Přechodové doby, v nichž se svět – tak jako dnes – zdánlivě otřásá v základech, protože chybí nějaké základní paradigma chápání a jednání, se vyznačují zmatením jazyků. Slova ztrácejí na významu, vynalézají se slova nová, která mají lépe zachytit to, co prožíváme; staré pojmy získávají jiné, či dokonce opačné významy, vracejí se s novou, podvratnou silou, nesouce s sebou dávné neuklidněné emoce.
Friedrich Nietzsche tuto přicházející pozdní (naši) dobu před více než stoletím nazval dobou všeobecného nihilismu, dobou totálního rozkladu všech hodnot. Ve své filosofické závěti, nazvané Vůle k moci, k ní přidává slovo resentiment, tedy věčný návrat starých frustrací, které – nevyřešené a neodložené – s novou silou útočí v novém čase. Projevuje se to i v jazyku. V jeho útočnosti, předpojatosti, divokosti a vulgaritě. Ale i v návratu starých slov, jež vznikají pouhým předřazením prefixu „neo“: neoliberalismus, neonacismus, neomarxismus. Je to výraz posedlosti minulostí, ale i nejistoty, která v tomto neomaniakálním navracení starých pojmů v novém hávu nalézá ztracenou jistotu.
Jeden fakt je na tomto pohybu pozoruhodný: je z něj vyřazeno myšlení. Myšlení se totiž vyznačuje neustálým znejišťováním toho, k čemu došlo, co v procesu myšlení zjistilo. Není to nějaká vnější potřeba myslitele být za každou cenu „nový“, nýbrž vnitřní potřeba myšleného, které se tak jako my všichni pohybuje a mění v čase. Obnovování starých hodnot s myšlením nesouvisí, protože pouze vrací do hry hotové prefabrikáty, které se naopak tváří jako časem nedotknutelné. Je to paradox: v době boomu špičkových technologií se snažíme myslet nástroji z muzea. Není to paradox snad proto, že by se jimi už myslet nedalo, nýbrž proto, že už jimi ani myslet neumíme a používáme je pouze jako hodnotová kladiva na druhé. A kdo „všechno řeší jen kladivem“, říkával americký psycholog Maslow, „nevidí pak kolem sebe než samé hřebíky“.
Proč se tedy ztratilo myšlení? A kam zmizelo? Kde ho hledat, chceme-li alespoň načas odložit kladivo a třeba i ve jménu kritické teorie, o níž pojednává toto číslo A2, konečně začít myslet?
Jeden z posledních žijících pokračovatelů frankfurtské školy, bez roku devadesátiletý německý myslitel Jürgen Habermas, nedávno poskytl rozhovor španělskému deníku El País, který se ho mimo jiné ptal, proč se z veřejného života vytratili intelektuálové. Přesněji: proč dnes nejsou slyšet tak výrazné postavy, jako byl Sartre, Derrida či právě Habermas; proč neslyšíme jejich hlas, jejich analýzu a diagnózu doby. Jinak řečeno: proč je stále častěji oslyšeno myšlení?
„Kde všichni ti intelektuálové jsou?“ ptal se ironicky v narážce na slavnou píseň Marlene Dietrichové profesor Habermas a dodal: „Nemůžete mít angažované (veřejné) intelektuály, když nemáte čtenáře, jimž by jejich myšlenky byly adresovány.“ Je to zajímavé otočení problému „mizení myšlení“. Myšlení nemizí proto, že bychom už vůbec nemysleli, nýbrž proto, že chybí publikum, tedy někdo, kdo by myšlení nejen vyslyšel, ale kdo by mu pomáhal v dalším pohybu. Čím to je? Vždyť filosofové, sociologové, ekonomové dnes v rámci konferenční turistiky jezdí po celém světě, ovládají sebemarketing, dokážou se prodat, a myšlenky se tak snadno šíří po celém světě.
Veterán frankfurtské školy Habermas má jiný názor. I konferenční turisté přece mluví hlavně sami k sobě, ne k veřejnosti. Podle Habermase navíc ve věku internetu došlo k roztříštění, fragmentarizaci či totální privatizaci veřejného prostoru, který tak přestal plnit svou funkci: funkci místa, kde se utváří veřejné mínění, jako důsledek specificky vedeného (řízeného) dialogu společnosti. Veřejnost přestala de facto existovat, protože jsme místo hledání společného na základě rozdílnosti zbožštili vlastní názor, který v miliardovém počtu plní virtuální mediální i fyzický společenský prostor. Myšlení společnosti, naznačuje tak implicitně Habermas, tedy potřebuje preferované a zajištěné místo výměny myšlenek a postojů a potřebuje také zaujaté publikum, které na takové místo s důvěrou (!) chodí a ve společném zájmu se této interakce účastní. S rozpadem tohoto prostoru, k němuž dochází na začátku 21. století, mizí nutně i myšlení jako určitá veřejná hodnota. Ne že by se už nemyslelo, ale myslí-li se nějak v soukromí, pro sebe do šuplíků, ztrácí se tím jedna velmi podstatná vrstva, kterou Habermas v souladu se západní filosofickou tradicí považuje dokonce za zakládající.
Ztráta veřejnosti jako specificky pro věc zaujatého publika (res publica) je něčím, co logicky rozkládá i celý emancipační koncept, který v sobě západní společnosti nesou přinejmenším od doby osvícenství a o jehož myšlenkové rozvíjení se starala frankfurtská škola, dnes zařazovaná do mnohem širšího proudu kritické teorie. Veřejnost je, jak dobře naznačuje německé slovo Öffentlichkeit, především prostor otevřenosti, kde může dojít nejen k výměně myšlenek, ale i k proměně respondentů. Přicházíme-li o toto velmi citlivé srdce společnosti, nemůžeme se už současné míře mediálního rozkladu divit.
Co s tímhle rozpadem může udělat kritická teorie? Nezbývá jí než dál myslet svůj emancipační projekt (osvobozování člověka od všemožných vnitřních i vnějších omezení) a pokoušet se o jakési provizorní obnovení veřejného prostoru coby místa utváření myšlení, jakkoli je zřejmé, že je to při dnešní proliferaci a inflaci komunikačních kanálů prakticky nemožné. A také se, v nouzi, dá samozřejmě sáhnout po starých kladivech, která mají na sobě minimální nánosy resentimentu. Třeba po kantovském průrazném praktickém heslu „sapere aude“ čili odvaze myslet, které dnes zní ještě aktuálněji než v časech totalitní nesvobody. V době všeobecného nihilismu a resentimentu nám mimo jiné připomíná starou myšlenku Martina Bubera, v dnešním zmatení myslí možná důležitější, než se na první poslech zdá: „Skutečný boj neprobíhá mezi Západem a Východem ani mezi kapitalismem a komunismem, nýbrž mezi vzděláním a propagandou!“
Autor je šéfredaktor stanice Český rozhlas Vltava.