použitou techniku i délku natáčení se náklady na takový dokument pohybují v řádu milionů. Česká televize do natáčení vstoupila v posledním roce výroby a Fond kinematografie přispěl pro mě významnou částkou až po dokončení, když byl přesvědčen o přínosu projektu. Výrazně minoritně se na filmu podílel gruzínský koproducent. Přesto převážnou část nákladů nesu sám a finance jako producent zajišťuji ze svých jiných aktivit. Smlouvy mám se subjekty, které mají za povinnost je zveřejňovat. Při troše zvídavosti si každý může najít konkrétní čísla.

Je možné se dnes uživit tvorbou dokumentárních filmů?

Když točíte pořád, máte to štěstí, že vaše dokumenty mají zajištěn odběr, a vyznáváte asketický způsob života, tak možná ano. To není můj případ.

Ve filmu se v podstatě spoléháte na výpovědi jednotlivých aktérů. Nijak ale nezpochybňujete jejich tvrzení nebo důvody, proč museli opustit domov. Vyplatil se tento přístup?

Šlo nám o takzvaně obyčejný život našich aktérů, nechtěli jsme z tématu ždímat obrázky uřezaných hlav a podobně, i když by to jistě šlo. Mám rád, když si divák při sledování neustále klade otázky. Takže i Bohu žel je asi náročnější na kritické myšlení. Chápu, že je jednodušší se bavit, dostat návod a na nic se neptat, nicméně i s tímto handicapem dělám filmy. Vyžaduji participaci diváka. Vím, že hodně lidí naštvu, ale třeba někoho dovedu k zamyšlení. Takto mě to baví a třeba to ani jinak neumím.

Nakolik jste vy sám svým aktérům uvěřil?

Věřil jsem jim natolik, abych s nimi mohl několik let pracovat. Neřešil jsem, jestli jejich příběh je absolutní pravda, nebo pravda trochu přizpůsobená tomu, aby přežili. Kdyby šlo mně a mé rodině o život, a to z jakéhokoli důvodu, také se budu snažit zachránit a přežít. Do jednoho mě přesvědčili, že si místo v naší zemi naprosto zaslouží. Samozřejmě jsem vnímal a dokázal hodnotit to, co mi říkali do kamery, ale v rámci možností jsem se snažil točit spíš situace než mluvící hlavy.

Je možné porazit audiovizuálním dílem určitou netečnost vůči utrpení, způsobenou mediálními obrazy hrůz? Po internetu koluje spousta „zaručených“ videí. Je vůbec možné se dnes zabývat pravdivostí filmu?

Dnes si pravdu každý vykládá jinak, což mám problém vysvětlit svým dětem. To ale neznamená, že bych měl rezignovat na to, co je podle mě správné. Navíc nikdo snad nežije zcela uzavřen ve virtuálním světě, každý se jde minimálně občas podívat do světa reálného.

Dva aktéři filmu Bohu žel jsou ze Sýrie, která se kvůli nekončící válce nachází v zřejmě bezprecedentní humanitární krizi. Máte díky nim představu, jak to v Sýrii vypadá?

Syřanů znám hodně a informací o stavu jejich země mám dost. Ale nebyl jsem tam. Myslím, že skutečný stav Sýrie překonává moji představivost. Pohled našich médií, alespoň těch standardních a důvěryhodných, je asi v pořádku a shodný s tím, jak se o syrském konfliktu referuje ve vyspělém světě. Problém je spíš v naší otupělosti. Dokud se nikdo nezačne navážet do nás samotných, budou nás prostě víc zajímat televizní seriály než to, že Bašár al­-Asad nejspíš vraždí obyvatelstvo své země.

Máte nějaký recept, jak někoho přinutit, aby se na film podíval, i když už dopředu ví, že bude odporovat jeho světonázoru? Jak byste takové lidi nalákal?

Recept opravdu nemám. Kdybych ho měl, netočím dokumenty, ale dělám marketéra, kterým se dnes daří. Netrápí mě nálepka sluníčkáře ani havloida, i když pořádně nevím, co si mám pod tím představit. Mou jedinou obranou proti útokům je zlehčení a nadsázka. Proto ten podtitul filmu „Tato země není vaše“ nebo hra na naší webové stránce.

Iráčan Ahmed byl ve své domovině úspěšným režisérem, díky vám už u vaší společnosti freeSaM Production natočil také svůj nejnovější film. O čem jeho snímky vypovídají, jak zobrazují realitu v Iráku a u nás?

Ahmedův film je natočený v duchu irácké filmové školy. Má svoji poetiku a styl. V Iráku točil o roztrhaných lidech na tržišti, tady o Arabech, kteří jsou vděční, že zde mohou žít a rozvíjet se. Při natáčení si před námi lidé občas i uplivovali, protože je nejspíš provokoval šátek Ahmedovy ženy Ayat. Ahmed je ale velice slušný a nechce urazit. Takže situaci u nás samozřejmě vidí a vnímá, ale nechává si to pro sebe. I přes uměle vyvolanou hysterii to je pro něj u nás samozřejmě daleko přijatelnější než život v Bagdádu za současné situace.

Ahmedova žena Ayat v dokumentu říká, že nosit šátek je věc její volby. Jak se díváte na rozpor, který v sobě obsahuje respekt k náboženství, a fakt, že tradice v těchto zemích je poněkud šovinistická? Jak se tato vysokoškolsky vzdělaná žena dále vyrovnává s českou realitou?

Jedna z věcí, která mě u mého dokumentu mrzí, je to, že se mi nepodařilo Ayat více „rozmluvit“. Jít ven bez šátku je pro ni stejné jako pro moji ženu jít na večeři do restaurace v teplákách. U ní je šátek víc věcí tradice než náboženství. Na to ostatně naráží i název našeho filmu: lidé z našeho dokumentu totiž vůbec nelpí na nějakém náboženství a zabývají se úplně obyčejnými věcmi jako my.

Jediný příběh z filmu, který má dodnes „nedobrý“ konec, se týká Zuraba Nadiradzeho. Jak se jeho osud vyvíjí? Říkáte, že vám nejvíce přirostl k srdci. Pomáháte mu i dnes?

Zurab žádal v Česku o azyl vinou změn zákonů a protahování soudních řízení zhruba dvaadvacet let, čímž se stal absolutním rekordmanem. Jednou za měsíc si na dvě minuty zavoláme, a až ho v osmdesáti letech pustí z gruzínského vězení, půjdeme společně poděkovat našim úřadům za to, že mu připravily adrenalinovou polovinu života.

Film Bohu žel možná nakonec daleko více vypovídá o nás, našich úřadech, našem přístupu k pomoci. Co jste se o Češích během natáčení dozvěděl?

Že snad nejsme zlí. Jenom nedůvěřiví, vyplašení a nesnášenliví. Asi kvůli strachu. A potom s námi může cvičit kdejaký blb, který nezná pojem stud.